Otázka Smrti

23. ledna 2018 v 16:34 | Nindë |  Téma týdne


»Čeho se to bojíš, drahoušku?«

Toho je... Co kdyby mi v noci sežrali pavouci, co se mi zrovna množí pod postelí? Nebo co kdyby mi ráno ujel autobus? Nebo co kdybych dorazila ze školy a zjistila jsem, že už se nikdy nebudu moct obejmout se svojí mamkou?

To poslední mi děsí hlavně z toho důvodu, protože to se právě mojí mamce stalo. V sedmnácti se vrátila z vyučování a rodina byla rozvrácená smrtí mé babičky. Vzhledem k tomu, že mi je taky sedmnáct, tak mi tahle myšlenka sem tam přepadne a opravdu mě přepadne smutek z toho jak dokáže být smrt občas krutá.

Smrti se bojí spousta lidí. Snaží se jí od sebe odehnat všemi možnými rituály jako je zdravý životní styl, odříkání, zůstávání u své rutiny a vyhýbání se všemu nebezpečnému. Ale přijde mi jakoby všichni zapomínali na to, že takhle to taky vždy nefunguje. Někdy je jedno jak bojujeme proti temnotě, protože stejně od ní dostaneme na prdel. A co je horší... je to mu obyvkle tak, když to právě nečekáme.

Já osobně se nebojím své vlastní smrti. Je mi jedno, když zemřu. Nejsem sebevrah či tak, nechci si svůj výstup nebo sestup do další dimenze urychlit. Jen se k tomu stavím tak, že s tím prostě nic nenadělám. V životě je tolik radostí a strastí. Je hrozné jak nás život vydírá strachem o všechno a tak já vzdoruji alespoň tím, že strach sama o sebe vyloženě nemám.

Mnohem víc se bojím odchodu mých milovaných. Protože s každým odchodem přichází smutek a také výčitky, pochyby. Udělala jsem vše co jsem mohla? Ne, vždy jsem mohla udělat něco víc. A hlavně mi bude trvat dost dlouho zaplnit tu prázdnotu v duši po člověku se kterým se už nepozdravím tváří v tvář. Někdy za tmavých nocí přemýšlím o tom co kdyby zrovna někdo z mých kamarádů či z rodiny zemřel. Jsou to ty nejčernější myšlenky při kterých se mi zalijí oči slzami i když jsou všichni naživu.

»Všichni jednou umřeme.« Klasická věta. Je pravdivá. Je jedno jak se tomu budeme vyhýbat. Tak buďme k sobě alespoň na tu chvilku hodní, nebo alespoň ne nenávistní. Ale nebojme se ani nějakého toho odvazu, protože času je málo. Jednoduše žijme dokud to jde.

Bojíš se smrti?

Mandle

Dobře prožitý den ti přeje, tvá Nindë


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kde bys chtěl skončit po smrti?

Nikde 22.7% (5)
V pekle >:D 13.6% (3)
V nebi O:) 40.9% (9)
Nic z toho... :P 22.7% (5)

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 23. ledna 2018 v 16:54 | Reagovat

Snažím se nad smrtí moc nepřemýšlet, ale někdy se nad ní zamyslím a není to vůbec pěkné...

2 Svart Sol Svart Sol | Web | 23. ledna 2018 v 16:55 | Reagovat

pěkně napsáno

3 stuprum stuprum | Web | 23. ledna 2018 v 19:07 | Reagovat

Neděs se, připravíš se o spoustu srandy!

4 Nindë Nindë | 23. ledna 2018 v 21:46 | Reagovat

[1]: Není to moc příjemné no...

[2]: Díky :)

[3]: Děláš jako bych z toho strachu zapomněla na radost. Neboj, jsem i tak docela veselá dívčina :D

5 Jeife Jeife | E-mail | Web | 24. ledna 2018 v 9:24 | Reagovat

Byla jsem pul roku na LDN, spousta umirajicich jidi tam rikala, ze kdyby meli moznost, dost ve svem zivote zmeni. Nestihli to. A tak si rikam ... on zdravy zivotny styl neni na skodu.

Jinak pokud by te zajimalo, jake to je, kdyz ti umre pritel, posilam odkaz na clanek ...
http://jeife.blog.cz/1612/zmenil-me

6 Damien Damien | Web | 24. ledna 2018 v 13:27 | Reagovat

Mám rovnaký názor ako ty! Preto sa snažím žiť tak, aby som bol spokojný a nie vystrašený zo všetkého. Strachom o svoj život sa nič nevyrieši.

7 hedd hedd | Web | 24. ledna 2018 v 13:38 | Reagovat

Smrt je věčné téma a strach z ní přichází především odvykáním si na její přítomnost. Nechceme s ní mít nic společného, děláme, že nás se netýká. A to je chyba. Je třeba smrt přijmout do svého života a nesnažit se jí mermomocí utéct.

8 J.R. J.R. | Web | 24. ledna 2018 v 19:22 | Reagovat

[1]: Jsem na tom stejně :)

9 Asterius Asterius | E-mail | Web | 24. ledna 2018 v 20:19 | Reagovat

Skvělé myšlenky sv. Vianneyho:
http://www.fatym.com/taf/knihy/vianney3.htm#5
O pamatování na smrt

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. ledna 2018 v 23:21 | Reagovat

Smrti se nebojím, jen umírání těžkého. Lépe náhle nečekaně. V mých letech to už je normální- snad. Nechce se mi ještě, ale ...Jen jsem si vzpomněla na své rodiče. Visěla jsem je naposledy v 6 letech, když mne maminka vezla do Dětského domova, protože byla nemocná. Slibovala, až se uzdraví, že si pro mne přijede. Za půl roku mi poslala uprávu,. že zemřel tatínek a já čekala, čekala, proplakala skoro každou noc touhou po mamince. Nikdo mne za celé dva a půl roku nenavštívil z rodiny, maminka byla nemocná na TBC, stejně by nemohla za mnou asi jet. Když mi bylo 8,5roku, přijela pro mne do DD teta, tatínkova sestra. Maminčina rodina žila na Slovensku, tam si mne vzít prý nem,ohli. Tak jsem přijela k příbuzným, kde mi jen sdělili, že maminka zemřela a je již pochovaná. Šok a další tajený večerní pláč do polštáře, aby to nikdo neviděl. Říkali o mně, že jsem tvrdá, že  nebrečím...Dodnes to bolí a nepřebolí.

11 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. ledna 2018 v 23:22 | Reagovat

Pardon- viděla jsem,  zprávu

12 Kuroi Hakucho Kuroi Hakucho | Web | 25. ledna 2018 v 0:46 | Reagovat

Brrr, raději na nic konečnýho nemyslet, nebo to přivoláte !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama