Září 2016

Světlo a stín

27. září 2016 v 19:53 | Nindë |  Téma týdne


Čáu! :) Pro mě je pravým tématem týdne světlo a stín, takže o tom budu psát tak jako tak, protože jsem co? Rebel! Správně :D (moc se omlouvám všem, kdo jsem přišli za tématem oprátka ze strachu)

Od začátku školního roku jsem začala chodit na výtvarný kurz a tam nás má na starosti skvělá vyučující, které i tykáme a nemusíme se (co se slovníku týče) výrazně omezovat. Já teda nemluvim sprostě, když už sprostě tak jenom šepotem zakřičim Kur*a (co když to je kurňa, že? :D no dobře... kurňa říkam i normálně nahlas ._. a to dost často). No každopádně tam nám "naše paní čitelka" dost důrazně vysvětlila, že černá ani bílá nejsou barvy, ale že je to jen světlo a stín a že tak s nimi máme zacházet ve svých dílech. Tak a teď mi poděkuj, že jsem tě něco naučila :D

Na světlo a stín se dá také pohlížet jako na dobro a zlo. A jak už nejspíš víš, tak dobrem a zlem se zabývá kultovní Jin-jang. Přeneseně představuje, že v každém stínu je světlo a v každém světle je stín a to je jedno z nejmoudřejších mouder, které znám. Sama jsem si z něj ovšem nikdy nevzala výrazné poučení do života. Vždy vidím v tom zlém stínu jen zlo. Nějakým záhadným způsobem mi to světlé dobro uniká. Takže jestliže nemám někoho ráda, tak v něm vidím jen stín a světlo nevidím a nebo nechci vidět. Samozřejmě to funguje i naopak, když si nechci přiznat, že někdo, kdo je podle mě dokonale dobrý, tak má i stinnou stránku, kterou prostě odmítám vidět.

To by bylo vše pro tento článek. Klidně mi napiš do komentářů, jestli taky občas nedokážeš vidět dobro ve zlu a zlo v dobru :)

Kuřecí tortila

Skvělé stinné i světlé dny ti přeje, tvá Nindë



Lednička a já

24. září 2016 v 8:32 | Nindë |  Random


Čáu! Podle mě už bylo dost těch mých článku o vylévání srdíčka atd... podle mě je teď čas na nějaké opět zajímavější psaní... jop, zajímavější pro mě zanemená to, že tu dnes chci rozebírat můj vztah s ledničkou.

Doma máme klasickou ledničku s dolním mrazákem. mrazák využívám předevčím, když potřebuji led a to je hodně málo, takže mám raději chladničku. Nyní je naše lednička docela dost plná a neuspořádaná. Ta neuspořádanost mě dohání k šílenství. Nejraději bych měla polici na omáčky a marmelády atd. dál poličku na máslo, sýry a šunky a pak třeba na mlíko, krabičky se svačinou, jogurty a tak. Teď mě děsí to, že se tam vůbec nevyznám.


Ledničku otvírá tak 2-5 krát za den. Nic se nesmí přehánět... Nejsem ten typ co stále čumí do ledničky a doufá, že se tam zázračně objeví to na co má zrovna chuť. Já jsem realista, co ví, že když něco chci, tak si to mam jít koupit.

Nedokážu si představit život bez ledničky. Netuším, jak by vypadala příprava a uchovávání jídel. Když někde nakoupí velký nákup, tak se musí možná třetina nákupu naskládat do ledničky a to nějakou tu chvíli zabere. Naše lednička je tak chytrá, že po nějaké době, když je otevřená a nikdo jí nezavře, tak začne pípat. Několik let jsem si myslela, že jediný lék na její nadávání je jí zavřít a zas otevřít. Před rokem jsem zjistila, že na ovládacím panelu lze zmáčknout na tlačítko alarm a ona přestane naříkat, takže už mě nepřerušuje, když láduju mozarelu do šuplíku na zeleninu ._. Jinak jsem moc šťastná, že lednička funguje a vůbec existuje.

A jaký vztah se svojí ledničkou máš ty? :)

Barbecue omáčka

Skvělý zážitek u příští návštěvy ledničky ti přeje, tvá Nindë

PS: ten obrázek má znázorňovat cestu k nebeskému ráji



Sebeláska

21. září 2016 v 21:25 | Nindë |  Vážná věc


Čáu :) naprosto nevím, o čem bych měla teď psát. Cítím se tak nějak nijak :D Trochu prázdně, trochu smutně a nevím přesně čím to je. Ale nejspíš to bude způsobený prohlížením fotek na instagramu. Znáš to... projíždíš profily ostatních a vyskakuje ti tam stále hezčí a hezčí lidi než si myslíš, že jsi ty? Pokud ne, tak ti závidím, protože to se u mě děje, občas si přeju, abych nebyla nebo byla taková a maková. Ano moje tělo mám po rodičích, ale i na nich vidím, že nejsou dokonalé vzory krásy, ne že by to nějak ovlivňovalo jejich osobnost, jen vím, že nejsou nejhezčí z nejhezčích, takže ani já ne. Ale tak kdo je nejhezčí ze všech, že?

Teď mám chuť mít na zádech ulitu a jít se do ní schovat a litovat sebe sama, ale tak co by se zlepšilo, že? Musím se naučít žít bez ulity. "Naučit se mít ráda sama sebe." To je taková ta klasická věta, kterou všichni říkají, ale já si nemyslím, že se tím něco vyřeší, protože člověk se to nemá učit! Člověk se má mít rád takový jaký je. Žádné učení. Učení je dost ve škole. Je zbytečné se učit něco, co by mělo být (a někde určitě je) v každém z nás. Když se někdo jen naučí mít sám sebe rád, tak klidně někdo může příjít, podkopnout jeho vypěstovanému sebevědomí nohy a dotyčný je v háji. Nenene... sebeláska by měla být v tobě vrostlá a vystužená, tak aby s ní nikdo ani nehnul.

Sebeláska je jedna z věcí, která mi v krizových situacích chybí, ale stačí mi se na pár minut zamyslet a uvědomit si že jsem a to je nejdůležitější. Měla bych být svému tělu vděčna, že mi vůbec umožňuje zdravě fungovat. To tělo ve kterém jsem je mé a jen mé. Jiná duše v něm sídlit nemůže. Je mé a dokud je vše na něm v pořádku, tak mám být za něj ráda a ne si myslet, jak je hrozné. Není hrozné, je super, i když se jinému člověku může zdát děsné.

Doufám, že toto mé mentorování ti k něčemu bylo a cítíš se nyní ještě o něco lépe. Pokud ti to přišlo jako zbytečné plýtvání slov, tak ti blahopřeji, protože ty se fakt máš rád a tak to ode mě nepotřebuješ připomínat :)

Ceasar salát

Krásné dny ve vlastním těle ti přeje, tvá Nindë



Co to má znamenat?!

18. září 2016 v 16:13 | Nindë |  Téma týdne


Hoj :)

"Strážce naší doby". Co to má sakra být? Hned na začátku se to pokusím rozebrat, takže...

"Strážce" je někdo, kdo něco stráží. Což v podstatě zamená, že něco brání či hlídá. Teď je otázkou, jestli zlo stráží zlo a nebo dobro stráží dobro a nebo dobro stráží zlo a nebo naopak. Strážce totiž ne vždy hlídá něco dobrého, stačí se podívat do historie, jak strážci stojí před žaláři s nebezpečnými vězni, nebo se koukni do pohádek, jak tam zloduši chrání uloupené zlato. Takhle samotatné slovo "strážce" je tedy velmi subjektivní a proto se jdu hned podívat na zub druhému slovu.

"Naší". Naše, čí? My... kdo my? My, všichni lidé? My, češi? My, já a ty? My, puberťáci? My, kdo? Tohle je taky dost subjektivní, netuším koho přesně se to týká. Ale tak co to poslední slovo...

"Doby". Doba je delší časový úsek. neví se přesně jaký, takže taky velmi subjektivní a nepřesné. Doba může být hodina, když na někoho čekáme. Doba můžou být měsíce, než rostlina vykvete apod.

Takže abych to shrnula. Slova jsou velmi subjektivní samostatně a když je spojíš, tak někdy nejsi o nic rozumnější. Já slovnímu spojení "Strážce naší doby" nerozumím ani po rozebrání. I když jsem uviděla vnitřnosti toho spojení, tak nejsem o nic moudřejší. Nevím, co tím chtěl básník říci. Žádný strážce není, není co by nás hlídalo, není co by nás chránilo. Není žádný my, protože nevím kdo my a nevím kdy, protože kdy je ta doba? Nějak jsem ti nastínila můj zmatek. Takže už by jsi měl chápat, proč nevím, co je to za podivný téma týdne, který mi nedává smysl.

Nevim, jestli si někde neprotiřečím, je možné že jo. Kdyby jsi měl nějaké připomínky, tak mi napiš do komentářů :)

Špagety s bazalkovým pestem

Hezký den plný pochopení ti přeje, tvá Nindë



Jinakost - být jiná je fajn

14. září 2016 v 18:41 | Nindë |  Random


Hoj! :) Dnes jsem se rozhodla si udělat ze svých krátkých vlasů (dosahují asi tak k bradě) malé roztomilé culíčky. Ani nevíš, jak se mi líbily a jak skvěle jsem se v nich cítila. Roztomilá, divná a jiná. Normálně holku s takovýma culíčkama nepotkáš :D dost jsem se divila, že mi dělalo dobře, jak jsem byla jiná, jak jsem byla sama se sebou spokojená. Divnost a odlišnost mi lichotí a nijak moc mi nevadí, co si o mě myslí ostatní, jestliže já se cítím dobře.

Takže ti doporučuji udělat taky něco odlišného, ať jde třeba i jen o tvůj vzhled. Klidně si udělej linky, když je normálně nenosíš, vem si badass kšiltovku, kterou jsi nikdy neměl na sobě a vyzkoušej si, jestli se ti to na tobě líbí. A když ne, tak vyzkoušej něco jiného, co se ti vždy líbilo, jen jsi se bál, co na to řeknou ostatní. Vyzkoušej si jak se ti líbí změna a jestli se ti dostaví ten pocit, že ti už nezáleží na názoru ostatích, který mají na tvůj vzhled a osobnost.

Rozhodně nechci, aby jsi udělal moc velkou změnu. Pro začátek opravdu stačí jen třeba nějaký choker, nebo nějaký jiný výrazný doplněk, kterého si lidé všimnou, ale přesto to nebude tak obrovská změna. Pokud se ti zalíbí ta odlišnost, tak se klidně pusť do větších změn, jen se to nesmí přehnat, musí se ti stále zamlouvat to co se chystáš udělat.

Tak to byla moje rada, jak začít kašlat na to, co si o tobě lidé myslí, doufám, že nějaký z mých doporučení vyzkoušíš a dáš mi vědět :)

Kuřecí vývar

Hodně štěstí při zkoušení nových věcí ti přeje, tvá Nindë



První týden školy

9. září 2016 v 20:36 | Nindë |  Vážná věc


Čáu! Tak jsem přežila... zatím jsem ale jen na prahu toho pekla. Z toho nadpisu i úvodu lze poznat, že bych ti ráda pověděla o svém prvním nudném týdnu zpět ve škole (nakonec to tak moc o tom týdnu nebude :D)

Chodím na gympl do druháku a jsem tam už šestým rokem, takže tam nejsem úplný nováček. Počet spolužáků se značně snížil, i když ne na trvalo :) Dnes jsme už dokonce psali první test z matiky. Funkce jsou svině ti řeknu... Nikdy je asi pořádně nepochopim a to se můžu snažit jak chci. No, ale tak doufám tak v dvojku, to je můj průměr... ale na jedničku bych se nezlobila :D

Možná že si řekneš, že jsem šprtka... Ani nevím, jestli ti to mám vymlouvat. Učení mě zas tak moc nebaví, ale na testy atd. se učím. Nekašlu na školu a snažim se dostávat dobré známky. Jestli je to pro tebe definice šprtky, tak ano jsem šprtka, ale nemyslim si, že je něco špatného na tom se snažit. Snažím se co nejmíň prokrastinovat a dobře si rozložit čas, aby se ze mě stala pilná, průměrná studentka. Netoužím po tom být premiantkou.

Co, ale nesnáším, když někdo je takový ten vlezdoprdelka učitelům... prostě je takový "pet" v angličtině :D jednoduše podlejzáčky nemám ráda. Nechápu je a ani nechci.

Kolektiv co nám zůstal ve třídě mám ve směs ráda i když pár vyjímek se najde. Co mě ovšem také vytáčí jsou malí primáni (okolo 11 let)... nedokážou zavřít (s dovolením) hubu, nebo se bavit potichu. Sedět u nich v jídelně je za trest, protože člověk neslyší, co mu říká člověk vedle. Ale je hezké, že jsou menší než já a je snadné je předběhnout ve frontě, potože si prostě nedovolí protestovat :D

Ve dvou třetinách předmětů se stále moc neučíme, nebo toho není moc. V té zbývající třetině už člověk píše v podstatě celou hodinu jen poznámky a v některých případech, třeba na biologii člověk ani nestačil dopsat první informaci, co řekl učitel a už říká další, takže se pak musím spoléhat na spolužačku sedící vedle a když ani ona neví, tak tím mluvením přijdeme o další dvě informace. Učitelé by jsi mohli uvědomit, že jsme ještě třída, která většinově nosí sešity a tak nedokážeme zapisovat tak rychle, jako bychom to zvládli na počítačích.

Mám za sebou jeden týden a už se těším na nějaké ty prázdniny. Ale tak víkendy jsou taky dobré odpočinutí. Zajímalo by mě, jaký byl tvůj návrat do školy a pokud žádný nebyl, tak mi alespoň můžeš napsat, co jsi měl na škole nejraději :)

Pouťový koláč

Krásné školní i neškolní dny ti přeje, tvá Nindë



Flumi část II.

5. září 2016 v 22:00 | Nindë |  Posedlá kreativitou

Předem doporučuji si přečíst napřed první část, protože by pak tento text nemusel nutně někomu dávat smysl... No to se děje i normálně, ale neva... odkaz na první část zde

Jen co Flumi popošla o pár kroků dál, tak jí vítr ofoukl tvář. Zastavila se. Prudce dýchala a stále neměla dost vzduchu. Běžela rychle do blízkého parku. Doběhla doprostřed parku a stála u fontány, která už asi dva roky byla suchá na troud. Přešla k nejbližšímu stromu a sklouzla zády po kmenu a jen co dosedla už měla tváře mokré od slz. Zase jí chtěli ublížit. Zase ronila slzy vzteku, jen kvůli těm hloupým lidem, kteří nedokáží nic jiného, než ubližovat. Nakonec se proud slz zpomalil až úplně pláč ustal a vítr jí usušil tváře. Nakonec se jen dívala na malého černého broučka na její botě. Zvířata byli její kamarádi. Měla tři kočky, jednoho křečka a vodní želvu. Nejradši měla kočku jménem Solatia. Vždy když měla Flumi špatnou náladu, tak jí Soli vlezla do postele a své teplé tělíčko vždy Flumi uklidnilo. Měla krásnou černou srst a neuvěřitelné modré oči, jako nebe za horkého letního dne. Flumi netušila jak dlouho sedí na studené zemi. Rozhodně věděla, že má mokré kalhoty, jak seděla na té trávě. Zhluboka se nadechla a s námahou vstala. Ještě se sklonila aby přendala broučka do trávy vedle. Očistila si pozadí a ještě přešla k fontánce. Vzhlédla k nebi. Uviděla velký vůz a znamení blížence a tak se otáčela a rozlišovala další a další souhvězdí. Nakonec sklonila zrak. A málem se jí zastavilo srdce, když zjistila, že asi tak deset metrů od ní stojí opět ta parta z hospody. Debilně na ní čuměli. Flumi neměla náladu na další střet a tak se rychle otočila a začala běžet. Za ní slyšela jejich hlasy, jak křičí ať Flumi zastaví a pak tam byly o něco tišší hlasy, co syčely: "Chyť jí!" Flumi už téměř byla u osvětlené silnice, když jí někdo popadl za paži a dal jí ruku k ústům, aby nekřičela. Flumi neváhala a drsně kousla do ruky. Ten někdo jí pustil a zuřivě zašeptal: "Au! Ty jedna..." Flumi se ohlédla a uviděla, že ten někdo byl ten kluk, co seděl naproti ní v té restauraci. V jeho hnědých očích ovšem neviděla nic než bolestivý výraz, nic zlého. Když uviděl, že Flumi nikam nepádí a jen tam stojí, tak jí opět chytl a táhl jí do blízkého křoví. Flumi se mu vzpírala, ale ten kluk jí potichu říkal: "Nebuď blbá, na tý silnici jsou další. Já ti nic neudělam. Sakra!" zakřičel, když ho Flumi škrábla nožem do stehna. "K**va posloucháš mě?" jeho stisk však nepolevil. Povalil jí na zem v tom houští a zasyčel jí do ucha: "Tak a teď buď zticha, jasný?" Flumi ho jen probodávala vražedným pohledem. Ale vypadalo to, že on s ní nemá zlé úmysly. Postupně se v jejím obličeji spíše začala značit obava, protože kolem nich byli slyšet hlasy těch mladých, kteří jeden druhého ujišťovali, že se určitě schovala, že tu určitě je a že je jen otázkou času, než jí najdou. Postupně se hlasy vytrácely a s nimi i Flumina obava. A opět začala pohledem probodávat svého společníka v keří. Ten však nadále špicoval uši. Ta situace trvala tak deset minut. Pak se ten mladík zhluboka nadechl a obrátil svůj zrak k Flumi. Ta svůj výraz ovšem nezměnila. "Nechceš mi třeba poděkovat, nebo něco?" Zeptal se jí naštvaně ten chlapec. Flumi se bez jediného slova zvedla a šla směrem domů. "Kam si myslíš, že jdeš?" Slyšela Flumi klukovu otázku, ale rozhodla se jí ignorovat. "Jsem tě schoval, ty jsi mi za to jen prořízla nový kalhoty a udělala šrám na stehně?" Flumi jen protočila panenky a šla dál, i když v ní hlodala ta výčitka. "Fajn, tak si běž. Jsi pěkně hnusná a zlá!" Flumi se otočila. Podívala se na něj. V jeho očích vyčetla ublíženost. Byla ten zlý člověk. Byla ta, která ubližovala jiným a tak ubližovala sobě. Byla tím, koho nenáviděla. nenáviděla sebe, jako všechny ostatní. Otevřela ústa a začala křičet. Křičela pro svou bolest a pro bolest jiných. Křičela kvůli všem.

Tak to by bylo vše pro druhou část. Upřímně bych byla ráda, za tvůj názor, jak se ti příběh líbí, ale i kdyby to nikdo nečetl tak sem stejně asi třetí část dám tak jako tak :D

Burákové máslo

Poklidný večer ti přeje, tvá Nindë



Flumi část I.

3. září 2016 v 22:31 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Flumi žila svým vlastním životem. Stejně ale nebyla nijak moc na první pohles vyjímečná od ostatních. Měla ráda stejné věci. Neměla ráda stejné věci jako všichni okolo ní. Ale v jednom se lišila. Nenáviděla ty lidi. Lidi jí doháněli k šílenství. Furt mluví a vztekají se a ruší a myslí jen na sebe a ničí sami sebe. Flumi lidi snášela, pokud na ní nemluvili, když se někdo rozhodl se s ní bavit, tak pak ho buď naprosto ignorovala, nebo se přemohla a objednala si jídlo. Ten večer totiž seděla v restauraci. Byla to tmavá restaurace bez oken a byla osvětlena jen závěsnými lampami. Světlo, které lampy vydávaly házelo krásné stíny, jako stíny její duše a hříchů. Když jí konečně mladá servírka donesla těstoviny se špenátem a smetanou, tak s potěšením zjistila, že je jediná návštěvnice. Konečně ten násoska, co stále seděl u baru, balil barmanku a popíjel svoje pivečko, odešel domů. Je fakt, že v jedenáct večer lidé moc na jídlo nechodí a už vůbec ne do neoblíbené hospody na kraji města. Už měla v sobě skoro všechno jídlo, když zacinkal zvonek na dveřích a dovnitř vešla parta teen dětí. Nejspíš sháněli nějaký chlast, který by si mohli vzít na proti do parku. Je docela zajímavé, že je Flumi brala jako malé nevyvinuté a hloupé stvoření a přitom by mezi ně zapadla, přece jen jí bylo pouhých devatenáct. Flumi se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, protože jí zkazili příjemný večer osamotě, když si přisedli přímo k jejímu stolu. Bylo jich tam asi sedm a byl to mix kluků a holek. Holky byly příliš namalované a kluci příliš vystylovaný. Vůbec se Flumi nelíbili a vůbec se jí nelíbilo, když jejich malé pusinky stále žvanili a ptali se jí na něco. Nakonec dívka vedle ní její ignoranci nevydžela a prudce do ní strčila a zařvala jí do ucha: "Ty krávo! Co tu děláš k**rva?" To už Flumi nevydržela. Nejen, že jí vadil jejich slovník ale také dívčin dech smrdutý po alkoholu. A tak se zbývající sebekontrolou zvedla zrak od talíře. Naproti ní seděl kluk s černými vlasy, vyholené na stranách, a upřeně se na ní díval. Ne zle, ne divně, jen jí se zájmem pozoroval. Odtrhla od něj oči a vstala a namířila si to směrem k baru, aby zaplatila. Jeden mohutný kluk z té potrhlé party jí ovšem zatarasil cestu a řekl: "Kampa děvenko? Chceš projít? Tak mi ho nejdřív vykuř, jo?" Jeho proslov následoval hlasitý, připitomělý smích těch děcek. Flumi toho měla dost. Zajela rukou do kapsy džínů. Během mžiku vystřelila její ruka s nožem k mladíkovu krku. Smích ihned ustal. "Ještě něco řekneš a podřežu tě. I kdyby mě to mělo stát cokoliv." Flumi mu plivala ty slova do tváře. Chlapec zvedl ruce a ucouvl. Flumi sklonila ruku a s klidným fajn šla dál k baru. Za sebou slyšela jen rozhorčený šepot, ale bylo jí to jedno. Číšnice za barem na ní se strachem zírala. Flumi jí zaplatila a bez jediného pohledu na skupinu vyšla ven do vlahé podzimní noci.

Asi jsi si všiml toho, že je v názvu napsáno, že je toto první část. Ano plánuji povídku na pokračování, ale uvidí se :) Zatím se mi Flumi charakteově líbí a myslím, že ten příběh má budoucnost :D Zajímal by mě tvůj názor, jak se ti povídka líbí.

Croissant

Příjemné chvíle strávené mezi lidmi ti přeje, tvá Nindë



Překvapení na horských cestičkách

2. září 2016 v 21:33 | Nindë |  Vážná věc


O prázdninách jsme byli ve Slovinsku a tak jsme se rozhodli vyšlapat na horu Vogel. Lanovka nás vyvezla do 1535 metrů nad mořem a my začali poctivě šlapat. Byla to moje první velká túra a tak mě pár věcí překvapilo.

Trochu ale jen trochu mě překvapilo, když jsem uviděla pást se krávy kousek od stanice lanovky. Na ně jsem zvyklá z chalupy a tak mě nijak neznepokojovaly a šli jsme dál. Musím říct, že tolik malých zvířecích exkrementů jsem dlouho neviděla. Jakože vážně... bobky všude.

(to jsem ten obrázek ořízla)

Dost dlouho jsem dumala nad tím jakého zvířátka by mohly být. Napadali mě zajíci a pododobně, ale o asi kilometr dál se ukázalo, že jsou to ovčí bobky. Ovečky si u cesty vesele schovávaly hlavy do keřů a nejevily o nás nijaký zájem.



Šlo se dál a dál a najednou ej hle. Kozy na cestě. Opravdu ležely na cestě a já se jich upřímně bála. Nebo spíše měla jsem vůči nim respekt. Přece jen jejich rohy půl metru ode mě a netušila jsem, co se jim honí hlavou.



Cestou jsem si asi tak třikrát vyvrtla nohu, protože ta cesta byla z kamenů/kamínků, který neskutečně klouzaly, když na ně člověk šlápl. Jo a asi mam divný nohy, protože jsem si permanentě kopala do kotníků. To bylo asi těma úzkýma cestičkama. Nechtěla jsem zrovna úpně uklouznout.



Z časové tísně, jsme sice nevyšli na vrchol Voglu, ale stějně výhledy byly nádherný i ze Šiji (hora před Voglem).



Cestou zpět jsme opět míjeli krávy a byli jsme svědky toho, jak si jedna kráva úlevně vyprázdnila měchýř.



Když jsme sjeli úplně dolů k parkovišti, tak jsem si teprve všimla, že mám dost spálené kolenní jamky a lýtka.

Takže moje rada. Namaž si nohy, i když jdeš na hory a dívej se cestou pod nohy, aby jsi něco nevyšlápl. Ale taky se někdy zastav a pořádně si užij ty výhledy :)

Tzatziki

Klidný den ti přeje, tvá Nindë



Zaměřeno na detaily

1. září 2016 v 19:54 | Nindë |  Random


Nedávno jsem se rozhodla si zajít do centra města. Nešla jsem tam ale jen tak. Vzala jsem si sebou fotoaparát. Mám ráda focení a nejraději fotím detaily, makro a tak. Focení lidí jde naprosto mimo mě... Nikdy ta fotka nevypadá podle mých představ a tak jenom fotim lidi, kteří mě nějak zaujmou jak jsem psala ve svém článku - Pozorování... hlavně nenápadně. A nebo občas lidi fotím, když něco papají nebo v podobných, trapných situací :D ano já jsem ten ďábel. Také velmi ráda obdivuju architekturu domů. Ty malé detaily jsou opravdu někdy kouzelné. A tak jsem se rozhodla vám pár mých fotek ukázat. Ten kdo by třeba ty detaily poznal, tak by možná i poznal ve kterém městě bydlím, ale prosím nech si to pro sebe... Jsem tu inkognito *mrk mrk*





Ano jsem si vědoma té kamery... prostě sleduje, jestli jeho svatozář stále svítí a neukradli mu jí mimozemšťané...


Bacha na ilumináty!








Na tom balkónu v ten moment stála jedna starší paní a dívala se na lidi pod ní... možná i na mě, ale co... má tam hezkého andělíčka :3




Tak to je vše... Mám jich víc, ale to už bych riskovala, že by někdo mohl poznat kde to je... A to fakt nechci :D

Tákže máslo

Bystré smysly ti přeje, tvá Nindë