Srpen 2017

Priority

31. srpna 2017 v 1:51 | Nindë |  Random


Moje srpnová a do budoucna zářijní brigáda mi ukázala co je opravdu důležité. Srovnat si priority.

V čajovně ve které pracuji je vždy co dělat a není to zrovna neobvyklé, když všichni pracovníci naprosto nestíhají. Každý má na starosti něco jiného, ale sem tam musí nechat svou práci být a zaměřit se na jinou o dost v ten moment důležitější práci. Zpozorovala jsem na té mé brigádě, že by práce tam mohla být metaforou pro život.

Je pravda, že každý se v dospělosti věnuje něčemu konkrétnějšímu ve svém povolání, ale zároveň musí umět i jiné věci. Zpočátku všichni chodí do školy aby se naučili všeobecný základ, který na brigádě získává člověk během zaučování. Pak zjistí, že mu něco jde líp a něco ho baví víc. Ne vždy dělá to co ho baví nejčastěji. Zjistil, že druhému to jde efektivněji a tak mu to přenechá a jde dělat něco co mu nevadí dělat a je v tom "nejlepší".

Když je najednou úkolů až moc, tak si musí uvědomit co doopravdy spěchá a co ne. Nezabere to spoustu času zapřemýšlet co je momentální priorita. Občas jsou určité věci prioritami automaticky. V životě jsou to například blízcí, zrdaví, udržení práce. Když ale jsou všechny tyhle hlavní priority zabezpečené, tak přichází čas na to rozhodnout se co s těmi "podřadnými". Pro studenty například zda-li je důležitější se učit, nebo strávit čas odpočikem. Někdy opravdu férově vyhraje odpočinek, protože není třeba co se učit, nebo je člověk příliš vyčerpaný a potřebuje si oddechnout.

Někdy roztřídění podle důležitosti může dost zásadně ovlivnit budoucnost, na kterou by se nemělo zapomínat i když rozhodně není tak jistá jak bývala. Každopádně utřiďovat si priority je základní dovedností, ve které jsem se díky brigádě dokázala zdokonalit a navíc mi ukázala její podstatnost.

Znáš své priority?

Kobliha

Pěkňoučký den ti přeje, tvá Nindë



Seškrtávání

29. srpna 2017 v 21:22 | Nindë |  Random


Minulý školní rok jsem chodila na seminář tvůrčího psaní. Něco málo mi ten seminář dal, ale rozhodně nelze říct, že jsme z něj jako studenti vyždímali co se dalo. Dobře mi utkvěla v paměti věta, kterou nejednou říkala naše vyučující: "Spisovatel se musí umět seškrtat." Což v podstatě opravdu znamená vynechat ve svých textech určité věci, aby byly kratší.

Tuhle větu jsem si ale vzala k srdci dřív, než ten seminář začal. Nikdy mi moc nedělalo problém vzít jakýkoliv svůj výtvor a celý ho vyhodit. A to jak texty tak kresby, klidně i nějaké nostalgické věci. Právě věci spojené s jak hezkými i špatnými vzpomínkami se mi vyhazovaly docela dobře, protože jsem si stejně řekla, že se k nim ani z rozmaru nevrátim, zabírají místo a záleží víc na mých vzpomínkách než na konkrétních předmětech. Samozřejmě některé věci si nechám, protože jsou pro mojí dušičku přece jen až moc hodnotné.

Před nějakou dobou se mi taky podařil jeden fail. Smazala jsem přes tisíc fotek za moje poslední tři léta. Jakože úplně. Ironie je v tom, že se tak stalo, když jsem je zálohovala a opravdu jsem věřila tomu, že jsou uložené, když jsem je začala hromadně mazat. Po pár minutách nevěřícnosti, nadávání si do debilů jsem se začala uklidňovat. Uvědomila jsem si, že stejně bych je pak procházela jednou za půl roku a jindy se k nim nedostala. A navíc fotky z různých událostí mají i moji přátelé, takže kdybych nutně nějaké potřebovala, tak bych je jen o ně požádala.

Další důkaz o mém seškrávání je můj sen mít minimalistický, nebo teď spíše urbanistický byt. Takže také minimum hmotných věcí a mysl zahlcená nápady, volností a štěstím. Ne pro každého je představa skromného počtu věcí lákavá. Ale pro mne ano. A obecně si myslím, že spíš kvalita převažuje kvantitu. Jsem ochotna investovat do kvalitních věcí, které přežijí atomovou válku, než spíš do levných kousků, které se rozpadnou po fouknutí větříku.
Tohle celé kecání bych mohla shrnout do jedné věty. Mně nedělá problém se seškrtat.

A jak jsi na tom se seškrtáváním ty?

Krásný a pohodový den ti přeje, tvá Nindë



Myšlenky

17. srpna 2017 v 20:48 | Nindë |  Random


To co mě tak nějak udržuje v chodu a pomáhá mi to prožívat každý den jsou plány. I jen jednoduchý plán jako vyžehlím deset triček, upeču koláč, půjdu se projít, je něco, co mi hodně pomáhá. Pomáhá mi to v tom se nezbláznit.

Mám docela problém s udržováním svého psychického zdraví. Moje mysl je nějakým zvláštním způsobem nastavená tak, že až moc přemýšlí, když jí nechám nezaměstnanou. Začnu přemýšlet o tom proč nejsem jako ostatní, proč nechci být jako ostatní, proč nedělám to co bych doopravdy chtěla (nejsou to neuskutečnitelné úkony), proč se tamto stalo, co se bude dít dál, jakou chci mít v budoucnu práci, zda-li bude válka, které se má sestra bojí, nebo proč se lidi bojí smrti. Nikdy se pořádně nad těmi věcmi nazamyslím, ale dopadne na mě tíha jejich významu. Když nechám svou mysl se takhle toulat, tak moje nálada klesne na bod mrazu. Pak se obvykle snažím něco napsat, nějaký text... Ale nikdy se mi nepovede ho správně zformulovat. Vždy se zaseknu v určitém bodě a přestanu.

Svou mysl se snažím zaměstnávat i jen poslechem hudby. Když není co dělat, tak prostě si pustím písničky a hledám slova v jejich textech. Když není co poslouchat, tak se dívám okolo a vstřebávám obraz okolo sebe. Snažím se všímat detailů, které mi napoví víc. Ale když pak si jdu lehnout do postele, tak není úniku. Není jak bych zastavila příval myšlenek.

Nevím jestli je dobře, že se snažím takhle přerušovat svůj přirozený tok myšlenek. Asi bych je možná měla nechat ať mě obviňují, nadávají na všechno a ukazují mi tu jednoznačnou větu: "Stejně jednou všichni umřeme." Což je neskutečná pravda a pokaždý co si to uvědomím, tak vše přestane dávat smysl.

Děsí mě všechny ty věci v mé hlavě. Jediná možnost jak vyjít tohohle začarovaného kruhu toxických myšlenek, je zaměřit se na něco jiného. Na zbytečnou činnost, která mi stejně nepřinese ve finále dobrý pocit a spíš naopak prohloubí tu propast neužitečnosti. Přijde mi, že ať už dělám cokoliv, tak je to špatně.

Páni... to je asi to nejlepší vyjádření mého problému, který (ne)řeší další problémy. Nemám zas takový problém se svým současným stavem, rozhodně to není žádná deprese. Taky netuším, jestli to někomu dalšímu bude dávat smysl tento článek, ale líp už to asi nevysvětlím.

Zetko

Přenádherný den ti přeje, tvá Nindë



Ráno

15. srpna 2017 v 17:53 | Nindë |  Random


Má oblíbená skladba proniká do mého snu a našeptává mi, že je čas vstávat. Nezlobím se. Přetočím se na matraci. Poslouchám jemnou melodii a otevírám oči. Vidím pořádně jen zmačkaný polštář a svou ruku na něm. Ještě chvíli zírám na svoje suché klouby prstů z mytí až moc nádobí. Pozoruji jak se má ruka začíná vrtět i bez toho abych si to tak nějak moc přála. Netrápí mě absolutně nic. Mysl mám zakalenou sny, které jsem už zapomněla. A nenašlo se v mé hlavě ještě místo na starosti mého života. Moc dobře vím, že když vstanu, tak všechny ty starosti z přechozího dne začnou přicházet. Nemůžu ale v posteli ležet celý den a civět na svojí procvičující se ručku. A tak vypnu budík a s povzdechem vstanu.

Měla bych něco připsat, ale jen bych se začala motat do svých myšlenek. Jako pokaždý, když jsem se v posledních dnech snažila něco napsat. Takže to tady zapíchnu.

Oolong

Krásný a klidný den ti přeje, tvá Nindë



Zlatokopka

1. srpna 2017 v 21:49 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Sukně tak krátká, že kdyby sbírala propisku ze země, tak ukáže své růžové kalhotky. Výstřih hluboký jak Mariánský příkop a prsa objemná jako nafukovací balóny. Celkově na sobě má opnutý textil jako každá kvalitní štětka. Ale tohle není žádná kurvička. Tohle je jen zlatokopka, nyní usazená za svým kancelářským stolem.

Pohodila si vlasy a natřela si další vrstvu rtěnky. Poslala svému odrazu v kompaktním zrcátku vzdušný polibek a vrátila se k projíždění porno stránek na počítači. Pomalu si hladila své křivky a blížila se svou drobnou ručkou k rozkroku. Vyrušilo jí ale zaklepání. Zavřela stránku v prohlížeči a nechala vstoupit svého asistenta. Trochu rozklepaně jí položil sklenici s vodou a zákusek před ní na stůl. Sladce mu poděkovala a při jeho odchodu hodnotila jeho mlaďoučké tělo. Ještě se rozhodla napít vody před tím než bude pokračovat v práci, ze které byla vyrušena. Usrkla si ze sklenice. Jen co jí odložila začala se třást.

Její ňadra se prudce zvedla jak se snažila popadnout dech. Roztřesenou rukou sáhla po nůžkách ležících na kraji stolu. Bez zbytečného otálení si je zabodola do srdce. S vytřeštěnýma očima postupně umírala a její stisk na nůžkách zeslaboval. Nakonec se její tělo svezlo z otáčivého křesla na zem.

Dalekohled jsem odložil na malý stolek u okna. Samolibě jsem se usmál. Jsem zlatokop, který okrádá zlatokopky a teď si jdu vyslechnout od policie, že má žena zemřela. A pak shrábnu to co po ní zbylo.


Rychlý, přepísklý příběh vymyšlený při posezení u okna. Snad ti nepřipadala povídka příliš nemravná.

Kuskus

Krásný, ne zas tak krutý den ti přeje, tvá Nindë