Leden 2018

Co s tím vysvědčením...

31. ledna 2018 v 18:22 | Nindë |  Random


Výpis vysvědčení. Už ho mám doma, spokojeně mi hajá na posteli. A co já s tím?

Kdo by si na něj stěžoval. Krásných pět dvojek tam je a zbytek výborný. Je to jedno z těch hezkých vysvědčeních co mám, ale stejně není to, že by mi přinášel pohled na něj nějakou radost. Jsou to prostě fakty o kterých jsem věděla už i dřív.

Kdykoliv domů přijdu s vysvědčením, tak se na něj vrhne moje rodina jako banda supů. Je sranda je pozorovat jak do toho papíru zírají, čtou nahlas co tam je psáno a usmívají se nad slovem vyznamenání. Ne že bych měla vždy vyznamenání, ale po většinou ano. Moje rodina má z toho cáru papíru mnohem větší radost, než já sama.

K čemu mi to je vlastně? Nikdo se mi za pět let nezeptá tak co jsi měla ve třeťáku v pololetí na vysvědčení. Všem to bude jedno a i mně. Moje dobré známky vycházejí především ze snahy udržet doma mír. Nestresovat rodiče ohledně mého prospěchu. Zjistila jsem, že když budu mít dobré známky, tak vlastně bude našim naprosto jedno co dělám, hlavně když budu v jejich očích vedená jako vzorná studentka.

Co bylo ale neobvyklého na tomto výpisu. Především to, že mi bylo předáno před kinem naším panem třídním, který mimochodem dorazil asi deset minut po předesílaném čase srazu. Alespoň ten film mě přivedl na jiné myšlenky, než je dumání nad tím proč je tak důležité míti důkaz o své snaze.

Občas ani nejde pořádně o dlouhodobou snahu ze strany studentů. Nechají si nasázet špatný známky a na konci roku díky jednomu zkoušení mají zázračně průměr x,49. Já neříkám, že jim to nedalo práci, jen to stále není důkaz o tom, že by byl ten člověk nějak moc snaživý, cílevědomý. Tohle zaokrouhlování mám dojem trochu kazí produktivnost, protože někdo s průměrem 1,56 dostane stejnou známku jako někdo s průměrem 2,43. Trochu až moc velké generalizování. (Ale i mně tento systém hraje do karet)

Ale tak naše školství má mnohem víc chyb. Největší bych uvedla tu, že je ve vzdělávacím sektoru zaměstnáno příliš učitelů, kterým nezáleží na studentech a jejich vzdělání a jen si léčí svoje mindráky. Nejsem si moc jistá, jestli by tohle vyřešilo zvýšení platu. Možná by se učitelé více těšili do práce, ale stejně ti co nemají rádi předávání svých znalostí dětem, tak ti budou stále stejně nepříjemní. Ale tak už to je. Dokud nepřijde někdo uvědomělý do vlády a nezmění celý systém školství k lepšímu, tak to tak bude i navždy.

Pamatuješ si co jsi měl na vysvědčení ve třeťáku na střední? A nebo tě ještě čeká?

Nudle

Úspěšný nejen tento den ti přeje, tvá Nindë



Konec konců

28. ledna 2018 v 16:37 | Nindë |  Random


Vždy je tu ta sentatimentalita. Prostě je konec. Šmitec. Není to jako by někdo umřel, ale je to smutný. Už není nač se dívat, co dál prozkoumávat. Je to poslední díl, poslední série.

Nejsem zrovna moc velký fanoušek seriálů. Mám jen pár oblíbenců. Ale kdykoliv jsem nějaký dokoukala a věděla jsem, že už pokračování nebude, tak mi to dojalo. Dnes jsem dala sbohem Přátelům.

O tomto seriálu jsme vždy jenom slyšela od kamarádů, sem tam viděla na angličtině nějaký díl, ale nikdy jsem se nerozhodla se na Přátelé dívat. Až ve svých sedmnácti jsem se k nim dostala a budou mi chybět. Sice bych to mohla udělat jako u Jak jsem poznal vaši matku, což je seriál, který jsem zkoukla tak třikrát, ale nějak se mi nechce udělat to samé s Přáteli. Asi to byla až moc velká srdcovka.

Každý ten díl byl pro mě příjemným odpočinkem a teď mám možnost nahradit tyto chvíle jinými. Možná o něco víc produktivními. Prostě těch dvacet minut dělat něco jiného. Co ale? Mám toho tolik na výběr. Stejně si vyberu asi tu nejhorší možnost, ale tak chtělo by si udělat takový náhled co by se dalo dělat s tím časem.

Vždy mi moc lákala meditace. Obdivovala jsem ty lidi co vydrželi nic nedělat. Pokoušela jsem se o tento zvyk také, ale nikdy mi to nepřišlo tak moc příjemné. Když se řekne meditace, tak mi pak následně naskočí jóga. Jop, to by šlo. Jógu mám o dost radši. Mohla bych si třeba víc číst, to taky není na škodu. Mohla bych psát, malovat, tvořit. Ach, co já bych mohla udělat se svými dvaceti minutami... Mohla bych se jimi i změnit.

Někdo by navrhl - Tak se uč do školy! Jo, to se snadno řekne, ale kdo je ochoten se učit navíc do školy. Každý chce spíš pauzu od té školy. Je pro mě čím dál těžší se přinutit k učení. Nelíbí se mi šprtání jen abych měla dobrý známky. Proto se i docela těším na vysokou, protože když už se budu muset učit tak to bude k přípravě na budoucí povolání, doufám.

86,5 hodiny radosti s Přáteli. Je na čase v příštích týdnech je strávit jinak. Docela se na to těším, možná i budu více se svými opravdovými přáteli.

Jak bys nahradil své seriálové chvilky ty?

Pohanka

Příjemný den ti přeje, tvá Nindë



Otázka Smrti

23. ledna 2018 v 16:34 | Nindë |  Téma týdne


»Čeho se to bojíš, drahoušku?«

Toho je... Co kdyby mi v noci sežrali pavouci, co se mi zrovna množí pod postelí? Nebo co kdyby mi ráno ujel autobus? Nebo co kdybych dorazila ze školy a zjistila jsem, že už se nikdy nebudu moct obejmout se svojí mamkou?

To poslední mi děsí hlavně z toho důvodu, protože to se právě mojí mamce stalo. V sedmnácti se vrátila z vyučování a rodina byla rozvrácená smrtí mé babičky. Vzhledem k tomu, že mi je taky sedmnáct, tak mi tahle myšlenka sem tam přepadne a opravdu mě přepadne smutek z toho jak dokáže být smrt občas krutá.

Smrti se bojí spousta lidí. Snaží se jí od sebe odehnat všemi možnými rituály jako je zdravý životní styl, odříkání, zůstávání u své rutiny a vyhýbání se všemu nebezpečnému. Ale přijde mi jakoby všichni zapomínali na to, že takhle to taky vždy nefunguje. Někdy je jedno jak bojujeme proti temnotě, protože stejně od ní dostaneme na prdel. A co je horší... je to mu obyvkle tak, když to právě nečekáme.

Já osobně se nebojím své vlastní smrti. Je mi jedno, když zemřu. Nejsem sebevrah či tak, nechci si svůj výstup nebo sestup do další dimenze urychlit. Jen se k tomu stavím tak, že s tím prostě nic nenadělám. V životě je tolik radostí a strastí. Je hrozné jak nás život vydírá strachem o všechno a tak já vzdoruji alespoň tím, že strach sama o sebe vyloženě nemám.

Mnohem víc se bojím odchodu mých milovaných. Protože s každým odchodem přichází smutek a také výčitky, pochyby. Udělala jsem vše co jsem mohla? Ne, vždy jsem mohla udělat něco víc. A hlavně mi bude trvat dost dlouho zaplnit tu prázdnotu v duši po člověku se kterým se už nepozdravím tváří v tvář. Někdy za tmavých nocí přemýšlím o tom co kdyby zrovna někdo z mých kamarádů či z rodiny zemřel. Jsou to ty nejčernější myšlenky při kterých se mi zalijí oči slzami i když jsou všichni naživu.

»Všichni jednou umřeme.« Klasická věta. Je pravdivá. Je jedno jak se tomu budeme vyhýbat. Tak buďme k sobě alespoň na tu chvilku hodní, nebo alespoň ne nenávistní. Ale nebojme se ani nějakého toho odvazu, protože času je málo. Jednoduše žijme dokud to jde.

Bojíš se smrti?

Mandle

Dobře prožitý den ti přeje, tvá Nindë



Vnější hlas

20. ledna 2018 v 13:56 | Nindë |  Téma týdne


Občas vnitřní hlas přestane fungovat. Porouchá se a už není vnitřní, nýbrž vnější.

Už nějakou dobu tak na střídačku pracuji v čajovně. Zrovna včera jsem měla směnu s fajn lidmi o kterých vím, že jim můžu říct v podstatě cokoliv. A tak jsem nezavřela hubu. Mlela a mlela jsem slova a občas z toho kafemlejnku vyšly jen naprosté kravince.

Obvykle nejsem sprostá. Mluvím docela slušně a musí se opravdu něco stát abych začala nadávat. Obvykle mi právě stačí jen ten vnitřní hlas, co si zanadává. Ale když je nějaký poděl v čajce tak jsem velmi expresivní. Kamarádka už vyhrožovala, že mi to bude během šichty počítat mé neslušné výlevy. Byla jsem ráda že ne, protože když přišel ten největší průšvih, tak jsem mluvila jak dlaždič, kterému se roztřískala půlka dlaždiček.

Celkově v čajovně, to co si jen myslím říkám nahlas. Každý už tam trpí buď mírnou, nebo závažnou samomluvou. Přece jen samomluva je právě ten vnitřní hlas člověka. Já jsem i jindy docela dost otevřená, až si myslím, že to některé lidi musí děsit. Prostě se za zas tolik věcí nestydím. Samozřejmě filtr mám, ale zapínám ho jen v přítomnosti nehodných osob.

Stejně je někdy prostě nejlepší si věci jen myslet. Já nemám moc zájem o to zahlcovat lidi mými problémy a vším co se mi událo během oběda. Někdy sice povídám kokotiny, ale nejsou to zrovna věci o mě jako spíš o okolí. Ale teda drby mám ráda. Není moc co bych s nimi dělala dál, ale jsem od přírody zvědavá a obzvlášť co se týče životů mých kamarádů a známých.

Uvnitř si vedu prostě takový hezký monolg, který nikdo neslyší a občas je velmi dobře že tomu tak je.

Trpíš samomluvou?

Vejce

Šťastný den ti přeje, tvá Nindë



Pohoda po deváté

18. ledna 2018 v 20:04 | Nindë |  Random


Dneska chtěl náš češtinář na poslední chvíli nasbírat ještě známky za mluvní cvičení, každý měl v průměru tak minutu, aby pověděl třídě o čemkoliv chtěl. Já jsem šla na řadu jako druhá, ale na mě se vůbec tedy ani ten minutový limit nevztahoval a stačila jsem jen říct: Tak, já bych vám ráda něco pověděla o novém systému, který jsem začala zavádět do své večerní rutiny... A nic víc se nikdo nedozvěděl.

Ale ráda bych tady pokračovala se svým projevem. Jde o to, že po okolo deváté ustávám s prací do školy. Pokud fakt jsem předtím nestíhala a zbývá mi něco dodělat, tak se zdržím i třeba o půl hoďky a jindy nemám co dělat už hodiny předtím. Každopádně co teda pak dělám? Pečuju o sebe.

Pro mě péče znamená, že provedu nějakou tu hygienu. Pak pokud je to potřeba, tak si sbalím věci do školy a připravím si co si vezmu příští den na sebe. Někdy mi to zabere minutu a jindy ještě při poslechu písniček to dá deset minut, než je vše nachystané. Pak už vlezu v pyžamu do postele. Ale nejdu spát, ještě ne.

Začínám kreslit. K Vánocům jsem dostala nové fixy a tak je aktivně využívám každý večer. Někdy mám předlohu, někdy si vymýšlím kokotiny. Jak to tak většinou bývá u těch průměrných kreslířů, tak podle předlohy je to tak třikrát hezčí, než bez ní. Protože to co má člověk v hlavě nějakým způsobem nejde vůbec nakreslit.

Poté se přesouvám na knihu. Kousek po kousku jí ukusuji. Dala jsem si limit 5% ve čtečce za den. Zatím mi o vychází pěkně a sem tam i přetáhnu. Před nějakou dobou jsem v podstatě vůbec nečetla a chybělo mi zahloubání se do říček písmen.

Pak už tak nějak postupně vskutku usínám a snažím se na zádech, protože dle vědců je to nejzdravější poloha na spaní a navíc jsem si všimla, že moje levé řasy nejsou tak fajnové jako na pravém oku a mám podezření, že je to právě z důvodu každonočního ležení na levém boku.

Pak jsem ještě zavedla něco málo do mého života a o všem si udržuji přehled ve svém notesu s úkoly. Je to jen jednoduchá tabulka s lednovými datumy a činnostmi. Pokud mám za den splněno tak fajka, když ne tak křížek. Myslím, že je to docela dobrá pomůcka ke sledování svého pokroku.

Co ale děláš ty po večerech?

Komu přišla ta otázka úchylná?

Ananas

Krásně odpočinkový den ti přeje, tvá Nindë



Pekelná němčina

16. ledna 2018 v 18:19 | Nindë |  Random


S němčinou mám takový složitý vztah. V těch asi dvanácti jsem moc nemohla určit, jestli se mi němčina bude nebo nebude líbit. Prostě taťka uměl německy, sestra se učila německy a celé přibuzenstvo bylo obklopeno němčinou. Takže jsem vyslána jako už čtvrtá v pořadí z naší rodiny k jedné soukromé učitelce.

Ani jsem němčinu ve škole neměla, ale už jsem každý týden docházela společně s dalšíma dvěma žáky na soukromé hodiny. Toto "doučování" mi pomohlo v dalším roce, když jsme začínali s němčinou ve škole. Opět jsem si vybrala němčinu tak nějak automaticky, přece jen jsem už chodila rok na hodiny a v tom věku mi přišlo naprosto nemyslitelné si vymýšlet něco extra, prostě to tak bylo.

Ale i potom co už se učím němčinu šestým rokem, tak mi stále nepřirostla k srdci. Nezdá se mi, že bych byla o hodně lepší než ostatní ve třídě i přes ty soukromé hodiny, protože dělám furt stejné gramatické chyby a nepamatuji si moc pravidla. Slovíček si pamatuju víc, ale spíš pasivně - slyším je a vím co znamenají. A navíc občas mívám vyloženě k němčině odpor. A skutečně se iracionálně naštvu jenom při čtení textu.

Němčinu totiž v mých očích doprovází neskonale práce. Učení se do školy, učení se na soukromé hodiny. A v podstatě tam nevidím tak strašně moc velký posun, který bych nejspíš měla. Je to smutné, když si vezmu kolik se do toho investovalo peněz a také mého času.

Taky jsem si řekla, že bych mohla maturovat z němčiny, protože na soukromých hodinách už rok bereme maturitní otázky a přijde to líto je nezužitkovat. Ale na druhou stranu nevím, jestli to přežiju. Nemám ten jazyk zrovna dvakrát ráda a celkově v jazycích jsem nikdy moc nevynikala.

Chápu, že umět víc jazyků je výhodou, ale je těžké dosáhnout supr úrovně v jazyce, který není člověku sympatický.

Jak to máš ty s němčinou?

Paprika

Český den ti přeje, tvá Nindë