Prosinec 2016

Make-up. Dobro nebo zlo?

26. prosince 2016 v 19:57 | Nindë |  Téma týdne


Make-up. Takový to barevný co si člověk matlá po celym obličeji a má to za úkol zakrýt úplně všechno. Všechny pupínky, jizvy, pihy, začervenání. Po tomto kroku následuje většinou korektor. Ten má zesvětlit, zakrýt a ještě víc zdokonalit vzhled pleti. Někdo si zvýrazní pak ještě obočí, oči, tváře a rty. Někdo dělá všechny tyhle kroky a někdo jen některý. Já jsem člověk co na tohle všechno peče.

Mě nedělá žádný problém jít bez jakéhokoliv líčení do školy. Občas si ale tu řasenku nebo linky nanesu. Já make-up beru jako jakousi zástěnu, která má zakrýt dotyčného pravé já. Vždyť ten člověk je ta piha, je ty kruhy pod očima je to světlý obočí, je ty krátké řasy. Ten člověk takový je a přesto se to snaží zakrýt. Né, já nemám tu pihu! Ne, já nemam ten pupínek! Ne, já mam takhle normálně výrazný lícní kosti!

Musela vklouznout do nějakého obchodu v proletářských čtvrtích a koupit si kompletní soupravu líčidel. Rty měla sytě rudé, tváře růžové, nos napudrovaný; dokonce i pod oči si nanesla cosi, co zvyšovalo jejich jas. Nebylo to provedeno příliš dovedně, ale Winston neměl v těchto věcech vysoké nároky. Nikdy předtím neviděl ani si nedovedl představit členku Strany nalíčenou. Změna jejího zjevu k lepšímu byla překvapující. Pár doteků barvou na správných místech a byla nejen mnohem hezčí, ale, a to především, ženštější. Její krátké vlasy a chlapecká kombinéza efekt ještě zvyšovaly.

To byl úryvek z knihy 1984 od Orwella. Na tuhle pasáž jsem narazila, když jsem jela nedávno tramvají. Po jejím přečtení jsem čtečku zaklapla a začala přemýšlet. Strašně mě zarazilo, že Winston, jakožto muž, to bere úplně jinak než já. Nebral líčení vůbec nějak špatně. Celkově nanesení make-upu bral jako změnu k lepšímu a Julie se mu líbila ještě o něco víc.

Začala jsem také přemýšlet, jestli bych měla nosit make-up. Vzhledem k mému akné nevím jestli by mi to pomohlo, nebo spíš uškodilo. Doma máme léčivou "zabarvenou mastičku" přímo na akné, takže ta by asi spíš pomohla. Nechci, aby si lidé moc zvykli na mojí nalíčenou podobu. Kdybych si pak jeden den nic nenapatlala na obličej, tak bych si vyslechla asi pár poznámek typu: "Dneska vypadáš nějak unaveněji." nebo "Jsi asi zaspala, co?". Ale první dojem je zásadní. A spíš někdo přijde za hezkou dokonalou tvářičkou, než za tváří poznamenanou akné. Je to kruté, ale tak to chodí.

Líčení je umění. A já si nemyslím, že bych byla taková umělkyně, abych si make-up nanesla dostatečně dobře a byla bych na sebe pyšná za svojí práci. Kdybych ho nosila, byla bych pravděpodobně ještě o něco víc vystresovaná, jestli je make-up v dobrém stavu. Kdybych ho nosila, byla bych možná hezčí, ale ne šťastnější.

Koukni na mě a uvidíš jen mě. Nikoho jiného. Vadí ti to co vidíš? Tak se otoč a prchej, protože tě ve svém životě nechci o nic víc než ty mě ve svém.

Samozřejmě je mi úplně jedno, jestli ty nosíš nebo nenosíš make-up. Hlavní je se cítit dobře. Ať už s make-upem nebo bez. A co ty a make-up?

Jablko se skořicí

Krásný autentický den ti přeje, tvá Nindë



Můj malý fiktivní svět

16. prosince 2016 v 17:09 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Můj fiktivní svět. Mladý, nevelký, nerozvinutý, ale můj.

Jakési město se rozkládá v horách. Vtesáno do skal. Rozděleno propastí na dvě části. Všechny domy a příbytky jsou vtesané do skal a propojené kamennými schodištmi. Jediným spojením mezi dvěmi částmi města je most z kamene a železa. Pevný a jistý. Stojí zde už staletí a ani jedinkrát nemusel být opravován i když ho denně používá přes tisíce lidí po celé stovky let. Jedna část města ozářená ráno sluncem je chudinská. Žijí v ní mrzáci, zločinci a chudí, kteří právě přes starobylý most přecházejí každý den na opačnou stranu ozářenou odpoledním sluncem, kde se nachází doly, tudíž práce. Na oné odpolední straně žije místní smetánka a blíže mostu pak lidé, kteří mají na to se zde finančně udržet a nejsou tak nuceni přejít na druhou stranu mostu. Když by člověk stál uprostřed mostu tak na jedné straně propasti uvidí jen šedou holou skálu rozdělující propast na dvě užší propasti strácející se v mlze. Na té druhé straně se nachází honosný palác zasazený ve skalní stěně. V onom pláci žije král se svými sedmi dětmi a léta nemocnou královnou. V dolech těží chudší obyvatelé dva vzácné kameny - Obnis a Ameril. Tyto dva kameny vykupují kupci od důlních firem a prodávají je do vzdálených Pobřežních Žlutí. Tito obchodníci jsou dost bohatí na to aby tvořili z části společenskou smetánku sídlící na vrcholu odpolední strany. Zbytek smetánky se skládá z majitelů důlních firem. Ti mezi sebou vedou tiché války i když na veřejnosti vždy vystupují jako skvělí přátelé. Ostatní na odpolední straně jsou majitelé malých firem, kterých je tak moc, že ani jeden není schopen výrazně zbohatnout a tak zaměstnávají převážně mladé lidi, kteří se u nich vyučují a později po velkém našetření někdy zakládají i své vlastní podniky. Pokud se jim nestačí našetřit do svých 25 let, pak jsou nuceni odejít na ranní stranu pronajmout si skromný byt a začít pracovat v dolech. Všichni obyvatelé, kteří nevlastní podnik a nejsou kupci, musí v 25 letech nastoupit do práce v dolech a zde pracovat deset let. Po skončení této povinné služby už je jedno co se rozhodnou dělat. S malým jměním, které ale stejně nestačilo na nákup prostor, jim vystačí alespoň na dožití života v chudinské ranní části města.

Tak to je jen rychlé nastínění fiktivního světa, který jsem si před pár dny vytvořila v hlavě před spaním. Není to nic moc, ale podle mě to má něco do sebe. Jaké se to zdá tobě? Chtěl by jsi slyšet o tomto světě víc?

Ovesné vločky

Krásný svět ti přeje, tvá Nindë



Moje srdcové zvířátko

14. prosince 2016 v 13:07 | Nindë |  Téma týdne


Každý má v srdci nějaké to zvířátko. Ať už si ho člověk vytvořil sám, nebo tam hnízdí od začátku. Jednou za nějaký čas se zvíře, které je v nás, projeví. Lidé jsou překvapeni a diví se, co to do nás vjelo. My pokrčíme rameny a podivíme se nadtím, jak moc nás neznají. Nemysleli, že to naše zvíře je takové.

Moje zvíře by mělo být chupaté. Dlouhé béžové chlupy. S placatým nosem, protože přes něj dostalo, když strakalo nos do cizích záležitostí. Oči na vrchu hlavy a hlavně veliké proto, že si vždy nabere víc než zvládne. Rty velkými ale pusou malinkatou, protože to co chce doopravdy říct neřekne, ale jinak kecá o sto šest. Uši má velké kulaté, protože slyší všechno možný a rychle se mu to z hlavy taky vykouří. Ruce má dlouhé se zahnutými drápy, protože je to takový chmaták co do všeho ničivě zasáhne a musí si do všeho nípnout. S nohama dlouhýma a silnýma, protože utíká před vším možným a nechce zůstat při zemi. Záda má kulatá od neviditelné tíže a břicho zakulacené od spokojenosti. Nejmenuje se mým pravým jménem. Jeho jméno je jiné. Plné naděje a touhy. Ale každopádně je roztomilý. Když ho něco naštve tak se promění v buď ještě líbeznějšího tvorečka co nechá vše plynout, nebo se narovná do plné výše, založí si ruce a vrhá na ostatní zvířátka zlé pohledy a přinejhoršim něco popadne a třískne s tím o nejbližšího člověka.

Zkus si taky představit své zvířátko. Jaké by bylo?

Makaróny

Krásný, chlupatý den ti přeje, tvá Nindë



Noční sova, co se chce změnit

10. prosince 2016 v 15:36 | Nindë |  Téma týdne


Ne vždy jsem pyšná na to jaká jsem. Ráda bych se nějak změnila a když už jsem u těch změn, tak změním i téma týdne na "Změnilo by mi to život..." a to protože jsem noční sova a nejsem na to pyšná.

Možná to taky znáš. Je deset večer. Víš že musíš vstávat chvíli po šesté. Víš, že osm hodin spánku je ideální. Kdyby jsi teď šel do postele a hned usnul, tak jsi ráno svěží a připraven čelit všemu možnýmu i nemožnýmu. Co uděláš? Půjdeš hned do postele a usneš? Ani nápad! Ještě si musíš vyčistit zuby, převlíknout do pyžama a jak už je teda po tý desátý, tak si řekneš: "Ale tak sedm hodin je taky hodně". A tak začínáš brouzdat po internetu, nebo ještě doděláváš něco do práce nebo školy. A jéjé. Je půl dvanáctý! Šup do postele. Chceš spát, ale ono to vůbec nejde! Stále přemýšlíš nad zítřkem a nadtím jak budeš unavený. A tak je dvanáct a ty ne a ne spát. Když už usneš, tak tě za tak málo hodin tahá budík z postele. Nadáváš a lituješ, že jsi se nevypravil do postele v deset. Ale jakmile je zas konec dne, tak namísto toho aby jsi se poučil a šel spát brzy, tak jsi zas vzhůru do bůhví kolika hodin.

Přijde ti to povědomé? Mě rozhodně. U mě to takhle vypadá skoro každý den. Odpozorovala jsem, že po sedmi nebo šesti a půl hodinách spánku se cítím obzvlášť unaveně, ale stejně tak málo hodin spím téměř každou noc. Už pár měsíců se mi v hlavě povaluje myšlenka, že bych mohla začít chodit do postele dřív a dřív i vstávat a spát minimálně osm hodin každý den. Nikdy jsem se k tomu nedokopala. Ani když vím jaké negativní dopady má na mé tělo nedostatek spánku.

Když jsem si někdy řekla, že si půjdu lehnout už v půl desátý, tak mi někdo v ten moment napsal a no z půl desátý se stalo půl jedenáctý :D Já mám pokoj hned vedle koupelny a právě okolo té desáté se někdo z naší rodiny jde sprchovat. A já skvěle slyším jak teče voda, otevírají se zástěny sprchového koutu apod. Přemýšlela jsem nad špunty do uší, ale já bych se bála, že mě nic nevzbudí a budu si muset dávat budík na nejvyšší hlasitost a to by vzbudilo celý dům a možná i sousedy. Už jsem viděla spousty videí na youtube a četla články o tom, jak se stát ranním ptáčetem, ale nic mě úplně nepřinutilo zalézt dřív do peřin.

Až někdy budu bydlet sama, tak doufám, že moje snažení chodit spát brzo se vyplatí a já budu každý den šťastná a plná energie. Nemáš nějaké tipy? Jsi ranní ptáče co dál doskáče, nebo ráno polomrtvá noční sova?

Slaný koláč

Krásný den plný pozitivní energie ti přeje, tvá Nindë



Zhodnocení výzvy: Každý den jeden článek

7. prosince 2016 v 21:58 | Nindë |  Random
Splnila jsem to co jsem slíbila. Celý minulý týden jsem napsala každý den jeden článek. Nevím, jestli jsem na všechny zrovna pyšná. Asi spíš zavedu systém jeden článek za dva/tři dny. Pak si myslím, že budou všeobecně na lepší úrovni a už se nestane, že celý týden nevyjde jediný článek. Nechci se, ale ani do psaní článků nutit každý den, protože pak by byly všechny na jedno brdo a nechtěla bych se o něčem "smysluplném" rozepsat, jelikož bych měla na jejich napsání málo času. Tohle je jen informační článek, takže dokonce nedodám ani žádné pro můj blog typické odrazové obrázky. Ale rozloučení si neodpustím :)

Krásný a roztomilý den ti přeje, tvá Nindë

(Ne)soustředěnost

4. prosince 2016 v 20:15 | Nindë |  Random


Nesoustředěnost:

Já se někdy nedokážu na nic soustředit. Pokud jde o nějakou věc, která mě nezajímá, tak po chvilce přestávám dávat pozor a lítam si ve svých vlastních myšlenkách. Nejhorší je to ráno v autobuse. Jsme taková partička lidí, která jezdí stejným autobusem do školy a když se sejdem, tak se někdy rozjede konverzace a jindy ne. Když někdo začne probírat podle mě nezajímavé téma, tak se jednoduše kouknu z okna na ulici a přestávám vnímat. Po chvíli ovšem mě něco vyruší. A tak jen potřesu hlavou a zeptam se: "Co? Pardon já jsem teď chvilku nevnímala." Někdy se mi odpovědi dostane a jindy se to přejde a já se zas položím do mého stavu nevědomí.

Soustředěnost:

Protipólem nesoustředěnosti je přirozeně soustředěnost. Ta u mě nastává, když se do něčeho zažeru a chci dávat hodně velký pozor. Pak se soustředím jen na danou činnost a všechno ostatní je do pozadí. Takže jestliže nám učitelka vykládá o ekonomické situaci ve Venezuele a my si máme dělat poznámky, tak cokoliv co vedle mě řekne spolužačka nevnímám. Najednou se moje schopnost dělat víc věcí ztrácí.

Tuhle extrémní soustředěnost jsem sdělila po mém taťkovi, který když se kouká na televizi, tak naprosto neslyší mé otázky ani volání k jídlu, protože se soustředí jen a jen na televizi. Když chci aby si něco důležitého taťka dozvěděl a dostalo se části mozku pro zpracování informací, tak ho musím násilně vyrušit poklepáním na rameno. Vyčkat až se na mě otočí a pak mu sdělit co potřebuji, jinak mě nevidí, neslyší. Tuhle vlastnost ale sdělila i moje sestra, která když odpovídá někomu na mobilu na zprávy, tak já jí klidně můžu říct neuvěřitelně zajímavou historku, ale ona se mě nakonec zeptá: "Co? Prosimtě já teď odepisuju..."

Prostě mam dvě protichůdný vlastnosti a myslím, že je má v podstatě každý. Ale co když ty to máš jinak? :)

Libový den ti přeje, tvá Nindë



Zima v mých očích

3. prosince 2016 v 18:51 | Nindë |  Random


Zima je pro mě skvělý čas být doma zachumlaná v dece. S čajem v ruce a s žádnými starostmi v hlavě. Chladno, které zimu provází mě zas tak moc nebaví. Zvládnu být venku a mrznout až na kost, ale nejsem z toho nadšená. Asi si říkáš, kdo bych chtěl mrznout. No já znám člověka, kterému nedělá problém si vzít jenom triko a mikinu (plus že jo kalhoty atd...), když je venku pod nulou, beru ho za extrémního otužilce vzhledem k tomu, že je ke všemu jako kost a kůže.

Co na zimě mám hodně ráda je sníh. Sníh je boží. Zvlášť když z nebe padají trakaře a člověk vidí tak na 10 metrů. Mírně nebezpečné, ale je super jak všude poletují zmrzlé vločky. Jakoby na nás nebesa spouštěla konfety a chtěla abychom slavili. A my slavíme. Doma o Vánocích. Jak jsem už v dřívějším článku psala, tak mě se vánoční nálada vyhýbá obloukem, takže já zatím neslavím, ale brzy doufám budu.

Zima je takové období k zamyšlení a odpočinku. Slunce moc nesvítí a když už by mělo svítit, tak je schované za mraky a proto mám ráda ještě momenty v zimě když svítí sluníčko, ale člověk vidí jinovatku na trávě, nebo lépe pěknou nově napadanou vrstvu měkkého snížku.


Tak pojď se mnou oslavovat zimu jak si to zaslouží. Veselostí a klidem.

Hezké zimní dny ti přeje, tvá Nindë



Čaj je moje potěšení

2. prosince 2016 v 20:29 | Nindë |  Random


Natáhneš ruku a prsty ti sevřou to teplíčko. Postupně přibližuješ hrneček k rtům. Zhluboka se nadechneš. Otevřeš ústa a čajem začínáš zalévat svou duši. Jeho horko ti teče hrdlem a jakoby ohřívalo samotnou duši a ona rostla do krásy. Vydechneš a cítíš jak ti v puse skotačí chuťové pohárky a chtějí další a další lok. Celé tělo chce aby jsi pokračoval v pití. Ty se ovšem zastavíš. Odebereš tělu přístup k lahodnému nápoji a položíš hrneček zpět na stůl. Tělo zůstává v eufórii a touží po dalším zahřátí, po dalším čaji. A ty mu vyhovíš. Tak dlouho svému tělu dopřáváš to co si zaslouží, až se díváš na dno hrnku. Smutně ho odložíš, ale stále s úsměvem na tváři.

Čaje jsou boží. I kafař musí uznat, že čaj je nenahraditelný zdroj energie a štěstí.

Hezký čajový den ti přeje, tvá Nindë



Předtucha neúspěchu mě žene dál

1. prosince 2016 v 19:20 | Nindë |  Random


Unavená. Tak se cítím každý čtvrtek. Po osmi hodinách ve škole a doučování z němčiny bych si nejraději lehla do postele a spala. Ale ne. To nemůžu udělat, protože mě čeká další učení. Učení mi bere strašně času a energie. A mám toho dost.

Snažím se učit co nejefektivněji a nejchytřeji, ale ne vždy to jde tak lehko jak se to řekne. Někdy když se učím, tak vnitřně cítim, jak mám málo času a energie. Jednoduše vím, že se to nestihnu naučit nebo se to budu "učit" ale nic si z toho nebudu pamatovat, protože mi mozek jede na 25%. Chápu lidi, kteří se na něco učení vykašlou. Mají třeba jiné zájmy, nemají čas, musí pracovat a nebo je to nebaví. Já mám ale problém. A to ten, že taková nejsem.

Já když vím, že bych se na něco měla učit a neučím se, tak se cítím blbě. Dost blbě na to aby mě to přinutilo se učit. Takže jestliže přijdu na něco nepřipravená, tak je velká pravděpodobnost, že jsem o tom ani předtím nevěděla. Předtucha neúspěchu mě tak trochu postrkuje dopředu. Prokrastinace je také moje kamarádka, ale nemůžu s ní být vždy. Někdy si taky musím vyřídit neodkladné záležitosti, kterých se ona nemůže účastnit.

Už se půjdu učit fyziku, slibuju... Jak jsi na tom ty a učení?

Hořčice

Hezké pracovní i odpočinkové dny ti přeje, tvá Nindë