Červen 2018

Uzavření etapy

27. června 2018 v 18:05 | Nindë |  Random
Ráda nosím na krku klíče. Při jedné mé prezentaci, když nikdo nechtěl být zkoušen z biologie se pokládaly dotazy co nejvíc mimo téma prezentace. Čím víc dotazů, tím míň času na zkoušení. A tak se stalo, že se mi spolužák zeptal k čemu je ten klíč, který mám na krku. Tak jsem mu odpověděla: "No on slouží spíš k uzavírání věcí a teď uzavírá tuhle prezentaci." Ostatní to brali jako mega stěru, já jako jenom něco co jsem prostě řekla. Nejsem zvyklá na to, že by moje slova měly nějakou velkou odezvu.

Ale proč toto říkám? To kvůli tomu, že bych chtěla nyní využít síly onoho klíče a uzavřít jednu etapu svého života. A to Umhlaba Wami. Byly to nádherné skoro dva roky kdy jsem tvořila toto dílo. Tento blog mi posloužil k pochopení sebe sama a zlepšení se v rozpoznávání určitých nástrah života. Díky tommuto místu jsem našla klid v duši. Ale mám pocit, že se už nikam neposouvám se svými texty zde. Rozebírám podobné věci, nebo alespoň věci, na které lze velmi těžko reagovat. Chtěla bych psát dál, nebo alepsoň něco tvořit, abych se ovšem posouvala dál ve svém vývoji. Ale nyní mám pocit, že Umhlaba Wami má své období za sebou. Je to i trochu upomínka mého starého já a možná je na čase si najít své jiné alter ego a prosadit se v jiném světě.

Nebudu blog mazat, nechám ho dostupný dokud to půjde. Ovšem nic nového tu lze už nelze očekávat. Děkuji za tvou pozornost. Jsem ti moc vděčná za návštěvu.

Krásný zbytek tvého života ti přeje, tvá Nindë


Vlastní cesta

16. června 2018 v 21:54 | Nindë |  Random


Jak srát na názory ostatních? Kéž bych to věděla...

Netuším jak jsi na tom ty, ale já nikdy nedokázala se úplně vykašlat na to co si o mě myslí ostatní, co bych dle společnosti měla dělat, jak bych se měla chovat. Sice jsem šťastná, ale vlastně ne tak úplně. Ten vnitřní pocit, že nemůžu dělat co chci mi vždy ničil.

I přes relativně benevolentní rodiče jsem nikdy neměla s rodinou pocit, že můžu dosáhnout čehokoliv, co si umanu. Rodina má na mě mnohem větší vliv, než by se mi líbilo. A neskutečně se těším, až se tohoto vlivu zbavím. Chci pryč z domova a to co nejdřív to půjde.

Odvaha, kterou člověk musí mít je obrovská. Ta nebojácnost je okouzlující. A žádná potřeba se omlouvat za to jaký člověk je a jaké jsou jeho touhy. Nic se nesmí přehánět, ale taky nic není špatné, pokud nepřekračujeme zákon a zachováváme si alespoň nějaké morální zásady jako je tolerance názoru druhých. Tolerance je v pořádku, poslouchání a následování všech okolních názorů je zničující.

Každý z nás má něco na svém seznamu přání. Ten nádherný bucket list všech našich nádherných snů. Říkáme si jak by to bylo úžasné, kdyby se vše splnilo, jak bychom byli konečně sami sebou a přesto si stále dokola hledáme výmluvy pro jejich nesplnění. Pečme na to. Berme ten náš seznam jako něco, co jsme si slíbili a sliby se mají plnit. Buď člověkem, který si plní sliby.

Teď si připadám jen jako člověk, který je obvázán slovy a představami ostatních. Jednotlivé smyčky se utahují a nakonec nebude úniku. Budu svázaná na jednom místě a budu patřit těm, kteří drží provazy kolem mě. Musím se posílit. Posílit svou mysl a naučit se jak vytvořit dýku, která by mě naprosto osvobodila.

Bude to trvat, než se dostanu do stavu kdy budu schopná se stát opravdu mnou. Ale tak co takhle si užít tu cestu... Bude sranda.

Jdi si za tím svým, prosím. Udělej mi tu laskavost a prostě dělej to co chceš. Nikdy nelituj ničeho co jsi doopravdy chtěl i kdyby se měl svět zbláznit. Křič do světa kdo jsi. Dej najevo co za duši v tobě sídlí.

Mango

Osvobozující den ti přeje, tvá Nindë



Srdce, usaď se

9. června 2018 v 16:25 | Nindë |  Téma týdne


Do jakých míst bych měla své srdce usadit? To je otázka kterou se zabývám už dlouho a stále nemám na dosah odpověď. Přece jen mám hodně na výběr. Mnohem víc, než měli moji rodiče a co teprve prarodiče. Oni se rozhodli svěřit své srdce jednomu kraji, jedné lásce, jednomu poslání a to žít a vychovat děti. Mě tento postup ovšem děsí a to markantně.

Jsem krásným středem generace Z a lze to poznat. Hrnou se do mě vlivy ze všech stran. Vidím jak se vše kolem mění a tím se měním i já. Je to jako jízda na kolotoči. Jednotlivé pohledy na život se mi neustále mění před očima, ale vlastně jsem je už viděla dřív a stále nevím u kterého se můj kolotoč zastaví. Teď momentálně se mi ze všeho jen točí hlava.

Teď se řídím převážně podle toho co si myslí ostatní, že bych měla dělat, jaká bych měla být. Rodiče vždy říkali, abych byla hodná, šikovná, přívětivá, rozhodně ne naštvaná ani náladová a abych zdravila lidi v naší ulici. Bohužel už skoro nikoho v tý ulici nezdravím teda... Příznávám za své rodiče, že jsou nespokojení, když se nechovám dle jejich představ. Tak se přizpůsobuji jejich požadavkům, aby mi dali pokoj. Nemám zdání jaká budu, až z domova odejdu, protože zatím moje srdce je doma.

Proč vlastně tvrdím, že rozhoduje srdce a ne mozek v tomto ohledu... Protože můj mozek není tím, čím se chci řídit v životě. Raději poslechnu své srdce ať mi řekne co mě udělá šťastnou a takovou jaká si ve skutečnosti přeji být a pak až k tomu připojím názor mozku. Všechno je stejně velmi relativní. Dobré i špatné momenty budou v obou případech - když budu žít zdravě, úspěšně a převážně během bílého dne ale také když budu brát drogy, chodit v noci po barech a ničeho extra nedokážu. Je to jen otázka osobních preferencí.

Je to stále jen výběr. Výběr, na který by se měl brát zřetel a žít podle něj. Nesnažit se o to zakopat svou pravou podstatu. Věc, která je mi na tomhle nemilá je ta, že ten výběr se dá měnit. Mnou, podmínkami, ostatními, vše si může zahrát s mým srdcem. Já si jen přeji, aby už konečně někde to mé srdce zůstalo.

Je na čase se usadit ve svých názorech.
Je na čase být sama sebou.
Je na čase žít.

Nemyslíš?

Mirinda

Krásný srdečný den ti přeje, tvá Nindë



Lituji...

3. června 2018 v 21:24 | Nindë |  Téma týdne


Mých pět nej... Kterých pěti věcí nejvíc lituji?


Za Prvé... Lituji, že jsem nechala dovolit svému pocitu zoufalství, aby řídilo moje činy. Mé zoufalství tenkrát mi přivedlo do postele, společně s nesprávným člověkem.

Za Druhé... Lituji, že jsem lhala. Jako mála jsem hodně lhala rodičům a je mi líto, že jsem si za sebou nestála.

Za Třetí... Lituji toho, že jsem nenechala některé lidi být. Neskutečně jsem se snažila s nimi vycházet a i přes jejich nezájem. Jen jsem se křečovitě držela našeho neexistujícího přátelství.

Za Čtvrté... Lituji, že jsem se kdy snažila potlačit sama sebe.

Za Páté... Lituji všech těch věcí, které jsem neudělala i když jsem moc chtěla.


V budoucnu budu litovat určitě i dalších věcí, ale snad jich nebude moc. Ale za tyto věci si chci odpustit. Nelze je změnit, nelze je vzít zpět. Hodlám je přijmout a vzít si z nich ponaučení.

Každý dělá chyby, někdy jsou větší a jindy menší. Pokud nejsou zlé věci záměrné, tak je lze odpustit. Je možné se za ně omluvit a já se tím to omlouvám sama sobě za všechno špatné. Ty si také sám sobě odpusť...

Majonéza

Úžasný den ti přeje, tvá Nindë



Moc přemýšlím?

3. června 2018 v 2:35 | Nindë |  Random



Kde je ta hranice mezi až moc přemýšlením a klasickým přemýšlením... Nevím, protože já jednoduše až moc přemýšlím.

Kdykoliv přijdu s něčím neobvyklým k rodičům, tak jsem ihned upozorněna na to, že myslím na blbosti a potřebuju asi víc zaměstnat doma, abych je nevymýšlela. Asi na tom něco bude. Fyzická práce člověka tak moc ubijí, že si v hlavě jen na ní stěžuje a na nic jiného mu nezbyde energie. Já ale vždy najdu chvíli kdy si mohu popřemýšlet, přece jen ty noci jsou dlouhé a tak nádherně temné.

Mé myšlení je pravděpodobně jiné než u mnohých lidí. Nemám ráda, když lidé bědují nad běžnými problémy jako je dlouhá fronta v Kauflandu a řeší cizí životy, jako by to bylo to jediné důležité na tomto světě. Sem tam je mi potěšením si dělat srandu z cizích prožitků, ale není to něco co bych musela omýlat stále dokola a dokola. Těší mě cizí úspěchy a splněné sny. Ale stále... je to jejich věc, ne moje. Já se ráda zaměřuju na svoje záležitosti. Zní to hnusně sebestředně, ale je to tak.

Můj život je můj život. Možná si říkáš proč to sem píšu, vždyť je to jasné. Ale podle mého mínění je důležité si toto ujasnit, vzhledem k tomu, že pár lidí bere můj život jako něco co mohou nekonečně ovládat. Pokud jim to dovolím tak mohou, ale bez povolení se jinak daleko nedostanou. A poněvadž můj život je jen můj, tak je to právě ta jedna věc, kterou budu navždy vlastnit a o které mohu do konce věků přemýšlet a rozvíjet. Prohlížím si společnost a zkoumám jí abych si ujasnila své místo v ní. Rozjímám nad budoucností, protože mě čeká. Pitvám v duchu všemožné stavy mysli, protože se v nich občas nacházím. Co je na tom tak špatně?

Ano, občas jsem na hraně deprese, ale častěji jsem v ráji krásy života. Užívám si jak každý den mě modeluje a přetváří. Každý den jsou nějaké problémy, které musím vyřešit a zážitky, které mi ovlivňují. Ať už je problémem drobnost jako jestli si vzít velkou dózu na oběd, nebo menší a jindy to je větší... jako když nevím jak se vypořádat s rodinným přesvědčováním o tom jak se mýlím.

Není to dávno, co jsem si položila otázku: "Proč nejsem normální jako všichni kolem?L Nemohu, protože neznám normu, ale v určitých ohledech by byl můj život jednodušší, kdyby byl dle mé představy normálu. Má sestra vede docela normální život. S rodiči se nikdy nehádala ohledně školy, protože se vždy dobře učila. Měla od druháku vizi, že se stane doktorkou. Dostala se na medicínu a našla si přítele. Měla vždy mnoho kamarádek a kamarádů. To je docela normální, ne? Docela klid doma i ve škole a pohoda s kamarády, sen žít nadprůměrný normální život. Já takový život vždy tak úplně neměla.

Možná by si lidé pomysleli, že když tak moc přemýšlím, tak si vytvářím problémy. Mně to tak nepřijde. Já jednoduše ty problémy vidím, není to tak, že bych si sedla na postel a řekla si: "Tak co za kokotinu bych mohla řešit teď?" Mně to nepřijde jako hlouposti, jen existující nevyřešený věci. Je mi jedno, že s tím nemohu zrovna teď nic udělat. Zajímá mě co bych udělala a co by se stalo, zajímá mi jak se věci mají, abych se dokázala zorientovat.

Někdo by zase řekl, že pak nepřemýšlím nad praktickými věcmi. Že jsem naprosto k ničemu v běžném životě. Ale já stejně i přes své nevšední myšlenky jsem schopná fungovat. V pokoji uklizeno, dokážu uvařit, připravit se do školy, když se mi chce a celkově si nemyslím, že bych nebyla schopná žít běžný život.

Asi před týdnem jsem se ptala kamarádky, která je taková umělecká duše, jestli přemýšlela někdy nad smyslem života a ona, že prý nikdy. To mi vyrazilo dech. Očekávala jsem, zrovna od ní, že se nad tím už zamyslela, ale ono ne. Já člověk, který týdně přemýšlí v různých formách o životě, prioritách a hodnotách, to nechápe. Zdá se mi pak, že když se někteří lidé nad něčím takovým víc nezamysleli, tak jen slepě proplouvají životem. Ale to se mi pravděpodobně jen zdá, protože vypadají stejně jako já, občas šťastně i nešťastně.

Tento článek byl asi jasným důkazem, že opravdu přemýšlím až moc. Ale nedá se nic dělat. Věta typu "Tak už moc nepřemýšlej." mi nepomůže a ani nevím v jakém směru by mi pomohla. Přemýšlím a to není špatná věc.

Jahody

Překrásný den ti přeje, tvá Nindë