Květen 2017

Nastal čas...

31. května 2017 v 22:06 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Zpěv ptáčků, šepot listí, převalování řeky, lidské naříkání.
Zelená tráva, bílá květina, modré nebe, rozlitá krev.
Vůně přírody, teplo slunce, země pod nohami, smrt přede mnou.

Ve škole jsme skončili dříve a vzhledem ke svému směru jsem jela sama do centra. S nakoupeným skromným obědem vydala jsem se do parku. Díky své rychlé chůzi jsem předcházela jednoho člověka za druhým. Spěchám, mám času dost. A tak se usazuji na betonový schod. Vidím před sebou přírodu a přitom slyším ruch města. Lidi za svými zády ignoruji celou svou podstatou. Zatímco si tak žvýkám svůj nepestrý oběd, pozoruji střípky skla po kterých přebíhá hmyz. Mám chuť všechny ty schody řádně zamést a vidět je v jejich původním stavu. Opřu si ruce o kolena a vypnu. Mé oči unaveny z nedostatku spánku jsou překryty víčky.

Když opět rozevřu víčka zastaví se mi srdce. O schod níž se válí ruka. Ztuhlá, špinavá, pohmožděná a umazaná od krve. Mně nepříjemně povědomá. Od ní se táhne krvavá šmouha po dalších schodech až k trávě. Na trávě leží tělo. Obličejem dolů. S rozhozenými zbývajícími končetinami. Stejně zničené jako ruka tak blízko mne. Slunce bojácné schovalo se a nastalo šedivo. Vše začalo ztrácet barvu.

I když jsem obličej neviděla, tak jsem si byla jistá. Byla jsem si jistá, že vím kdo to je. Přesně takhle by to vypadalo. Takhle bych vypadala, kdyby mi někdo usekl ruku, zneužil a odhodil jako hadrovou panenku. Zhurta jsem semkla víčka k sobě.

Když jsem se opět podívala. Můj zrak upřel se okamžitě na onu tvář. Můj obličej téměř neznatelný pod vrstvou zaschlé i ještě proudící krve. Modré oči upírající svůj pohled do stejných. Mírně otevřená ústa z nichž vyšla duše. Vím, že nastal čas.

Nastala doba mrtvé minulosti. Je čas začít znova. Znovu se poprvé nadechnout a přijmout duši o kterou se budu lépe starat.

Palačinky s borůvkovou marmeládou

Nový, skvělý den ti přeje, tvá Nindë



Rychle, rychle běží čas

30. května 2017 v 18:09 | Nindë |  Téma týdne


Jako o závod běžíme s časem. Snažíme se ho předehnat, ale je to marné snažit se být rychlejší než čas. Čas nemá čas s námi ztrácet čas a tak ubíhá ještě o něco rychleji.

Před více jak měsícem jsem se dozvěděla o internetové stránce, která umožňuje nechat si poslat dopis svému budoucímu já (futureme.org). Stačí napsat text, určit kdy chcete dopis poslat, vyplnit mailovou adresu a tak po vyřízení nezbytného už zbývá jen čekat. Já jsem opravdu nechtěla čekat moc dlouho, tak jsem si nastavila dobu čekání na měsíc. Takže mi nedávno onen text přišel do mailové schránky.

Nebyla jsem nadšená. Nebyla jsem vůbec ráda, že jsme se nikam nepohnula. Nebyla jsem ráda, že jsem se nezměnila. Měsíc je dlouhá doba. Nechápu jak jsem dokázala zůstat úplně ve stejném mrtvém bodě. Ten čas tak rychle uběhl a mrzí mě, že jsem ho nevyužila tak jak jsem měla. Ještě smutnější ale je, že ani po tomto rozčílení a uvědomění, jsem se neodhodlala s tím něco udělat. Dále plýtvám časem.

Je děsivé, jak ten čas letí. Ještě před chvílí byl začátek roku školního roku. Uběhl ten rok tak rychle a zároveň se toho tolik stalo. Najednou se život zdá tak krátkým. Je kraťoučký a je trochu hloupé ode mě se smířit s tím, že vše co bych chtěla nestihnu. Ale tak mohu se o pokusit si vše splnit.

Jak ale moudře hospodařit s časem? To je něco o čem nemám nejmenší zdání. Moc bych ocenila kdyby tento předmět vyučovali na školách. Já totiž nevím, co bych měla dělat ve svých volných chvílí. Nejlepší by bylo nemít žádné volné chvíle. By bylo super, kdybych dělala to co bych měla, abych život nepromarnila a užila si ho.

Plány do budoucna mě tak nějak udržují na živu. Nebýt těch plánů, tak s tím tady skoncuji, protože bych opravdu neměla proč tu být. Kdy podniknu to co mám naplánované nevím. Kupříkaldu bych chtěla odcestovat na rok do zahraničí po maturitě, moc bych si přála vlastní byt, chodit po městě v hluboké noci a celkově bych chtěla vzít život do svých vlastních rukou. Ale na to si budu muset ještě počkat. Jsem příliš mlaďoučká. Za chvíli ale taky budu na to vše příliš stařičká.

Čas je jednoduše neuvěřitelná potvora. Nechápu proč třeba na hodinách zeměpisu se musí skoro plazit a když jsem s kamarády, tak letí jak splašený. Ale tak co s tím naděláme. Pouze se můžeme pokusit s ním dobře naložit.

Pouťový koláč

Krásný a veselý den ti přeje, tvá Nindë



Narozeniny

27. května 2017 v 22:54 | Nindë |  Random


Jelikož se mé narozeniny děsivě blíží, tak bych se chtěla k nim také nějak vyjádřit.

Narozeniny jsou podle mě (a myslím i většiny lidí) rozhodně důležitější než svátek. Narozeniny přece jen oslavují toho jedince jako takového. Svátek je jen připomenutí ostatním jak se ten člověk jmenuje. Spíše by to chtělo poblahopřát rodičům, že si to děťátko tak pěkně pojmenovali.

Své narozeniny nevnímám jako úžasnou událost. Nelíbí se mi, že by se měli najednou lidi chovat ke mně mile a nějak vyjímečně než v jiné dny. Dárky se mi docela těžko přijímají, jelikož nemám nejmenší páru, jak jsem si je zasloužila. Od rodičů jsem zvyklá dostat ten jeden hodnotný dárek, na kterém se dohodneme. Ostatní mi ale opravdu nic dávat nemusejí, ale část jich si stejně nedá říct. Lidé by mi udělali největší radost, kdyby mé narozeniny přešli.

Dávání dárků ostatním ale beru pozitivně. Mám dojem, že si ten hýčkající den zalouží. A obzvlášť mi potěší, když jim můj dárek udělá radost. To mám pak fajn pocit z dobře odvedené práce. Někdy je peklo vymyslet ten pravý dárek pro toho druhého a jindy mám dárek vymyšlený už skoro půlroku dopředu.

No narozeniny jsou pro mne trochu strašidelná záležitost. Ráda budu mít nějaký ten speciální den až ho budu hodna. Což díky svým nárokům na sebe bude až za uherský rok. Do té doby prosím výroční den, kdy jsem spatřila světlo světa, ignoruj.

Borůvkový koláč

Veselý den ti přeje, tvá Nindë



Kamarádi

24. května 2017 v 17:53 | Nindë |  Random


Co já bych byla bez kamarádů? Jsou to mí společníci v běžném životě. Nedokázala bych se bez nich dlouhodobě obejít. Jsou to moje zlatíčka. Mimochodem, když píšu kamarádů, tak to znamená mužského i ženského pohlaví.

Ani nevím kdy a jak se stali mými přáteli. Hlavně ani nevím kde je ta hranice mezi kamarádstvím a známostí. Já snadno přiřadím lidi do té skupiny přátel i když to možná tak ve skutečnosti není. Celkově kamarádství je velmi subjektivní.

Nemám zrovna ráda také třídění na jednoho nejlepšího kamaráda a ostatní kamarády. Já mám těch nejlepších asi jednoduše víc. Jak se pozná takový nejlepší kamarád? Jednoduše si s ním rozumím o něco lépe než s ostatními a tak nějak jsme se navzájem vpustili do životů. Teď bych chtěla uvést pár svých každodenních přátel.


Začnu s Tramvajákem. To je takový ten kámoš, který si se mnou každé ráno v tom MHD popovídá a je otevřený každé srandě. K němu ještě patří Vapař s nerozhodností a odzbrojující upřímností.

Za zmínku rozhodně stojí moje kamarádka Muffin. S tou už jsem od školky ve třídě a máme tolik společných zážitků, že je ani nelze spočítat. Někdy je až děsivé, jak jsme si podobné... samozřejmě spíše myšlenkově. Jednoduše jsme většinou ve stejné dimenzi. Zkrátka jsme Pýna.

Následně bych měla napsat o své kamarádce Krutovládkyni. Ta nás nyní ve třídě opustila na rok, ale brzy se už nám vrátí. Ta má tu kouzelnou schopnost mě uklidnit. Nevím jak to dělá, ale často u ní najdu porozumnění a hlavně mě moc nesoudí, ale záleží co zrovna vyvádím.

Pak rozhodně Letkař. Takový to třeštiprdlo, který mi tolikrát vypeklo, ale nedokážu se na něj zlobit (jako ostatně na nikoho v podstatě) a navíc je to v pohodě. Stejně je ochoten se se mnou zasmát a zlepšit mi náladu. Sliby jsou sliby a občas je nutné předpokládat neočekávatelné.

Pak mám ještě celý arzenál kamarádek Pikagirls společně s Cellistkou. To jsou takové ty milé osůbky, se kterými je boží trávit čas. S nimi je vždy zábava a nikdy ne nuda. Každá máme nějaké to trápení a umíme se navzájem podpořit.


A teď se opravdu modlim, abych na nikoho nezapomněla ani nikoho neurazila. Někteří z uvedených si toto totiž přečtou a to je mírně děsivé. A rozhodně to není řazené podle důležitosti. Každý je pro mě důležitý. Dost možné je i to, že já je jako přátele beru, ale oni mě ne třeba... To je vždy těžké říct, stejně jako jestli je přátelství se mnou zrovna výhra.

Mám je všechny moc ráda. A stačí mi víkend, aby se u mě projevily abstinenční příznaky z nedostatku jejich přítomnosti.

To je vše. Není zatím co dále dodat.

Karamelový šejk

Precizní a úžasný den ti přeje, tvá Nindë



Ruce

22. května 2017 v 16:24 | Nindë |  Random


Ruce jsou části našeho těla, které nás dělají námi. Ani lidoopi nemají tak dokonalé ruce jako my. Lidské ruce dokážou přenášet velké předměty, ba i dělat tu nejjemnější a pečlivou práci jako je vyšívání, vyřezávaní, sestrojování hodinek a další droboučké práce.

Ruce mi vždy byly velmi drahé. Díky nim se může ničit i tvořit. Někdy pohlédnu na své ruce a říkám si co to provedly. A jindy se na ně podívám a říkám si co by mohly dokázat. Obzvlášť ty moje hbité klobáskové prsty pro mne znamenají nekonečnou moc a je škoda, že jí nevyužívám.

Na jinou notu... Při vycházce s kamarády občas tak máchám rukama, že se občas dotknou jejich rukou. Této situaci jsem začala říkat misstouch vzhledem k tomu, že se mi to s kamarádkou stávalo tak často až to skoro vypadalo, že to dělám schválně. Já mám jen prostě ručky chmatačky. Musím říct, že poslední dobou si své ručičky začínám více hlídat (dají se do kapsy/přidržují tašku/drží něco jiného), protože v určitých situacích by to opravdu mohlo být trapné.

Celkově si myslím, že naše ruce si zasluhují obdiv a větší péči a ohledy. Chudáci ti lidé, kteří je nemají. Těch je mi upřímně líto. A tak tě vyzývám k tomu, aby jsi měl své ruce rád tak jak si to zasluhují, využíval je jen k dobrým účelům a vedl je k tomu po čem toužíš.

Tvarohová buchta od maminky

Příjemný den ti přeje, tvá Nindë



Když se nikdo nedívá

18. května 2017 v 21:43 | Nindë |  Téma týdne


Jako správná lidská bytost bych se chtěla v tomto článku zaměřit na sebe a na to co dělám já, když se nikdo nedívá.

Kdysi jsem viděla jeden citát, který se ptal: Kdo jsi, když se nikdo nedívá? (na obrázku je mimochodem norský Preikestolen) Tento citát mi změnil trochu perspektivu pohledu na můj život. Protože já jsem opravdu jiná, když jsem sama a když jsem s lidmi. Teda alespoň dřív jsem se chovala všude značně rozdílně. Nyní si myslím, že rozdíly jak jednám s rodinou doma a s kamarády ve škole jsou mnohem menší. Ale co se děje, když jsem úplně sama v svém pokoji?

Pronásleduje mě samota, na kterou jsem si dost zvykla. Obzvlášť poté co jsem si před přibližně rokem a půl smazala svůj účet na facebooku. Když se nikdo nedívá, tak jsem sama a sama sebou. Mám své chvíle radosti i trápení. Sem tam si povídám sama pro sebe a směju se jen tak a pak se směju tomu jak se směju (opravdu se to nestalo jen jednou). Vím, že by tohle označilo pár lidí za bláznovství, ale já jsem takhle spokojená... jsem spokojená jako blázen. Jako blázen se učím, brečím, lenoším, prokrastinuji, tančím, zpívám si a hlavně přemýšlím ve své skrýši.

Jakmile přijdu domů a zjistím, že tam není živá duše, tak jsem neuvěřitelně ráda. To že se nikdo nedívá znamená, že můžu být taková jaká chci. Klidně můžu uprostřed kuchyně rozjet improvizovaný taneční sólo při krájení mrkve a nikdo mě za to nesoudí. I když se to nemusí zdát, tak já se stále za sebe občas stydím a to je špatně. Neměla bych se stydět za to co mám ráda. Stydit se za své skutky si dovoluji. Mi nepřijde špatné si uvědomit své chyby a trochu si je vyčítat. Přece jen za své chyby musí člověk trochu pykat, ale chápu, že všeho moc škodí.

Když mě nikdo nepozoruje, tak nechávám své emoce vyplynout na povrch. Když jsem mezi lidmi, tak držím své emoce trochu na uzdě. Mám pár nápadů proč. Možná protože nikomu nechci ublížit, nebo protože se za ně stydím a bojím se co na ně ostatní, nebo chci být brána jako více rozumná a "dospělá", či se bojím následků. A ani nevím, jestli je špatně, že své emoce skrývám. To by jsi mi mohl říct ty...

Zelenina

Den plný radosti ti přeje, tvá Nindë



Když se mé ruce a nohy pohybují

6. května 2017 v 23:21 | Nindë |  Přiznávám se... jsem jednorožec


Je zvláštní, že jsem se ještě nerozepsala o své oblíbené činnosti. Áno i když se to může zdát zvláštní, tak já opravdu ráda tancuji.

Tancuji především doma. Když jsme sama v pokoji. Pouštím si svou oblíbenou hudbu a ty pohyby prostě přicházejí samy. Samozřejmě ještě záleží jestli mám dobrou náladu. Když jsem zrovna smutná, tak se mi moc tancovat nechce a ani tancovací písničky nepomohou.

Neznámé písničky také vybírám do svého playlistu podle toho jestli mě nutí k tanci. Jestli dokáží mé tělo nějak rozpohybovat. Někdy postačí i jen klepání nožkou do rytmu a už si písničku ukládám.

Rok a půl zpátky jsem chodila do tanečních. A i když jsme se učila klasické tance, tak mě to neskutečně bavilo. Nejsem žádná přebornice v tancování. V tanečních jsem svému partnerovi také mnohokrát šlápla na nohu a měla jsem potíže s tím být narovnaná (jako ostatně vždy). Ale to nemělo vliv na mojí zábavu.

Doma se vždycky vrtím jak chci. Teda párkrát se taky stalo, že jsem byla tak rozpohybovaná, že jsem třeba nohou třískla o nábytek... no každý z nás tu bolest zná. V mém pokoji mám velké zrcadlo, takže se můžu při svém tancování pozorovat i když mi to teda nic moc nepřináší.

Můj tanec je prostě můj a podle toho i vypadá. Je jednoduše podivný. Ti co mě znají nejspíš sami ví, že je zvláštní. Občas totiž nějaký ten nezvyklý pohyb udělám i na veřejnosti mezi kamarády. Mám opravdu pocit, že se pak za mě neskonale stydí. Ale tak když se ona nálada střetne s dobrým rytmem, tak jednoduše musím...

To je vše co bych ti chtěla o mém tancování sdělit. A co ty? Rád si potancuješ, nebo se této aktivitě vyhýbáš?

Zralá Gouda

Den plný energie ti přeje, tvá Nindë