Prosinec 2017

Zlo vánočních svátků

29. prosince 2017 v 11:34 | Nindë |  Random


Ještě že tomu už bude brzy konec... Čemu? Svátkům.

Nevím jak jste na tom vy s Vánoci a Silvestrem, ale já jsem ráda když je mám už za sebou. Tak nějak z nich podlě mě vyprchalo to kouzlo. Prostě jsou to prázdniny během kterých se lidé setkávají a to mi třeba těší. Co mi ale netěší je jak mi to vždy vykolejí z mé dobře zavedené rutiny. Já si myslím, že není dobré žít svou rutinu vždy, ráda z ní vystoupím když to uznám za vhodné a nepotřebuji to zrovna když se snažím o něco zdravější život.

Samozřejmě jsem vděčná za to co všechno moji rodiče dělají, aby i tento rok nám se sestrou udělal radost. Jsem vděčná za dárky, kterými jsem byla obdarována. Sice jsem "Ježíškovi" napsala, aby mi nenosil nic navíc a udělal by mi tím největší radost, ale tak na to úplně zapomněl a samozřejmě jsem dostala i další dárky. Z těch zas takovou radost nemám, ale stále tam ta radost je. Spíš je to způsobené tím, že zas vidím, že mé slovo není bráno v naší rodině zas tak vážně.

Takk něják ty kila cukroví, smaženého, pečeného, maštěného mi kazí vše co se snažím vybudovat. Nebudu přece pako, abych při rodinném obědě, večeři, svačině atd. jedla něco spešl. Jen by se řešilo, že to co mamka uvařila nejím a jen se to kazí. Já neočekávala, že to bude tak velký zásah. Doufala jsem, že holt ještě dva dny nebudu papat zdravě, ale ony se musí dojíst zbytky a když jsme na to už jenom tří, tak je to trochu honička.

Navíc se ztrátou rutiny se ztratila i moje schopnost přemluvit se a jít se něco učit. Jakože docela brutálně. Protože dopoledne se mi nechce nic dělat, po obědě si řeknu, že mi musí vytrávit a pak musím strávit to cukroví a pak zas večeři a ejhle ono je deset hodin a to už jsem "moc unavená" a jdu spát o půlnoci. Mezi to všechno máme různý návštěvy, přípravy a já nemám pocit odpočinku i když odpočívám v podstatě furt.

Ani jsem před Vánoci neměla vánoční náladu. Stále jse očekávala kdy přijde. Jestli na oslavě s kamarádkami, nebo na vánoční sešlosti ve škole nebo přinejhorším na Vánoce. Nepřišla vůbec! Ta nálada se mi vyhnula mílovým obloukem a spíš jsem po Vánocích měla náběh na další temné období, ale naštěstí jsem ustála ten nápor nehezkých myšlenek.

Co mi ale mnohem víc baví je představa nového roku. Já mám vždy dojem, že se toho dokáže mnoho změnit. Je to asi největší blbost které můžu věřit, ale tak já mám změny ráda a právě když se přehoupne Silvestr, tak já mám dojem, že dokážu jednat více podle svých názorů, přesvědčení a dokážu toho víc. Já se prostě s myšlenkami sebevrahů neztotožňuji - Prvního ledna je prý spácháno podle statistik nejvíce sebevražd v celém roce.

Letos jsem si řekla, že bych zkusila něco už i před novým rokem, aby to nebylo tak složité začí implikovat nové věci do svého života. Ale ty Vánoce mi to úplně kazí! Já vím, že někomu se můj pohled na věc může zdát neskutečně nudný a může získat pocit, že nesnesu žádnou zábavu. Já mám zábavu ráda, ale radši jí mám rozloženou v normálních týdnech, než mít týden zábavu a pak měsíc jen dril.

Příští rok by pomalu pro mě bylo nejlepší odjet na naší sto kilometrů vzdálenou chalupu a tam si vskutku odpočinout podle svého. Ale to se nestane, co si budu nalhávat.

Co by jsi rád změnil na zimních svátcích?

Topinka

Skvělý zimní i nezimní den ti přeje, tvá Nindë



Slunce ☼

26. prosince 2017 v 22:35 | Nindë |  Téma týdne


Nevím jaká je vaše hvězda, ale teda moje hvězda je Slunce. Tahle hvězda mi vždy projasní můj den. Ať už jen na chvíli v zimě a pak mě zanechá se topit v rybníčku utrpení, nebo na dlouho v létě kdy se před jejími nevlídnými vlivy často schovávám. Takže čistě teoreticky se potkáme jen občas, protože jsem vnitní typ živočicha, který si žije v té své nořičce. Ale to co Slunce vyvádí je jednoduše kouzelné. Jako třeba dnes na procházce.

Slunce se prodíralo mezi stromy a snažilo se dostat i do jejich stínů. Jen co jsem k němu natočila připomnělo mi proč ho mám tak ráda. Přineslo mi ty skvělé světlé chvíle, kdy nic nevidím, trochu se obávám, že do něčeho vrazím, a zároveň mi dodává viamín D. Někdy to člověk až pomalu může cítit jak ty sluneční nitky člověku do té kůže vedou tento kalciferol. Stačí se nadechnout a pocítit jak mu to teplíčko dělá dobře a zároveň někde v zádu v hlavě mu bliká varovná žárovička, která zase varuje před nepříznivými účinky slunečního svitu. U mně to je hlavně teda možnost se spálit a obtížnější se zbavování jizev. Ale to v tu chvíli vždy vesel ignoruji a užívám si té skutečné žárovičky. To světýlko někdy přináší až smutek, když nedokáže ukázat mé duši co to vlastně chce i když si už tak tisíckrát zapsala co že vlastně chce, ale povětšinu času na tom pergamenu jen sedí stín. Jindy tento přínos světla přináší i kreativitu, veselost a optimismus. Ale nejhorší je se rozloučit. To pak jen srdce roní slzy, když Slunce zabíhá za obzor a dává sbohem. Ono stačí když už ho berou mraky, to pak člověk musí hledat svit uvnitř sebe.

Stačí ti tvůj vnitřní svit, nebo se spíše tvoje nálada odvíjí od skutečného slunečního svitu?

Červené zelí

Světloučký den ti přeje, tvá Nindë



Chyby

23. prosince 2017 v 9:58 | Nindë |  Vážná věc


V životě člověk udělá tolik chyb. Je to dobře, chybami se člověk učí. Některé chyby dotyčného ale doprovázejí dlouhou dobu a jen doufá, že si je někdy odpustí. Můžeme od začátku vědět, že děláme chybu, nebo to zjistíme až pak. Obě tyto chyby v určitém bodě bolí.

Já mám velkou zkušenost s nevědomou chybou. Nebudu se tady konkrétně rozepisovat, ale každopádně šlo o to, že ze začátku mi přišlo jako dobrý nápad to udělat. Pak jsem se stala nejistou a zamýšlela jsem se zda-li je to opravdu byl tak super. Pak jsem došla k názoru, že to bylo špatný a pak jsem to korunovala na svou největší chybu za celý rok. Ještě jsem si neodpustila, hlavně ptotože za to můžu v podstatě jen já. S vědomou chybou mám také zkušenosti, ale také se mi stalo že jsem se ve svém přesvděčení zmýlila. Chyba totiž není vždy chyba. Měla jsem pocit, že bych měla radši dát přednost jinému východisku, ale nakonec se ukázalo, že to byl nakonec skvělý počin.

Chyby nás straší. Podle jejich závažnosti s námi zůstávají různě dlouho. Na některé se zapomene během dne a na jiné se vzpomíná na smrtelné posteli. Záleží na nás a našem přiznání si té chybičky, přijmutí jí a posunutí se dál s o něco lehčím svědomím. Mně tato část někdy nedělá žádný problém, jindy přemýšlím co jsem to byla za krávu před téměř deseti lety a nechci přijmout svou minulou verzi. Ale na druhou stranu jsem potěšená, že alespoň vím, že jsem byla malá, pitomoučká holčička a můžu si vzít z toho ponaučení.

Občas mám smíšené případy, kdy si říkám jestli to bylo moudré nebo naprosto zoufale hloupé. Stále se ještě nedokážu rozhodnout. Je to otevřený případ a trochu vyčkávám, že se něco pokazí, abych si pak mohla opět zanadávat na sebe. Moje důvěra trochu klesá. Důvěra... to je věc, kterou v dnešním světě má jen málokdo a je riskantní s ní investovat (i když mně se to taky sem tam vyplatilo).

S chybami je to těžké. Jsou nepříjemné, ale nakonec z nás vždy udělají lepšího člověka. Jak jinak bychom se měli poučit ze života, než aby nám nasolil úhledný přehled červeně potrhaných chyb v průběhu bytí.

Jaký pohled na chiby máš ty?

Myslivecké knoflíčky

Lahodný den ti přeje, tvá Nindë



Srdce nebo mozek?

20. prosince 2017 v 16:47 | Nindë |  Téma týdne


Polož si ruku na hruď a ucítíš, jak ti srdce buší. No není to nádhera? Občas jo a občas ne.

Už dlouho lidé neví jak se rozhodovat. Jestli hlavou nebo srdcem. Určití lidé v tom samozřejmě měli jasno, například takoví romantici velebili všechny ty emoce vycházející ze srdce. To co měli na srdíčku i předali dál slovy. Jak moc byli použitelní to je jiná věc.

Ti co ale používají jen logiku dokáží být dost necitelní a ublížit ostatním a občas jim trvá věčnost než se rozhodnou. Stojí před regálem se šampóny a složitě vypočítávají jestli se jim víc vyplatí ten dražší nebo levnější. Samozřejmě musí vzít v potaz jak se bude lahvička od šampónu hodit do koupelny, jestli je vhodná na cesty, jestli je šampon určen pro daný typ vlasů, jestli s ním dovrší takového efektu jaký chtějí, jestli jeho konzistenci Pán Bůh požehnal a Ježíš testoval zda se po něm dá procházet jako po vodě atd.

Normální člověk žije na základě rozhodnutí jak srdce, tak i mozku. Samozřejmě všechno tak nějak vychází z nervové soustavy, ale tou vědeckou stránkou věci se tu nechci zabývat. Jeden náladový den se většina věcí řídí podle srdce a podle toho jak se emoce vyplouvají na povrch a následně mizí. Druhý den je zcela racionální a řeší se pouze vážné věci.

Všechno má své mouchy. Srdce si s člověkem dělá co chce a dokáže ho ošálit i na několik let (Ten mládenec je "ten pravý"! A přitom není). A mozek z člověka může udělat necitlivou mašinu kalkulující co dál. Teď jen záleží jestli se člověk nechá ukonejšit onou melodií srdce a bude přožívat vše naplno, nebo se jí pokusí umlčet.

Jak jsi na tom ty? Radši se řídíš podle svého mozku nebo srdce?

Linecké

Šíleně krásný den ti přeje, tvá Nindë



Udržení si svých hodnot

13. prosince 2017 v 19:53 | Nindë |  Vážná věc


Je to tak hloupé... Nechceme a chceme změnu svého životního stylu. Tak bychom se sakra měli rozhodnout za čím si budeme stát, ne? Za svojí okej verzí dneška, nebo svojí ještě lepší a spokojenější verzí zítřka?

Já se snažím o nějakou tu velkou změnu sama sebe už dlouho. Mám tohle téma docela zmáklý z těch všech videí, stránek na netu a uvažování sama o sobě. Vždy jsem se něco pokusila změnit. Vydržel mi ten zvyk tak maximálně dva týdny. Pak jsem třeba už dva dny vynechala a nechtělo se mi začínat znova i když jsem věděla, že to vlastně bylo dobrý.

Můj mozek mi už ale opravdu štve. Nedokáže udržet jeden názor. A nebo když už ho má, tak na něj zcela zapomene zrovna v tý nejvíc krizový situaci. Řeknu si ráno, že budu jíst zdravě ale jen co odpoledne mamka přinese domů pět koblih, já už se dvěma z nich cpu. Pak si říkám, že jsem neměla a když už tak jenom jednu. A pak si ještě vezmu kus studentský od kamaráda, protože prostě ten den už jsem stejně ten svůj slib porušila, tak proč se snažit.

Moje neustále snahy se týkají hlavně tří věcí: Zdravá strava, pravidelné cvičení a osmihodinový spánek (btw. Tenhle článek originálně píšu v 0:57... ups). Kdybych dosáhla těchto tří věcí. Udržela bych si je alespoň měsíc, tak bych věděla, že jen tak nepůjdou pryč a taky mi půjde pak lépe začít jakýkoliv jiný zvyk.

Je toho tolik co bych se chtěla naučit, co bych si chtěla osvojit. Je smutné, že i když mám čas, tak ho netrávím tak jak bych měla. Jo, člověk si musí taky odpočinout, ale mě teda dva díly seriálu odrovnají tak, že pak i kdybych spadla do čerstvých sraček, tak bych byla líná se z nich zvednout. A pak se teda jenom válim a na konci dne jsem na sebe naštvaná kvůli proparněnému času.

Nesnáším, když není čas efektivně využíván, nebo tak nějak cokoliv špatně užíváno. Nechápu, proč dělám to, co nesnáším. Já vím, že vždy člověk bude trochu toho času marnit na zbytečnostech, ale když jem si jistá, že by to šlo u mě omezit a nic s tím nedělám... To je jako mít zaprasený brýle (častá situace u mě), v šuplíku mít mikrovlákno, ale být příliš líný si je vyčistit a stále narážet do rohů nábytku. Bolí to, co?

Takže moje současné přání? Něco se sebou už konečně (kurva) udělat. Protože zatím furt jenom padam na hubu při svých pokusech, a mít po devětsetapětapadesátitří rozbitý nos mi nedělá dobře.

Co bys chtěl změnit ty na sobě a co pro to uděláš?

Rybíz na kyselo

Líbezný den ti přeje, tvá Nindë



Kam se ztratí kamarádi?

7. prosince 2017 v 19:33 | Nindë |  Random


Jsem ve třeťáku na gymplu, takže to znamená, že za rok už budu skloňovat slovo maturita ve všech pádech a za dva roky snad už budu sedět na přednášce. Dva roky... A budu dost svého času trávit úplně v jiných prostorách, s jinými lidmi, budu se zabývat jinými věcmi. Když si totiž uvědomím, že poslední dva roky uběhly neskutečně rychle, tak je to děsivé.

Se svojí kamarádkou jsem v jedné třídě už od školky. Už třináct let spolu vstupujeme do instututů a tam spolu trpíme. Upřímně si moc nedokážu představit, že by najednou se mnou nebyla. Už jsem na její přítomnost zvyklá. Jsem zvyklá, že řešíme stejné věci a v určitých ohledech jsme si podobné, ale taky se dokážeme iracionálně na sebe naštvat. Nevím, jestli někdy v životě ještě najdu někoho takového. Jo, přítele si snad najdu, ale přítel není kamarádka. Jinak by se neříkalo, že má někdo přítele, řeklo by se, že má opravdu dobrého kamaráda se kterým sdílí lóže.

Samozřejmě přijdu po gymplu o mnohem více kamarádů. Někdy mi mrzí, že s nimi netrávím více času. Nevím jak by byli potěšeni více času s mojí maličkostí, ale já bych byla nanejvýš spokojená být s nimi trochu víc. Nedávno jsem si ale uvědomila, že s některými opravdu skončí to přátelství odchodem z gymnázia. Možná si sem tam napíšeme a sejdeme se, ale už nebudeme mít to fajn pouto ze školy. Už budeme jen dva lidé, kteří se jednou za čas budou chtít informovat o tom jak to vypadá u toho druhého. Trocha veselí, smutku a pak zase nazdar na nějakou dobu.

Když se tak podívám na své rodiče, tak vidím, že žádný z nich nemá toho kamaráda, kterému by alepsoň jednou za dva dny napsali. Už jsou všechno jen známí. S některými se pravidelněji vidí, s jiným méně. To, že je ale vidí častěji neznamená, že je mají raději. Prostě už je to tak zařízené. Rodiče mají hlavně sami sebe, mě a sestru. Ale já se ségrou s nimi taky nebudeme navždy, jednoho dne odletíme jinam a návštěvy budou jednou za čas. Nevím, jestli chci být jako rodiče v tomto ohledu. Asi bych chtěla mít jako příjemný bonus v dospělácké dospělosti opravdové kamarády.

Je těžké si po škole najít další blízké lidi, nebo se mi to jen zdá?

Brokolice

Veselý den ti přeje, tvá Nindë



Na hraně slov

5. prosince 2017 v 21:24 | Nindë |  Téma týdne


Podle mě to musí znát každý. Povídáš si s kamarádem a řeší se docela nevinné téma a v tu chvíli proneseš něco neskutečně upřímného, přímočarého až urážejícího a prostě to co tě bez přemýšlení napadlo. V tu chvíli se svět zastaví a tobě úsměv sklouzne z obličeje jak med po nakloněným chlebu s máslem. Druhý se zarazí a ty si začneš krutě uvědomovat svojí chybu. Právě si řekl něco, co by ho mohlo příliš naštvat.

Pokud máš štěstí, tak se ti podaří to zahrát do autu ještě předtím, než kamarád pronese zaražené: "Co??" Když to ovšem nestihneš a opravdu se tě zeptá, tak jsou tu dvě možnosti. Ještě to zahrát do autu, ale to jde o něco hůř, protože přece jen tam byla trochu větší časová prodleva a pak ze sebe musíš občas udělat debila. Nebo se přiznáš k tomu, že jsi to tak myslel.

Po přiznání může následovat buď to, že se ten druhý naštve do běla, nebo to přijme s humorem a ještě si přidá na svůj účet. Ať už to skončí jakkoliv, tak je dost možné, že se tím bude ten druhý zabývat ve své hlavě ještě dost dlouho poté. A je velmi nepříjemné, když ti pak něco podobného později vmete do tváře jako odplatu.

Občas jsou ty konverzace na hraně i když se ostatní můžou tvářit naprosto v pohodě. Jasně si pamatuju, když jsem udělala v páté třídě vtípek, který způsobil to, že se pak moje kamarádka nechtěla snad měsíc bavit. Snažila jsme se to vyžehlit právě potom co se kamarádka zarazila, ale nepovedlo se to. Ne že bych se teda nějak extra poučila, protože věřím opravdu tomu, že jsme v průběhu let řekla dost špatných věcí lidem, kterým mám ve skutečnosti ohromně ráda.

Je těžké vybalancovat upřímnost s laskavostí. Občas holt člověk z té hrany spadne a pak trvá, než se zas na ní vyškrábe.

Máš také nějakou zkušenost s bytím na takovéto hraně?

Pistácie

Krásný a krutě upřímný den ti přeje, tvá Nindë



Nákupování podle mě

3. prosince 2017 v 10:45 | Nindë |  Random


"Panebože, dej mi sílu."

Tuhle větu si musím říct předtím, než jedu s našima cokoliv pro mě vybírat do obchodu. Je jedno jestli to má být koberec, bunda, boty. Vždy to dopadne tak, že dojde ke střetu názorů a pak jsme na sebe všichni naštvaní. S přestávkami na jídlo, protože přece jen jídlo naší rodinu dokáže docela uklidnit.

Ze všeho nejvíc dochází ke střetu mých a mamčiných názorů. Mamka je totiž dost velkorysá. Vždy ráda prohlašuje, že by nám něco koupila v obchodě, ale my se ségrou nic nechceme a nic se nám nelíbí. Já jsem ale narozdíl od ní, ne vyloženě skrblík, protože dokážu utratit taky slušný peníze, ale jsem šetřivá. Jednoduše nevidím moc logiku v tom si kupovat nové boty, když ty co mám mi na zimu vystačí. Nechápu proč bych se měla jít podívat po nějakých tričkách, když ani neunosím ty co mám ve skříni.

Dneska jsme vyrazili shánět nějaké lyže a popřípadě helmu na lyže. Vzhledem k tomu, že absolutně nevím co si přát k Vánocům a moje staré lyže mi jsou ke krku, tak jsem se rozhodla, že si budu přát holt něco do své lyžařské výbavy. Vybrala jsme tedy lyže, protože jsou malé a helmu, protože tý je už přes deset let a je ještě zděděná po ségře i když je stále v dobrém stavu. Taky už jsem tak nějak musela si něco na sjedzovku přát, protože jsem se tomu elegantně vyhnula minulý rok a to mi stálo hodně přemlouvání rodičů, kteří stále chtějí to nejlepší pro jejich dcery.

No každopádně já jsem jim už na začátku řekla, že chci prostě nějaký levnější kousky. Mám k tomu dost dobrý důvod proč se pro mě vyplatí levnější - Na lyže stoupnu prákrát za rok. Minulý rok jsme na lyžích pravděpodobně byli jen jednou. A tak se nevyplatí hodně utrácet za mojí výbavu na lyže, která ochutná sníh jednou za uherský rok. Moji rodiče to ale posunuli na novou úroveň, když už jsme byli v obchodech. Protože najednou mi nestačí moje starý přeskáče ani starý brýle a prý se vyplatí investovat do dražších kousků. Je opravdu hloupé se s nimi hádat a prosit je, aby mi koupili něco levnějšího. Obzvlášť, když sami moc dobře ví, že zas tak markantní rozdíl ve kvalitě to není jako spíš jak je daný model už starý.

Musím říct, že se docela těším až si budu moc rozhodovat o svých výdajích sama. Přijde mi totiž, že především mamka se velmi snadno nechá nalákat na slova cizího "odborníka" a klidně zaplatí dost peněz za něco, co ani neužije, nebo to není tak kvalitní, výhodný. Já jsem docela kritická, když mi někdo neznámý něco doporučuje. Jakmile mi o něčem poví známý, tak už jsme tomu mnohem víc otevřená. Sama jsem totiž na brigádě viděla, jak jsem si dokázala navymýšlet. "Co byste nám doporučila?" A teď mi začal mozek šrotovat o stošest a řekla jsem první věc co mi přišla vhodná a oni mi vskutku uvěřili, že to co jsem uvedla je opravdu dobrý, ale já jsem o tom neměla ani páru. Možná to bylo dobrý, možná ne, co já vím.

Mě i dost láká minimalistický a zero waste způsob života. Líbí se mi, že budu o něco méně ohrožovat planetu svou chtivostí. Budu rozumnější ohledně toho co si koupím. Opravdu nebudu bez rozmyslu utrácet peníze. Tento způsob života ale nerezonuje s přesvědčením mých rodičů. Ty by mi řekli, že je to jedno, když jenom já se budu snažit neprodukovat tolik odpadu, protože ostatní ho stejně budou produkovat ve velkém množství a já nic nezměním. Řekli by, že přece je dobrý mít pro jistotu víc věcí, kdyby se s tou jednou něco stalo. Neviděli by moc smysl v tom co mi připadá smysluplné. Já mám dojem, že na mých rozhodnutích záleží a dokážu jimi ovlivnit více než si kdokoliv (i já) myslí.

Jak jsi na tom s nakupováním ty?

Vlašský ořech

Super den ti přeje, tvá Nindë