Únor 2018

Prchlivé mládí

24. února 2018 v 19:31 | Nindë |  Téma týdne


Můj život bude nudný, obyčejný, nikterak zvláštní. Splynu s ostatními a nesplním si nic z toho co bych chtěla. Nikdy se nepodívám do Thajska, do chudých vesnic v Africe, nikdo se po mé smrti nebude ptát jaký život jsem vedla. Zůstanu v Česku, vystuduju, budu pracovat pro zkažený systém, vdám se, vychovám děti a nakonec půjdu do důchodu a ztratím chuť žít tak moc až nakonec opravdu vypustím duši.

To mi přivedlo k slzám. Ten náraz reality a pravděpodobnosti mi udělal z očí vodotrysky. Cítila jsem neskutečné zoufalství nad mou budoucností. Teď jsem mladá, plná ideálů, nápadů, inspirace. Proč toho nevyužít a užít si život dokud je mi to umožněno? Proč prostě nevycestovat, nepodívat se do cizích krajů, nenasbírat nové pohledy, názory které bych mohla šířit? A tentokrát ne poze ustrašeně v koutě blogu, ale skutečně nahlas uprostřed místností.

Mládí mi postykutuje tolik možností. Společnost mi časem odpustí moje výstřelky. Na společnosti mi v tomto ohledu záleží jen kvůli tomu, že stále mám a budu mít domov, nebo spíše více domovů (rodina, přátelé, místa). A chci aby mě doma přivítali a ne odsoudili.

Říká se, že ti mladí jsou naší budoucností. Někdy mi přijde, že jsou až moc uzemňováni staršími. Většina se nakonec podvolí a tak vzniká stejná generace jako předešlá, ale s jinými zv. Jak bychom se mohli vzkvétat, když se mladým přistřihávají křidýlka a jsou plísněni za vše mimo normu? Jen pár jich ustojí a skutečně dokážou změnit zastaralý pořádek.

Tak snadno ale mohu své mládí promarnit. Moje každodenní rozhodnutí mohou vést k tomu, že nepromarním jen svoje mládí ale i život. Tak moc si zvyknu nebojovat za svoje výmysly, až se později automaticky přesunou v mé hlavě do koše. Každý starší člověk to říká: "Buď ráda že jsi mladá. Jen si užívej mládí." Někdy to neříkají jen starší ale i mladí. Něco na ten způsob mi dokonce řekla i sestra a to je jí teprve jednadvacet.

Mladí je období rozvoje a svobody. Lidé ho opouštějí v různém věku. Někdo dospěje v osmnácti, někdo ve třiceti a jsou i případy, kdy se mládí lidé nevzdají i přes důchod.

Myslíš si, že si stále užíváš mládí?

Kustovnice

Krásně mlaďoučký den ti přeje, tvá Nindë



Smysl života babičky

18. února 2018 v 22:56 | Nindë |  Random


Po pátečním odvázání jsem ležela doma v posteli a už nebyl ani pátek. Začala sobota a já tam stále tak ležela a přemýšlela nad svou budoucností i minulostí. Zamýšlela jsem se co jsem dřív dělala a vlastně co bylo to, co jsem chtěla dělat bez očekávání, že mě za to určití lidé budu mít radši. Přišla jsem na zajímavé věci, ale tomu se teď věnovat nebudu. Jde mi o to, že jsem se opět navrátila k otázce smyslu života a tentokrát jsem si šla pro radu ke stýčkovi Googlovi.

Strýček Google odkázal na všemožné stránky a když to zkrátím tak články, které jsem četla, říkaly: Nepřemýšlej moc nad tím, není to zas tak moc důležité, každý má stejně ten smysl života jiný. A právě to že každý má ten smysl života jiný mi přivedlo v neděli během čaje o páté k zamyšlení. Opět naše rodina seděla u babi v obýváku. Ségra se propadala do svých vlastních myšlenek, či nořila nos do časopisu. Taťka se snažil naladit babi kanál televize Zak. Mamka přepínala mezi prázdným pohledem a zaujatým posloucháním babičky. A babička... ta povídala a povídala.

Co vlastně je smyslem života mojí babičky? Tahle otázka mi přímo praštila mezi oči. Vím, že moji rodiče berou za smysl žvota výchovu svých dětí a zabezpečení rodiny. Sestry smysl života je pravděpodobně užívání si života a pomáhání lidem, když už šla na tu medicínu. Ale co moje babička? Její děti jsou dávno samostatný, je vdova a postupně jí odcházejí na věčnost její přítelkyně. Možná byste řekli, že jejím smyslem života si užívat ještě společný čas s vnoučaty. Ehm, ne. Babi má všechny své vnučky ráda, ale málokdy se na návštěvě dostanou ke slovu. Babi hodně často vypráví, ale povětšinou o lidech, které absolutně neznám. A tak se místností linou informace o tom, kde někdo bydlí, s kým se rozvedl a jak se mu posral život.

Nakonec jsem přišla na to, že smyslem života mojí babičky je pravděpodobně velmi prostý - žít. Ani ne tak přežívat ani si užívat. Prostě žít. Přece jen tuhle schopnost piluje už osmdesát let. Je poznat, že je v tom zběhlá. Neříkám, že je to dobrý ani špatný smysl života. Prostě jen takový nejspíš je.

Má podle tebe hledání smyslu života smysl?

Makový muffin

Zamýšlející den ti přeje, tvá Nindë



Mlsání

7. února 2018 v 21:32 | Nindë |  Vážná věc


Ňam, ňam, ňam. To je mi ale pochutnáníčko. V sedmém nebi jsem zatímco mi cukr proudí do hrdla, krve, mozku i srdce. Ach ne, už se blíží konec a už jsme dojeli na konečnou. Co to má být si říkáš... Tohle je ukojení chutě.

Už tak před čtvrt rokem jsem začala více přeměňovat svůj jídelníček. A to především tím, že jsem vyřadila mléčné výrobky. Vždy jsem zbožňovala topinky se sýrem, teplý mlíko s medem, postupné olizování lžičky od jogurtu a lučinu na chlebu. A pak mrknutím oka jsem tohle vše zrušila. Nebylo to zas tak těžký. Namísto lučiny jsem si mazala hummus, topinky si dávala samotný a do kafe si lila domácí rostlinný mlíko. Opravdu to nebylo těžký přejít na tuhle dietu. Prostě jsem přestala míň a míň chodit do ledničky.

Asi před dvěmi nebo třemi týdny jsem se i rozhodla vyřadit lepek. Bože, jaký to byl dobrý nápad... Po Vánocích (o těch jsem jedla docela prasózně) mi pokračovalo nadýmání, bolení břicha a hlavně po vysazení hormonální antikoncepce také akné. Hormonální antikoncepce mi v průběhu času proti pupínků trochu pomohla, ale ne dost (brala jsem jí asi 4 měsíce). To až po vysazení lepku jsem dosáhla toho, že se mi přestaly tvořit pupínky, až teda na ty který jsem si způsobila sama šmatáním po obličeji. Takže po nepapání lepku se mi udělalo jak líp v břiše tak i na obličeji.

Co ale bylo velké úskalí tohoto vyřazení lepku, bylo zvýšení chutě na sladký. Jakože jsem furt měla chuť jíst něco sladkého. Není to tak, že bych si nedopřávala sladkého zdravě, jako třeba ovocem. Dle mého názoru se to stalo totiž protože pečivo atd. se skádá ze sacharidů, které se štěpí na monosacharidy což je i cukr. Čokoláda mě nejvíc lákala a teda stále trochu láká, ale už je to o něco lepší. Měla jsem ještě docela štěstí, že jsme doma neměli žádnou mléčnou a jen 70% a víc, tak alespoň jsem tolik toho cukru do sebe nenaházela. Ale stejně když si člověk dá celou tabulku za jeden večer... a když je to několik večerů za sebou... to jsem teda neměla každý večer čokošku, sem tam se mi do toho vedralo i něco slaného.

Teď už je to o něco lepší, stále mám ten mlsný jazýček, ale jde lépe kontrolovat. Sem tam se mu poddám a nabídnu si něco mňamózního, ale jinak ho držím na uzdě. Uvědomím si, že mám prostě chuť a nechám to být. To že mám chuť, což je triviální emoce, by mi nemělo zkazit snahu o to jíst zdravěji. Je to boj momentálního pocitu a dlouhodobého přání.

Jak řešíš chutě na sladký ty?

Bramboračka

Vynikající den ti přeje, tvá Nindë



Šmakuláda Brambory Branibora

5. února 2018 v 20:46 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Tento pokrm vznikl dne 4.ledna 1866. Byl podáván Bedřichovi Smetanovi před první premiérou opery "Braniboři v Čechách". Tuto speciální šmakuládu uvařil jistý Věnceslav z Kadešic. Ten ovšem byl zavražděn pouhé čtyři hodiny poté, co Bedřich toto jídlo požil a tak se zachoval jen jeden originální recept a to v chaloupce v Kadešicích. Tam jsem ho také našla a následně po připravení této Šmakulády jsem se rozhodla se s ním podělit, protože větší dobrotu jste určitě dlouho neměli.
Co je potřeba?

Ingredience:
100 ml velbloudího mléka
50 g hořké čokolády z Madagaskaru
200 g normandského másla
1 odleželý kachní mozek
10 listů aloe vera od babičky
špetka kmínu
pár dětských slz

Pomůcky:
Hrnek a lžíce
Malý kastrůlek
Sporák
Ostrý nůž
Větší pánev se silným dnem a poklicí
Měchačka

Kolik bude porcí?
Tento recept je jen pro labužníky a každý laubžník ví, že to co si uvaří má i sám sníst, takže doporučená porce je jen jedna.

Jak dlouho to bude trvat?
Pokud se bude počítat shánění ingrediencí, tak předpokládaný čas je měsíce, dva.

Jak Šmakuládu Brambory Branibora uvařit?
Jako první věc, která je potřeba udělat je nalít odměřené mléko do malého kastrůlku a ten následně dát na sporák. Plotýnku je nutné zapnout a to tak, aby hřála co nejvíc. Hořkou čokoládu si nalámejte na menší kousky a přidejte k mléku. Postupně by měla roztávat a to je ten pravý čas pro zamíchání lžící. Míchejte lžící tak dlouho a důrazně dokud se čokoláda v mléku úplně nerozpustí. Pak vypněte plotýnku a následně onu tekutinu přelijte z kastrůlku do hrnku. Podle toho, zda-li máte rádi horké či vlažné nápoje nechte horkou čokoládu odstát. Pak jí s nadšením v očích vypijte.

Pokud jste opravdu pili s nadšením, tak se můžete vrhnout na další krok. Na sporák položte větší pánev a zapněte na plný příkon příslušící plotýnku. Na dno pánve položte normandské máslo. Rozhodně normandské máslo nenahrazujte obyčejným českým máslem, to totiž není utvořené na vaření Šmakulád. Silně zavánějící kachní mozek si ostrým nožem rozřízněte na 3 části. Až se máslo na pánvi zcela rozpustí, tak plotýnku přepěněte na mírný oheň. Měchačkou máslo promíchejte sedmkrát směrem od západu k jihu a dvanáctkrát směrem od východu k západu. Na pánev položte všechny tři části kachního mozku a pánev přikryjte poklicí. Listy babiččina aleo vera nožem rozdělte na kostičky ty přidejte ke kachnímu mozku na pánev. Vše přesypte solí a přiklopte pokličkou. Nechte vše dusit přesně 66,6 minut. Po uplynutí té doby vypněte sporák, odendejte poklici a přesypte obsah pánve kmínem a zakápněte dětskými slzami utrpení.

Hotový pokrm je dobré servírovat přímo na pánvi a případně jej ještě můžete dosolit krkavčími slzami, protože dětské slzy mají spíše sladkokyselou chuť, nebo můžete směs dokořenit smaragdovými lupénky. Opravdu nedoporučuji suroviny nahrazovat jinými alternativami. Mohla by se tak pokazit chuť celé Šmakulády.

Pistácie

Dobrou chuť ti přeje, tvá Nindë



Dřív to nebylo tak zlé

4. února 2018 v 20:07


Asi tak před dvěma lety jsem byla jiná. Jiná neznamená špatná. Měla jsem názory ostatních lidí docela dost u ... (ehm). Co to bylo, co jsem dělala před dvěma lety? Hlavně jsem si ostříhala vlasy na krátko. Zatraceně jak já jsem byla ráda, že je mám krátké. Bylo to moje přání asi čtvrt roku, tak ještě abych nebyla ráda, že jsem si ho splnila.

Pak přišly názory ostatních lidí. Kamarádi mi asi nechtěli na plnou hubu říct, že to nevypadá dobře. Doma to bylo přesně naopak - hubu skoro nezavřeli. To když se vzpamatovali z toho šoku, tak začali sborově prohlašovat, že jsem dřív vypadala líp a ať se nikdy nenechám znova takhle ostříhat. Moje mamka mi to připomíná i teď co mám vlasy po klíční kosti.

Tenkrát jsem byla v pubertě. Jakože fakt v pubertě. A čím jsem starší, tak tím víc a víc tu pubertu ztrácím. Na jednu stranu je mi to líto. Protože jsem dost kompromisní. Dřív jsem byla víc odvážná. Nic moc mě nelimitovalo. Když jsem něco zkazila, tak jsem taky za to byla patřičně seřvána - rodiči, kamarády i sama sebou. Je fajn, že už nemám ty šílené výkyvy nálad jako dřív, ale prostě celkově už nejsem tak moc šílená. Dřív to bylo tak, že kdykoliv jsme se fotili jako rodina, tak já musela udělat něco nezvyklého. Teď? Vždy jen snaha o to aby mi to slušelo, až na pár vyjímek samozřejmě.

Co se to se mnou stalo. Dřív to bylo samý no a co, že nejsem dokonalá? Nyní si říkám, proč nejsem jako ostatní. Přijde mi, že ztrácím kousek sama sebe. Společnost mě tak moc ovlivnila, že teď najednou chci zapadnout a nebýt vyjímečná, protože to vytváří tolik konfliktů. Vzdala jsem se svých zásad, přestala jsem věřit v sama sebe a svou sílu. Zapomněla jsem na to, co všechno můžu udělat, abych byla spokojená.

Za půl roku sem bude psát už dospělá holčina, která si snad uchová svou nebojácnost z dětství. Teď jí jen zbývá ty střepy odvážnosti posbírat, vytřídit ty dobré a vystavit si je ve svém ateliéru mysli.

Co ti chybí z tvých pubertálních či dětských let?

Hořčice

Krásný vzpomínací den ti přeje, tvá Nindë