Březen 2017

Duševní odhad

25. března 2017 v 22:31 | Nindë |  Random


Instikt, tušení, šestý smysl. Těžko říct co to je. Nedokážu přesně pojmenovat svůj receptor. Receptor na lidi, kteří nejsou podle mých představ, ideálů, měřítka dobrého člověka.

Někdy i třeba jdu po ulici a podle chůze, výrazu a hlavně chvění lidské duše, se mi utvoří obrázek toho jaký onen člověk je. Přijde mi, že mám v těle určitý receptory na dobrotu člověka. Je obtížné se pak tohoto duševního přesvědčení zbavovat, když už se s daným člověkem seznámím, nebo vidím, že se k ostatním nechová tak špatně. Někdy se ukáže, že ten člověk jedná úplně normálně, ale stejně uvnitř mne něco ječí a říká mi ať jdu pryč. Sem tam se i stane, že uvidím, že můj duševní odhad nebyl zas tak nepřesný. Občas u mě přetrvává určitý odstup od té duše, kterou má dušička neschválila a nejde se ho úplně zbavit.

Máš někdy taky takový podobný pocit?

Lesní plody

Labužnický den ti přeje, tvá Nindë



Náhle oslovení

24. března 2017 v 21:47 | Nindë |  Random


Dnes jsem po velmi zajímavém cvičení (chodím na létající jógu) zašla do katedrály, protože sraz, který jsem měla s kamarády byl až za plus mínus dvacet minut. V kostele jsem si v duchu odříkala motlitbu Otče náš i když se nepovažuju za věřící, ale prostě jí umím, tak proč si občas neoprášit své znalosti.

Když jsem přecházela k místu setkání, tak jsem se podél katedrály míjela s jedním postarším pánem, který měl kytici bílých růží v ruce a upřeně se na mě díval a usmíval se. Já mám celkově sklony k tomu trochu odbourávat svůj resting bitch face a tak jsme se taky usmívala. Zíral na mě i když jsme se míjeli a tak jsem se ohlédla. Matně mi někoho připomínal. Když jsem se ohlédla přes rameno, tak jsem zjistila, že se ohlédl také a náhle mě oslovil. Zeptal se, jestli jsem nebyla na jeho vernisáži. Prý jsem mu velmi připomínala jednu dívku, kterou kreslil. Já jsem na žádné vernisáži nebyla a tak jsem tedy řekla že ne, ale potěšena tímto náhlým seznámením jsem se ze široka usmívala. Představil se a přiznal se, že hrál v divadle a tak by ho i má babička mohla znát. Pokračoval o jeho vernisáži a že bych se tam mohla někdy zastavit, což se asi i stane, protože podle popisu se výstava koná kousek od mé školy. Mile ráda jsem mu řekla své jméno poté, co se na něj zeptal. Překvapilo mě, jak mi ihned řekl, že má rád jména ve kterých je r (ano, v mém pravém jméně je r ._. ) a že jeho vlastní syn se jmenuje Petr. Po chvíli hovoru jsem se i dozvěděla, že onen Petr chodíval na stejnou školu jako já nyní. Takhle to možná zní trochu děsivě, ale věř mi, že nebylo. Pán byl velmi příjemný, působil seriózně a já pozorně naslouchala jeho slovům. Je to vždy báječný pocit, když víš, že se ti někdo věnuje a celkově zájem je vždy dobrý, ale nic se nesmí přehánět samozřejmě. Pak jsme se rozloučili a já se vydala na místo srazu.

Později večer jsem měla opět veselou a rozšafnou náladu (no to víš...) a tak jsem nastoupila do tramvaje jedoucí směr domov a uviděla kluka asi tak o dva roky staršího než já. Poslední dobou jsme docela ulítlá na elegantní boty a zpozorovala jsem, že on má krásný hnědý kožený polobotky. V duchu jsem si přeříkávala konverzaci. Vystupoval o zastávku dřív než normálně vystupuji já, ale já jsem rychle vyrazila za ním a poklepala mu na rameno a boty pochválila. Usmál se a poděkoval. Já zjistila, že mi tramvaj ještě neujela, tak jsme rychle nastoupila a dojela domů. Doma si pustila na plný pecky nově oblíbenou písničku (Unlike Pluto - Everything Black) a začala tancovat, abych se zbavila přebytečné energie. Skvělý závěr večera.

Takže co tím vším chci říct? Neděs se random konverzací. Dokážou opravdu zvednou náladu, tedy pokud je druhý člověk stejně vstřícný. Někdy i obyčejné "dobrý den" je velký skutek.

Jasmín

Úžasné zážitky ti přeje, tvá Nindë



Smysl života

22. března 2017 v 7:11 | Nindë |  Vážná věc


Už dlouho se chystám napsat nějaký ten článek o smyslu života. Smysl života je ale tak moc rozsáhlé téma. Nikdo nepřišel na jeden univerzální pro úplně každého. Je to největší záhada celého lidstva. A nikdo nemůže říct, že tenhle je dobrý a ten špatný, protože nikdo neví správnou odpověď na otázku: Jaký je smysl života?

Tak jsem se tedy rozhodla, že napíši článek, ve kterém budeš moct sledovat moje myšlenkové pochody, zatímco budu hledat odpověď na tuto složitou otázku. Nevím jestli jí budu řešit pro celou společnost, ale i tak by to mohlo být zajímavé. Tento článek si podle mě vyžaduje hodně času a úsilí, takže bude rozdělen podle toho kdy ho budu psát. Jde se na to!

14.3.2017 16:29
Dřív jsem se už svého taťky ptala jaký si myslí, že je smysl života. Odpověděl mi následovně: "Tak já si myslim, že je to předávání genu, vychovat děti a doufat, že na ten smysl života přijdou ony." Takže je moje povinost na něj přijít, alespoň vůči němu by to bylo fajn, protože svůj život věnoval tomu abych se měla dobře a abych tomu smyslu života přišla na kloub. Sice by se tohoto úkolu mohla ujmout i moje sestra, ale nemyslím si, že by se jí do toho chtělo.

15.3.2017 18:30
Ráno jsme se kamarádky Týny ptala jaký je podle ní smysl života. Odpověď byla si myslím velmi jednoznačná - "Smrt". Jednoduché, elegantní, dává smysl, ale někteří lidí by stejně nesouhlasili. Já jsem spíš během dne přišla na to, že by to mohlo být prožít ten život. Prožít každý nádech, šťastnou i nešťastnou situaci. Zatím jsem se stejně ale nikam neposunula jak můžeš vidět...

18.3.2017 19:56
Dnes a včera jsem se pohybovala ve velkých houfech lidí a tak jsme měla možnost analyzovat jejich chování. Lidé si chtějí užívat, veselit se, mít se dobře, žít pohodlně. Lidé chtějí komfort, aby mohli dělat méně a méně. Lidé chtějí všechno nejlepší pro sebe a své okolí, které považují za vhodné. Na všechno ostatní si stěžují, nadávají a nejradši by to zprovodili z povrchu zemského. Lidé jsou občas tak děsní... Takže v současné době nejspíš většina lidí považuje za smysl života sebenaplnění štěstím. Mám takový dojem, protože přesně o to se většina lidí snaží. Nikdo nechce být smutný. Všichni chtějí být happy a když jsou, tak se chtějí být ještě o něco víc happy. Lidé jsou nenažraní. Kdyby se přišlo na smysl života, tak by lidé chtěli druhý smysl života, protože toho prvního by dosáhli.

19.3.2017 15:08
Byl by člověk spokojený, kdyby všechno zůstávalo stejné? Co když lidé potřebují změnu. Co když smyslem života je neustálý koloběh změn. Co bychom byli beze změn? Nic. Ani bychom nebyli. Naše těla by se neměnila, naše mysl by se neměnila a okolí by zůstávalo stejné. No není celý život jen jedna velká změna?

20.3.2017 21:24
Dokážeš si představit, že by jednoho dne na tebe všichni zapomněli? Nikdo by nevěděl kdo jsi, nebo kým jsi byl. Nikdo by si na tebe nevzpomínal. Nebyl by nikdo, komu by na tobě záleželo, protože by tě nikdo neznal. Neexistoval by jsi v podstatě. Děsivé, co? Možná je část smyslu života i zanechání odkazu, Zanechání něčeho, co by udrželo člověk naživu déle. Život v myslích ostatních. Nesmrtelnost téměř.

20.3.2017 21:28
Na to peču už... Smysl života je nesmysl a tím pádem vše dává smysl.

21.3.2017 23:14
Je načase abych tento článek nějak uzavřela už. Plácám se stále ve stejných myšlenkách. Má odpověď je zanechání odkazu. Ať už ve formě vzpomínek, ovlivnění světa, hmotné věci, svých poznatků, dětí atd. To by mohl být smysl života. Smysl, ale ne způsob žití.

Mějme se rádi. Užívejme si. Opatrujme se. Opatrujme vše co je nám drahé.

Karamelové sušenky

Krásný život ti přeje, tvá Nindë



Jak usínám?

15. března 2017 v 21:44 | Nindë |  Random


Spánek je kouzelná činnost. Potřebujeme ho, ale občas ho ne a ne dosáhnout. Někdy ležíme v té posteli s miliony myšlenek v hlavě a mír spánku se nám vyhýbá. Stává se, že nervozita z dalšího dne a naštvanost z toho, že nespíme, způsobí ještě větší oddálení vytouženého odpočinku.

Před pár lety jsem si hledala techniky jak rychle usnout. Našla jsem metodu 4-7-8. Tato metoda doporučuje se nadechnout po 4 vteřiny, držet nádech 7 vteřin a 8 vydechovat. Člověk by pak měl tedy zklidnit svůj dech a odehnat myšlenky zabraňující mu dostat se do říše snů, protože se musí soustředit na počítání.

Tuhle metodu jsem zkusila a byla jsem velice překvapená tím, že fungovala. Po čase jsem na ní zapomněla, protože jsme jí jednoduše ani nepotřebovala. Chodila jsem spát až když jsem byla unavená tak, že jsem usnula okamžitě po položení hlavy na polštář. Pak jsem ale opět změnila svůj spánkový režim a často se stávalo, že jsme nemohla usnout, takže jsem opět zkusila tuto metodu. Zjistila jsem ale, že mi doporučený počet sekund vůbec nevyhovuje. Takže jsme si dýchání upravila a nyní vypadá schéma takto: 3-4-7-2

3 - nádech
4 - zadržení dechu
7 - výdech
2 - vyčkání

Navíc jsem si v hlavě vytvořila graf, který podle toho jak nadechuji nebo vydechuji, klesá, stoupá či je konstantní. Tak mám jistotu, že mě opravdu jiné myšlenky napadnout nemohou a dechem imituji svoje dýchání během spánku.

Takže ti doporučuji zkusit něco podobného pro rychlejší usnutí. A samozřejmě je důležité si upravit hodnoty a celkově systém podle toho, jak ti to bude vyhovovat.

Makový koláček

Příjemné dnešní usínání ti přeje, tvá Nindë



Veverky jsou zlé

11. března 2017 v 19:12 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Probudil jsem se do bolesti a tmy. V uších mi pískalo a já se bál otočit hlavu. Nedovolil jsem si ani hnout prstem. Ozvalo se zapinkání a zářivky v místnosti se rozblikaly až se zcela rozsvítily a já bolestně snášel jejich jas. Tělo jsem měl unavené a pohmožděné, plné modin. Díval jsem se na lesklou mříž půl metru nade mnou. V tom jsem uslyšel spěšné krůčky nějakého zvířátka. Tento zvuk by se mohl zdát příjemným, kdyby člověk nebyl nahý na zemi, s paranoidními proroctvími v hlavě a obzvlášť když ty dřívější proroctví se naplnily. Zrychlil se mi tep a začal zhluboka dýchat. I přes silně zavřená víčka se vydrala na povrch mé tváře slza. Uslyšel jsem škrábání drápků na bělostné podlaze. Veverka mi zaútočila na tvář přesně tam, kde byla ona slza. Vykousla mi kus masa a já se začal zmítat a ječet. Signál otevřel další výběhy a na mě zaútočilo dalších pět veverkech. Běhaly po mě, kousaly, drápaly a já se je snažil setřást, ale svázané ruce a nohy mi nikterak nepomáhaly. Radši jsem měl zavřené oči. Když ale jedna z veverek zaútočila na mé přirození, bolestí jsem oči otevřel. Další veverka se ihned ujala příležitosti a opravdu mi začala drápat do mých očí. Už jsem nic neviděl a tváře měl mokré od bělma. Zoufalstvím jsem se schoulil do klubíčka. Mlátil rukama do země, naříkal, ječel a křičel. Ozvalo se zavrzání dveří a výstřel a já ucítil jak mi kulka provrtala tělo. Nadechl jsem se, vydechl, děkoval za osvobození a mířil do jiného světa.

Medovník

Trochu klidnější den ti přeje, tvá Nindë



Volím si spánek

5. března 2017 v 19:47 | Nindë |  Random


Je to děsivý pocit. Sedím v posteli, plýtvám časem, vím, že jím plýtvám, ale nemám se k tomu to změnit. Tomu se říká lenost, že? Odmítání změny. Odmítání postupu vpřed a naopak couvání zpět.

Začínám cítit život. Ale ne v dobrým slova smyslu. Cítím jak kolem mě prochází, nevím kdy ho přestanu vídat. Zatím se kolem mě motá, je lákavý a přesně podle mých představ. Já jsem ovšem moc líná na to se ho chytit a následovat ho. To bych musela vynaložit nějakou sílu a tu teď ani nemám.

Nejlepší lék na mojí unavenost, lenost a špatnou náladu by byl spánek, ale říkám si, že by to bylo jen plýtvání časem. To je ale ironie, co? Takže namísto toho si tu sedím, poslouchám písničky a lituji sama sebe. Lituji toho, že nejsem jako ostaní, kteří mají vždy co dělat, nenudí se, ví co chtějí a nejsou liní si za tím jít.

Chci být sama sebou a zároveň závidím ostatním. To by taky nemělo být, že? Závidění znamená nespokojenost se svým současným stavem. Ale já chci být spokojená, takže co udělám? Půjdu spát, protože to je to nejlepší co můžu nyní udělat.

Toffifee

Dobrou noc ti přeje, tvá Nindë