Pláč

28. dubna 2017 v 22:11 | Nindë |  Přiznávám se... jsem jednorožec



Pláč je činnost, kterou jednoduše sem tam musím vykonávat. Nemyslím, že bych přežila měsíc bez nějakého toho půlnočního breku.

Ne vždy mám k slzám důvod. Někdy se jednoduše nahromadí události, které samy o sobě jsou malicherné, ale je jich příliš. Někdy se musím vybrečet i z věcí, které mě doprovází už strašnou dobu, ale stále je držím v sobě. Jsou smutné, ale já kvůli nim zpočátku nebrečela tolik kolik bych měla. Stále mám ty výčitky z toho, že jsem měla ronit slzy, ale neronila jsem je.

Jako modelovou situaci bych uvedla, když zemřel můj děda. Jakmile jsme se to dozvěděla, tak se slzy dostavily, ale rozhodně ne v takovém množství. Na pohřbu jsem neuronila jedinou pořádnou slzu. Musím uznat, že jsem se pak cítila trochu blbě vůči příbuzným, kteří se topili ve svých slzách. Ale jen si nemysli, že bych svého dědu neměla ráda. Měla jsem ho hodně ráda. Byl to můj trochu nevrlý, tvrdohlavý vzor. Obdivovala jsem ho a opravdu mi stále chybí jeho přívětivý, lišácký úsměv. Každopádně jsem vždy příliš zesmutněla při zmínce o něm i půl roku po jeho smrti. A tak jsem jednu noc si na něj opět vzpomněla. A vše vypustila. No slzy mi z očí tekly jako voda z utrženého hydrantu, ale stálo to za to. A tohle vyplakání mi neskutečně pomohlo konečně nechat minulost minulostí a žít o něco lehčí život.

Já mám totiž zajímavý systém utěšování. Nejdřív uroním jednu slzu a pak přejdu do hysterického breku a podle závažnosti nebo počtu problému po určité době přecházím do usedavějšího pláče a začínám si říkat, že je to jedno a že všechno bude v pohodě. Pak jsem opět veselá a schopna fungovat.

Brečím buď za bílého dne, když vím, že nikdo domů dlouho nepřijde, nebo převážně v noci, když už všichni doma spí. Já navíc večer vždycky mám takovou smutnou náladu, takže to přichází přirozeněji. Nemám zrovna hezký pláč. Pohled na mou bulící tvář není zrovna lahoda. Nebudu se raději rozepisovat o mém přesoleném zevnějšku. A nehezký brekot je nejspíš i důvod proč nedokážu brečet před lidmi. Já bych se nemohla rozplakat nad smutným filmovým příběhem v kině. Vždy když vidím něco smutného na plátně, tak odvrátím zrak, mrkám a říkám si, že je to jen film. Když je to film založen na skutečných událostí, tak jsem samozřejmě trochu v háji.

A jak jsi na tom ty s pláčem? Rád si pobrečíš, nebo to v sobě držíš a nevypustíš jedinou slzičku?

Berry white

Krásný i klidně mírně smutný den ti přeje, tvá Nindë


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Děsí tě být jiný?

Hahaha... ani trochu 33.3% (25)
Jenom mírně 25.3% (19)
Jo a jak... 14.7% (11)
Blu blu blu blu blu 26.7% (20)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama