Říjen 2017

Když v klidu neposedím

29. října 2017 v 19:46 | Nindë |  Random


Pusť mi metal, dechovku, nebo klasiku. Výsledek bude stejný. Budu se chtít retardovaně pohybovat.

Je to strašně krutý, když jedu tou tramvají a na řadu přijde má oblíbená písnička. Zbožňuju jí. Miluju její styl, energii, význam. Ale nevyjádřím ten skvělý pocit. Dále tam ztuhle stojím a dávám pozor, abych nespadla na toho plešatého důchodce vedle, až tramvaj zatočí.

Moje tělo vyloženě trpí jak nemůže vyjádřit co právě ve mně probíhá. Jedině si dovolím trochu podupovat nohou do rytmu, nebo ťukat prstem do tyče, které se držím. Nejradši bych si ale sundala sluchátka. Zvýšila hlasitost na maximum a ve svém vlastním světe začít tancovat a prozpěvovat ty slova, které znám. Možná bych našla někoho, komu by se tón mého světa líbil stejně jako se líbí mně.

Ale opravdu si myslím, že jem schopná si zatrsat na cokoliv. Časem mi prostě chytne všechno. Na dechovku třeba budu tancovat dosti ironicky a při klasice budu chtít tancovat valčík. Hudba je něco, co mi moc nejde vytvářet, nebo alespoň nemám tu trpělivost ne to se na ty nástroje pořádně naučit. Ale to jak mi zní v duši je skvělý a nedokážu to úplně ignorovat.

Samozřejmě ne vždy má člověk chuť tancovat. Takové dny taky nastanou. Ale obvykle mi stačí si jen vybrat k poslechu nějaké ty moje nakopávky, pak se cítím líp a i si pohoupnu těmi rameny a nakonec se to stejně zvrhne v taneční číslo o půlnoci.

Jsi taky jeden z nás amatérských tanečníků, nebo jsi schopný poslouchat v prázdném pokoji neskutečné trháky a nepohnout ani prstem?

Mrkvová přesnídávka

Překrásný den plný energie ti přeje, tvá Nindë



Čekání

22. října 2017 v 21:31 | Nindë |  Random


Nikdo nemá rád čekání. Žijeme ve světě pokroku a odvykli jsme si narozdíl od našich předků čekat. Už nemusíme čekat až nám na zahrádce vyrostou brambory. Prostě dojdeme do obchodu a koupíme si je.

Čekání je nám nepříjemné. Jsme až moc rozmazlení dostupností. Vše je jen na dosah ruky. A je smutné, že mnoho lidí už je líných i jen natáhnout tu ruku a hmátnout po té příležitosti.

S nějakým čekáním jsme ale v pohodě. Jsme v pohodě s čekáním na zázračnou změnu. To si klidně počkáme roky, ba i celý život. Čekáme až se jednoho dne vzbudíme a všechno bude podle našich představ a přitom jsme nemuseli hnout ani prstem. Takovýto druh čekání je dost nebezpečný. Protože mužeme promrhat až nechutně velkou část našich životů.

Pak je tu třeba i takové nejisté čekání. To je hodně časté, když člověk někomu něco napíše a pak nervózně čeká na odpověď. Do hlavy mu přichází nápady co asi může stát v budoucí příchozí zprávě. Tady se myslím jen víc projevuje to jak jsme ztratili trpělivost a získali úzkost.

Většina věcí nejde urychlit. Ale my občas naprosto zbytečně očekáváme, že všechno bude raz dva a tím pádem, když něco moc dlouho trvá, tak se brzy vzdáme.

Chleba

Den ne tak hrozného čekání ti přeje, tvá Nindë



Co jsem si stačila uvědomit

21. října 2017 v 10:51 | Nindë |  Vážná věc


Je pár věcí, které jsem si uvědomila a jsem za to vděčná.


Jednou zemřu, stejně jako všichni ostatní.

Není třeba říkat všechno.

Když něco chci, tak si za tím musím jít.

Je lepší neočekávat pochopení od druhých.

Každý má svoje problémy, špatnosti i krásy.

Nejlepší způsob jak změnit své okolí je změnit sám sebe a to jak své okolí vnímám.

To co je těžké není nemožné a často to stojí za to.

Život nenaděluje hotovky, ale příležitosti.

Mozek nám bude vždy zabraňovat v tom, udělat to co chceme.

Konec je začátek něčeho nového.

Nezáleží na negativitech, pokud toho nelitujeme.

Nikdy nedosáhneme spravedlnosti, protože svět není spravedlivý.


Tohle jsou všechno si myslím docela logické úvahy, které jsem si postupně v průběhu několika měsíců zapisovala. Něčím jsem se řídila už o hodně dřív, něco jsem si uvědomila poté, co jsem získávala informace z jiných zdrojů než z mých filozofických chvilek a přirostly mi k srdci.

Možná si říkáš, proč je ta jedna věta zvýrazněná. Podle mě je to tak nějak základ toho jak přežít ve společnosti a povznést se nad určité situace. A tudíž žít o něco lehčí život. Nikdy nevíme přesně co se děje v životě druhých lidí, co se schovává za jejich chováním. Nikdo není dokonale úžasný ani hrůzný. Každý má něco.

Ementál

Den plný respektu ti přeje, tvá Nindë



Ne všechno se točí kolem mě

16. října 2017 v 21:31 | Nindë |  Random


Západ slunce ani není vidět za paneláky v sídlišti, ve kterém se procházím. Pozoruji jak slábnoucí sluneční svit dodává okolí zvláštní studeno-teplý odstín a nic se nezdá stejné jako za dne. Mé oblíbené polobotky rázují ulicemi a zahýbají kdy se jim zachce. Sluchátka mi zpívají do uší líbezné tóny. Nejsem ovšem jediná, kdo se rozhodl vyjít ven ze svého příbytku na čerstvý vzduch. A tak se se mnou prochází i moje nejistota.

Některé dny jdu po chodníku se sluchátky, projdu kolem někoho a najednou mám strach z toho co si o mně ostatní chodci myslí. A tak tato iracionální obava způsobí, že se jim snažím na chodníku vyhýbat. Nedívám se na ně a jen čučím do země. Nezastavím se, abych si prohlédla scenérii. Mám strach, že by si o mně lidi pomysleli, že jsem divná.

Nedává to absolutní smysl. Už je to dávno, co jsem přijala ten fakt, že každý je jiný a tudíž i já. A možná někdo by řekl, že jsem v určitém ohledu divná a jsem na to docela i hrdá. Plus jsem se naučila mít názory neznámých lidí u místa, kam slunce nesvítí, pokud jsou to názory týkající se mé osoby (kterou přirozeně neznají).

A je to taky nějaká doba, co jsem si osvojila ten fakt, že je většině lidí stejně jedno co dělám, kdo jsem a celkově já jsem jim fuk. Pokud nějak lidi nenaštvu, tak je možný, že mě dost rychle zapomenou, protože mě jednoduše ke svému životu nepotřebují. Proč by si měli pamatovat, že tehdy viděli jednu, v rámci mezích průměrnou, dívku se sluchátky v uších, jak se procházela po ulici? Vždyť je všem úplně jedno co dělám, dokud nenarušuji jejich běžný život. Nejsem středem jejich vesmíru, stejně jako oni nejsou mým. Každý je svým vlastním středem vesmíru a má pocit, že se kolem něj točí celá galaxie. Naše ego nám říká, že to jsme my, ti vyvolení. Ale ne konci dne stejně není možné, abychom byli všichni těmi vyvolenými.

I kdyby se mi začaly posmívat ty dvě dívčiny, co seděly na lavičce, tak co. Ony mě neznají a brzy na mě zapomenou. A ten samý vztah mám já k nim. Na tomhle všem je pozitivní to, že máme opravdu volnost si dělat co chceme (pokud nás to nedostane do vězení), protože nakonec je to všem šumák. Kromě těch, kterým na nás záleží. To když budeme chtít udělat něco proti jejich vůli, tak si musíme rozmyslet, jestli to stojí za to.

Jsi důležitý, ale ne pro všechny... Smiř se s tím.

Sezam

Krásný den s lidmi, kterým na tobě záleží, ti přeje, tvá Nindë



Lidské vazby

8. října 2017 v 16:08 | Nindë |  Vážná věc


Každý z nás je člověk. Jsme si podobní a přitom jiní. Je těžké pohlédnout na lidstvo jako celek, když je tak roztříštěné.

Každou chvíli chceme někam patřit. I ten který nechce nikam patřit, chce ve skutečnosti patřit mezi ty, co odmítají sounáležitost. Jsme společenští tvorové a naše vztahy jsou pro nás důležité. Někdy až toxicky moc. Nedokážeme přetrhnout vazby které se vytvořily. Občas totiž vzniknou takové vztahy, které by člověk ani za tři milióny let neočekával a nechce se jich vzdát.

Jak by se měla hodnotit kvalita vztahu? Podle toho jestli se oba dva o sebe navzájem zajímají, podle trvání, podle popularity, podle vnitřního pocitu zúčastněných? Existují různé návody k tomu jak zjistit, jestli má člověk s někým nezdravý vztah. Ale já si myslím, že jen napomůžou k tomu, aby si to člověk přiznal. Nejsme přeci hloupí a poznáme, když něco jde anebo nejde. Další částí je to přijmout jako fakt a začít se podle toho chovat.

Je ale nutné hned ničit všechno co se vybudovalo? Nestačí jen říct co si člověk myslí, co cítí? A pak se pokusit zapracovat společně na zlepšení? Vše se dá změnit a taky, že se to neustále mění. Mění se city, názory, vztahy a celkově lidé. Neodmítejme tu hezkou změnu, která nám dokáže přinést lepší zítřky.

Jen se zeptej sám sebe: "Co chci?" Odpověz pravdivě i když to může být nepříjemné. Zamysli se nad tím jak toho dosáhnout a pak už jen dělej to co musíš.

Nemírumilovné odpovědi, jako: "Chci všechny zabít.", prosím dál nerozvíjet.

Paprika

Snad už konečně spokojený den ti přeje, tvá Nindë



Další drastický příbeh

4. října 2017 v 21:56 | Nindë |  Posedlá kreativitou


V mlze se nejdřív objevily propletené prsty a pak i postavy, kterým patřily. Zamilovaný pár se usmíval a těšil se ze vzájemné společnosti. Dívka i chlapec do sebe zapadali jako skládačka a každý to věděl při pohledu na jejich rozzářené tváře. Společně došli po zapřášené cestě až k silnici. Okolní les se kolem nich shlukoval a oni najednou vypadali nejistě. Stačilo přejít silnici a pokračovat v cestě po pěšině. Problémem byla neustávající, nelítostná a hustá mlha. Sotva viděli začátek cesty za pár metry asfaltu. Podívali se na sebe a pousmáli se na dodání odvahy. Chlapec vkročil na ledový černý povrch jako první. Prudce se rozhlížel z jedné strany na druhou, ale stejně nic neviděl. Nakonec mladík zatáhl svou dívku také na silnici. Jakmile se dívčiny boty dotkly asfaltu objevil se záblesk světla. Ten osvětlil chlapcovo útlé tělo a narazilo. Holčina byla spojenými dalněmi odtáhnuta za svým sraženým druhem. Oba dopadli na zem a dívka sledovala jak se jeho tělo prohýbalo a nadzvedalo, jako by ho přejížděly pneumatiky. Nakonec zůstalo brutálně zničené ležet a ona zbyla sama. Čekala až se jeho pochroumaná hruď zvedne k nádechu. Jeho líbezná tvář ovšem byla pryč, stejně jako naděje. Nakonec se jen dívčina slza začala zvrtávat mezi asfalt a i jí byl, rozžhavenými pneumatikami, konec.

Nevím kdo by ještě čekal ode mě něco normálního...

Skořice

Boží den ti přeje, tvá Nindë