Vnější hlas

Dnes v 13:56 | Nindë |  Téma týdne


Občas vnitřní hlas přestane fungovat. Porouchá se a už není vnitřní, nýbrž vnější.

Už nějakou dobu tak na střídačku pracuji v čajovně. Zrovna včera jsem měla směnu s fajn lidmi o kterých vím, že jim můžu říct v podstatě cokoliv. A tak jsem nezavřela hubu. Mlela a mlela jsem slova a občas z toho kafemlejnku vyšly jen naprosté kravince.

Obvykle nejsem sprostá. Mluvím docela slušně a musí se opravdu něco stát abych začala nadávat. Obvykle mi právě stačí jen ten vnitřní hlas, co si zanadává. Ale když je nějaký poděl v čajce tak jsem velmi expresivní. Kamarádka už vyhrožovala, že mi to bude během šichty počítat mé neslušné výlevy. Byla jsem ráda že ne, protože když přišel ten největší průšvih, tak jsem mluvila jak dlaždič, kterému se roztřískala půlka dlaždiček.

Celkově v čajovně, to co si jen myslím říkám nahlas. Každý už tam trpí buď mírnou, nebo závažnou samomluvou. Přece jen samomluva je právě ten vnitřní hlas člověka. Já jsem i jindy docela dost otevřená, až si myslím, že to některé lidi musí děsit. Prostě se za zas tolik věcí nestydím. Samozřejmě filtr mám, ale zapínám ho jen v přítomnosti nehodných osob.

Stejně je někdy prostě nejlepší si věci jen myslet. Já nemám moc zájem o to zahlcovat lidi mými problémy a vším co se mi událo během oběda. Někdy sice povídám kokotiny, ale nejsou to zrovna věci o mě jako spíš o okolí. Ale teda drby mám ráda. Není moc co bych s nimi dělala dál, ale jsem od přírody zvědavá a obzvlášť co se týče životů mých kamarádů a známých.

Uvnitř si vedu prostě takový hezký monolg, který nikdo neslyší a občas je velmi dobře že tomu tak je.

Trpíš samomluvou?

Vejce

Šťastný den ti přeje, tvá Nindë


 

Pohoda po deváté

Čtvrtek v 20:04 | Nindë |  Random


Dneska chtěl náš češtinář na poslední chvíli nasbírat ještě známky za mluvní cvičení, každý měl v průměru tak minutu, aby pověděl třídě o čemkoliv chtěl. Já jsem šla na řadu jako druhá, ale na mě se vůbec tedy ani ten minutový limit nevztahoval a stačila jsem jen říct: Tak, já bych vám ráda něco pověděla o novém systému, který jsem začala zavádět do své večerní rutiny... A nic víc se nikdo nedozvěděl.

Ale ráda bych tady pokračovala se svým projevem. Jde o to, že po okolo deváté ustávám s prací do školy. Pokud fakt jsem předtím nestíhala a zbývá mi něco dodělat, tak se zdržím i třeba o půl hoďky a jindy nemám co dělat už hodiny předtím. Každopádně co teda pak dělám? Pečuju o sebe.

Pro mě péče znamená, že provedu nějakou tu hygienu. Pak pokud je to potřeba, tak si sbalím věci do školy a připravím si co si vezmu příští den na sebe. Někdy mi to zabere minutu a jindy ještě při poslechu písniček to dá deset minut, než je vše nachystané. Pak už vlezu v pyžamu do postele. Ale nejdu spát, ještě ne.

Začínám kreslit. K Vánocům jsem dostala nové fixy a tak je aktivně využívám každý večer. Někdy mám předlohu, někdy si vymýšlím kokotiny. Jak to tak většinou bývá u těch průměrných kreslířů, tak podle předlohy je to tak třikrát hezčí, než bez ní. Protože to co má člověk v hlavě nějakým způsobem nejde vůbec nakreslit.

Poté se přesouvám na knihu. Kousek po kousku jí ukusuji. Dala jsem si limit 5% ve čtečce za den. Zatím mi o vychází pěkně a sem tam i přetáhnu. Před nějakou dobou jsem v podstatě vůbec nečetla a chybělo mi zahloubání se do říček písmen.

Pak už tak nějak postupně vskutku usínám a snažím se na zádech, protože dle vědců je to nejzdravější poloha na spaní a navíc jsem si všimla, že moje levé řasy nejsou tak fajnové jako na pravém oku a mám podezření, že je to právě z důvodu každonočního ležení na levém boku.

Pak jsem ještě zavedla něco málo do mého života a o všem si udržuji přehled ve svém notesu s úkoly. Je to jen jednoduchá tabulka s lednovými datumy a činnostmi. Pokud mám za den splněno tak fajka, když ne tak křížek. Myslím, že je to docela dobrá pomůcka ke sledování svého pokroku.

Co ale děláš ty po večerech?

Komu přišla ta otázka úchylná?

Ananas

Krásně odpočinkový den ti přeje, tvá Nindë



Pekelná němčina

Úterý v 18:19 | Nindë |  Random


S němčinou mám takový složitý vztah. V těch asi dvanácti jsem moc nemohla určit, jestli se mi němčina bude nebo nebude líbit. Prostě taťka uměl německy, sestra se učila německy a celé přibuzenstvo bylo obklopeno němčinou. Takže jsem vyslána jako už čtvrtá v pořadí z naší rodiny k jedné soukromé učitelce.

Ani jsem němčinu ve škole neměla, ale už jsem každý týden docházela společně s dalšíma dvěma žáky na soukromé hodiny. Toto "doučování" mi pomohlo v dalším roce, když jsme začínali s němčinou ve škole. Opět jsem si vybrala němčinu tak nějak automaticky, přece jen jsem už chodila rok na hodiny a v tom věku mi přišlo naprosto nemyslitelné si vymýšlet něco extra, prostě to tak bylo.

Ale i potom co už se učím němčinu šestým rokem, tak mi stále nepřirostla k srdci. Nezdá se mi, že bych byla o hodně lepší než ostatní ve třídě i přes ty soukromé hodiny, protože dělám furt stejné gramatické chyby a nepamatuji si moc pravidla. Slovíček si pamatuju víc, ale spíš pasivně - slyším je a vím co znamenají. A navíc občas mívám vyloženě k němčině odpor. A skutečně se iracionálně naštvu jenom při čtení textu.

Němčinu totiž v mých očích doprovází neskonale práce. Učení se do školy, učení se na soukromé hodiny. A v podstatě tam nevidím tak strašně moc velký posun, který bych nejspíš měla. Je to smutné, když si vezmu kolik se do toho investovalo peněz a také mého času.

Taky jsem si řekla, že bych mohla maturovat z němčiny, protože na soukromých hodinách už rok bereme maturitní otázky a přijde to líto je nezužitkovat. Ale na druhou stranu nevím, jestli to přežiju. Nemám ten jazyk zrovna dvakrát ráda a celkově v jazycích jsem nikdy moc nevynikala.

Chápu, že umět víc jazyků je výhodou, ale je těžké dosáhnout supr úrovně v jazyce, který není člověku sympatický.

Jak to máš ty s němčinou?

Paprika

Český den ti přeje, tvá Nindë


 


Zlo vánočních svátků

29. prosince 2017 v 11:34 | Nindë |  Random


Ještě že tomu už bude brzy konec... Čemu? Svátkům.

Nevím jak jste na tom vy s Vánoci a Silvestrem, ale já jsem ráda když je mám už za sebou. Tak nějak z nich podlě mě vyprchalo to kouzlo. Prostě jsou to prázdniny během kterých se lidé setkávají a to mi třeba těší. Co mi ale netěší je jak mi to vždy vykolejí z mé dobře zavedené rutiny. Já si myslím, že není dobré žít svou rutinu vždy, ráda z ní vystoupím když to uznám za vhodné a nepotřebuji to zrovna když se snažím o něco zdravější život.

Samozřejmě jsem vděčná za to co všechno moji rodiče dělají, aby i tento rok nám se sestrou udělal radost. Jsem vděčná za dárky, kterými jsem byla obdarována. Sice jsem "Ježíškovi" napsala, aby mi nenosil nic navíc a udělal by mi tím největší radost, ale tak na to úplně zapomněl a samozřejmě jsem dostala i další dárky. Z těch zas takovou radost nemám, ale stále tam ta radost je. Spíš je to způsobené tím, že zas vidím, že mé slovo není bráno v naší rodině zas tak vážně.

Takk něják ty kila cukroví, smaženého, pečeného, maštěného mi kazí vše co se snažím vybudovat. Nebudu přece pako, abych při rodinném obědě, večeři, svačině atd. jedla něco spešl. Jen by se řešilo, že to co mamka uvařila nejím a jen se to kazí. Já neočekávala, že to bude tak velký zásah. Doufala jsem, že holt ještě dva dny nebudu papat zdravě, ale ony se musí dojíst zbytky a když jsme na to už jenom tří, tak je to trochu honička.

Navíc se ztrátou rutiny se ztratila i moje schopnost přemluvit se a jít se něco učit. Jakože docela brutálně. Protože dopoledne se mi nechce nic dělat, po obědě si řeknu, že mi musí vytrávit a pak musím strávit to cukroví a pak zas večeři a ejhle ono je deset hodin a to už jsem "moc unavená" a jdu spát o půlnoci. Mezi to všechno máme různý návštěvy, přípravy a já nemám pocit odpočinku i když odpočívám v podstatě furt.

Ani jsem před Vánoci neměla vánoční náladu. Stále jse očekávala kdy přijde. Jestli na oslavě s kamarádkami, nebo na vánoční sešlosti ve škole nebo přinejhorším na Vánoce. Nepřišla vůbec! Ta nálada se mi vyhnula mílovým obloukem a spíš jsem po Vánocích měla náběh na další temné období, ale naštěstí jsem ustála ten nápor nehezkých myšlenek.

Co mi ale mnohem víc baví je představa nového roku. Já mám vždy dojem, že se toho dokáže mnoho změnit. Je to asi největší blbost které můžu věřit, ale tak já mám změny ráda a právě když se přehoupne Silvestr, tak já mám dojem, že dokážu jednat více podle svých názorů, přesvědčení a dokážu toho víc. Já se prostě s myšlenkami sebevrahů neztotožňuji - Prvního ledna je prý spácháno podle statistik nejvíce sebevražd v celém roce.

Letos jsem si řekla, že bych zkusila něco už i před novým rokem, aby to nebylo tak složité začí implikovat nové věci do svého života. Ale ty Vánoce mi to úplně kazí! Já vím, že někomu se můj pohled na věc může zdát neskutečně nudný a může získat pocit, že nesnesu žádnou zábavu. Já mám zábavu ráda, ale radši jí mám rozloženou v normálních týdnech, než mít týden zábavu a pak měsíc jen dril.

Příští rok by pomalu pro mě bylo nejlepší odjet na naší sto kilometrů vzdálenou chalupu a tam si vskutku odpočinout podle svého. Ale to se nestane, co si budu nalhávat.

Co by jsi rád změnil na zimních svátcích?

Topinka

Skvělý zimní i nezimní den ti přeje, tvá Nindë



Slunce ☼

26. prosince 2017 v 22:35 | Nindë |  Téma týdne


Nevím jaká je vaše hvězda, ale teda moje hvězda je Slunce. Tahle hvězda mi vždy projasní můj den. Ať už jen na chvíli v zimě a pak mě zanechá se topit v rybníčku utrpení, nebo na dlouho v létě kdy se před jejími nevlídnými vlivy často schovávám. Takže čistě teoreticky se potkáme jen občas, protože jsem vnitní typ živočicha, který si žije v té své nořičce. Ale to co Slunce vyvádí je jednoduše kouzelné. Jako třeba dnes na procházce.

Slunce se prodíralo mezi stromy a snažilo se dostat i do jejich stínů. Jen co jsem k němu natočila připomnělo mi proč ho mám tak ráda. Přineslo mi ty skvělé světlé chvíle, kdy nic nevidím, trochu se obávám, že do něčeho vrazím, a zároveň mi dodává viamín D. Někdy to člověk až pomalu může cítit jak ty sluneční nitky člověku do té kůže vedou tento kalciferol. Stačí se nadechnout a pocítit jak mu to teplíčko dělá dobře a zároveň někde v zádu v hlavě mu bliká varovná žárovička, která zase varuje před nepříznivými účinky slunečního svitu. U mně to je hlavně teda možnost se spálit a obtížnější se zbavování jizev. Ale to v tu chvíli vždy vesel ignoruji a užívám si té skutečné žárovičky. To světýlko někdy přináší až smutek, když nedokáže ukázat mé duši co to vlastně chce i když si už tak tisíckrát zapsala co že vlastně chce, ale povětšinu času na tom pergamenu jen sedí stín. Jindy tento přínos světla přináší i kreativitu, veselost a optimismus. Ale nejhorší je se rozloučit. To pak jen srdce roní slzy, když Slunce zabíhá za obzor a dává sbohem. Ono stačí když už ho berou mraky, to pak člověk musí hledat svit uvnitř sebe.

Stačí ti tvůj vnitřní svit, nebo se spíše tvoje nálada odvíjí od skutečného slunečního svitu?

Červené zelí

Světloučký den ti přeje, tvá Nindë



Chyby

23. prosince 2017 v 9:58 | Nindë |  Vážná věc


V životě člověk udělá tolik chyb. Je to dobře, chybami se člověk učí. Některé chyby dotyčného ale doprovázejí dlouhou dobu a jen doufá, že si je někdy odpustí. Můžeme od začátku vědět, že děláme chybu, nebo to zjistíme až pak. Obě tyto chyby v určitém bodě bolí.

Já mám velkou zkušenost s nevědomou chybou. Nebudu se tady konkrétně rozepisovat, ale každopádně šlo o to, že ze začátku mi přišlo jako dobrý nápad to udělat. Pak jsem se stala nejistou a zamýšlela jsem se zda-li je to opravdu byl tak super. Pak jsem došla k názoru, že to bylo špatný a pak jsem to korunovala na svou největší chybu za celý rok. Ještě jsem si neodpustila, hlavně ptotože za to můžu v podstatě jen já. S vědomou chybou mám také zkušenosti, ale také se mi stalo že jsem se ve svém přesvděčení zmýlila. Chyba totiž není vždy chyba. Měla jsem pocit, že bych měla radši dát přednost jinému východisku, ale nakonec se ukázalo, že to byl nakonec skvělý počin.

Chyby nás straší. Podle jejich závažnosti s námi zůstávají různě dlouho. Na některé se zapomene během dne a na jiné se vzpomíná na smrtelné posteli. Záleží na nás a našem přiznání si té chybičky, přijmutí jí a posunutí se dál s o něco lehčím svědomím. Mně tato část někdy nedělá žádný problém, jindy přemýšlím co jsem to byla za krávu před téměř deseti lety a nechci přijmout svou minulou verzi. Ale na druhou stranu jsem potěšená, že alespoň vím, že jsem byla malá, pitomoučká holčička a můžu si vzít z toho ponaučení.

Občas mám smíšené případy, kdy si říkám jestli to bylo moudré nebo naprosto zoufale hloupé. Stále se ještě nedokážu rozhodnout. Je to otevřený případ a trochu vyčkávám, že se něco pokazí, abych si pak mohla opět zanadávat na sebe. Moje důvěra trochu klesá. Důvěra... to je věc, kterou v dnešním světě má jen málokdo a je riskantní s ní investovat (i když mně se to taky sem tam vyplatilo).

S chybami je to těžké. Jsou nepříjemné, ale nakonec z nás vždy udělají lepšího člověka. Jak jinak bychom se měli poučit ze života, než aby nám nasolil úhledný přehled červeně potrhaných chyb v průběhu bytí.

Jaký pohled na chiby máš ty?

Myslivecké knoflíčky

Lahodný den ti přeje, tvá Nindë



Srdce nebo mozek?

20. prosince 2017 v 16:47 | Nindë |  Téma týdne


Polož si ruku na hruď a ucítíš, jak ti srdce buší. No není to nádhera? Občas jo a občas ne.

Už dlouho lidé neví jak se rozhodovat. Jestli hlavou nebo srdcem. Určití lidé v tom samozřejmě měli jasno, například takoví romantici velebili všechny ty emoce vycházející ze srdce. To co měli na srdíčku i předali dál slovy. Jak moc byli použitelní to je jiná věc.

Ti co ale používají jen logiku dokáží být dost necitelní a ublížit ostatním a občas jim trvá věčnost než se rozhodnou. Stojí před regálem se šampóny a složitě vypočítávají jestli se jim víc vyplatí ten dražší nebo levnější. Samozřejmě musí vzít v potaz jak se bude lahvička od šampónu hodit do koupelny, jestli je vhodná na cesty, jestli je šampon určen pro daný typ vlasů, jestli s ním dovrší takového efektu jaký chtějí, jestli jeho konzistenci Pán Bůh požehnal a Ježíš testoval zda se po něm dá procházet jako po vodě atd.

Normální člověk žije na základě rozhodnutí jak srdce, tak i mozku. Samozřejmě všechno tak nějak vychází z nervové soustavy, ale tou vědeckou stránkou věci se tu nechci zabývat. Jeden náladový den se většina věcí řídí podle srdce a podle toho jak se emoce vyplouvají na povrch a následně mizí. Druhý den je zcela racionální a řeší se pouze vážné věci.

Všechno má své mouchy. Srdce si s člověkem dělá co chce a dokáže ho ošálit i na několik let (Ten mládenec je "ten pravý"! A přitom není). A mozek z člověka může udělat necitlivou mašinu kalkulující co dál. Teď jen záleží jestli se člověk nechá ukonejšit onou melodií srdce a bude přožívat vše naplno, nebo se jí pokusí umlčet.

Jak jsi na tom ty? Radši se řídíš podle svého mozku nebo srdce?

Linecké

Šíleně krásný den ti přeje, tvá Nindë



Udržení si svých hodnot

13. prosince 2017 v 19:53 | Nindë |  Vážná věc


Je to tak hloupé... Nechceme a chceme změnu svého životního stylu. Tak bychom se sakra měli rozhodnout za čím si budeme stát, ne? Za svojí okej verzí dneška, nebo svojí ještě lepší a spokojenější verzí zítřka?

Já se snažím o nějakou tu velkou změnu sama sebe už dlouho. Mám tohle téma docela zmáklý z těch všech videí, stránek na netu a uvažování sama o sobě. Vždy jsem se něco pokusila změnit. Vydržel mi ten zvyk tak maximálně dva týdny. Pak jsem třeba už dva dny vynechala a nechtělo se mi začínat znova i když jsem věděla, že to vlastně bylo dobrý.

Můj mozek mi už ale opravdu štve. Nedokáže udržet jeden názor. A nebo když už ho má, tak na něj zcela zapomene zrovna v tý nejvíc krizový situaci. Řeknu si ráno, že budu jíst zdravě ale jen co odpoledne mamka přinese domů pět koblih, já už se dvěma z nich cpu. Pak si říkám, že jsem neměla a když už tak jenom jednu. A pak si ještě vezmu kus studentský od kamaráda, protože prostě ten den už jsem stejně ten svůj slib porušila, tak proč se snažit.

Moje neustále snahy se týkají hlavně tří věcí: Zdravá strava, pravidelné cvičení a osmihodinový spánek (btw. Tenhle článek originálně píšu v 0:57... ups). Kdybych dosáhla těchto tří věcí. Udržela bych si je alespoň měsíc, tak bych věděla, že jen tak nepůjdou pryč a taky mi půjde pak lépe začít jakýkoliv jiný zvyk.

Je toho tolik co bych se chtěla naučit, co bych si chtěla osvojit. Je smutné, že i když mám čas, tak ho netrávím tak jak bych měla. Jo, člověk si musí taky odpočinout, ale mě teda dva díly seriálu odrovnají tak, že pak i kdybych spadla do čerstvých sraček, tak bych byla líná se z nich zvednout. A pak se teda jenom válim a na konci dne jsem na sebe naštvaná kvůli proparněnému času.

Nesnáším, když není čas efektivně využíván, nebo tak nějak cokoliv špatně užíváno. Nechápu, proč dělám to, co nesnáším. Já vím, že vždy člověk bude trochu toho času marnit na zbytečnostech, ale když jem si jistá, že by to šlo u mě omezit a nic s tím nedělám... To je jako mít zaprasený brýle (častá situace u mě), v šuplíku mít mikrovlákno, ale být příliš líný si je vyčistit a stále narážet do rohů nábytku. Bolí to, co?

Takže moje současné přání? Něco se sebou už konečně (kurva) udělat. Protože zatím furt jenom padam na hubu při svých pokusech, a mít po devětsetapětapadesátitří rozbitý nos mi nedělá dobře.

Co bys chtěl změnit ty na sobě a co pro to uděláš?

Rybíz na kyselo

Líbezný den ti přeje, tvá Nindë



Kam se ztratí kamarádi?

7. prosince 2017 v 19:33 | Nindë |  Random


Jsem ve třeťáku na gymplu, takže to znamená, že za rok už budu skloňovat slovo maturita ve všech pádech a za dva roky snad už budu sedět na přednášce. Dva roky... A budu dost svého času trávit úplně v jiných prostorách, s jinými lidmi, budu se zabývat jinými věcmi. Když si totiž uvědomím, že poslední dva roky uběhly neskutečně rychle, tak je to děsivé.

Se svojí kamarádkou jsem v jedné třídě už od školky. Už třináct let spolu vstupujeme do instututů a tam spolu trpíme. Upřímně si moc nedokážu představit, že by najednou se mnou nebyla. Už jsem na její přítomnost zvyklá. Jsem zvyklá, že řešíme stejné věci a v určitých ohledech jsme si podobné, ale taky se dokážeme iracionálně na sebe naštvat. Nevím, jestli někdy v životě ještě najdu někoho takového. Jo, přítele si snad najdu, ale přítel není kamarádka. Jinak by se neříkalo, že má někdo přítele, řeklo by se, že má opravdu dobrého kamaráda se kterým sdílí lóže.

Samozřejmě přijdu po gymplu o mnohem více kamarádů. Někdy mi mrzí, že s nimi netrávím více času. Nevím jak by byli potěšeni více času s mojí maličkostí, ale já bych byla nanejvýš spokojená být s nimi trochu víc. Nedávno jsem si ale uvědomila, že s některými opravdu skončí to přátelství odchodem z gymnázia. Možná si sem tam napíšeme a sejdeme se, ale už nebudeme mít to fajn pouto ze školy. Už budeme jen dva lidé, kteří se jednou za čas budou chtít informovat o tom jak to vypadá u toho druhého. Trocha veselí, smutku a pak zase nazdar na nějakou dobu.

Když se tak podívám na své rodiče, tak vidím, že žádný z nich nemá toho kamaráda, kterému by alepsoň jednou za dva dny napsali. Už jsou všechno jen známí. S některými se pravidelněji vidí, s jiným méně. To, že je ale vidí častěji neznamená, že je mají raději. Prostě už je to tak zařízené. Rodiče mají hlavně sami sebe, mě a sestru. Ale já se ségrou s nimi taky nebudeme navždy, jednoho dne odletíme jinam a návštěvy budou jednou za čas. Nevím, jestli chci být jako rodiče v tomto ohledu. Asi bych chtěla mít jako příjemný bonus v dospělácké dospělosti opravdové kamarády.

Je těžké si po škole najít další blízké lidi, nebo se mi to jen zdá?

Brokolice

Veselý den ti přeje, tvá Nindë



Na hraně slov

5. prosince 2017 v 21:24 | Nindë |  Téma týdne


Podle mě to musí znát každý. Povídáš si s kamarádem a řeší se docela nevinné téma a v tu chvíli proneseš něco neskutečně upřímného, přímočarého až urážejícího a prostě to co tě bez přemýšlení napadlo. V tu chvíli se svět zastaví a tobě úsměv sklouzne z obličeje jak med po nakloněným chlebu s máslem. Druhý se zarazí a ty si začneš krutě uvědomovat svojí chybu. Právě si řekl něco, co by ho mohlo příliš naštvat.

Pokud máš štěstí, tak se ti podaří to zahrát do autu ještě předtím, než kamarád pronese zaražené: "Co??" Když to ovšem nestihneš a opravdu se tě zeptá, tak jsou tu dvě možnosti. Ještě to zahrát do autu, ale to jde o něco hůř, protože přece jen tam byla trochu větší časová prodleva a pak ze sebe musíš občas udělat debila. Nebo se přiznáš k tomu, že jsi to tak myslel.

Po přiznání může následovat buď to, že se ten druhý naštve do běla, nebo to přijme s humorem a ještě si přidá na svůj účet. Ať už to skončí jakkoliv, tak je dost možné, že se tím bude ten druhý zabývat ve své hlavě ještě dost dlouho poté. A je velmi nepříjemné, když ti pak něco podobného později vmete do tváře jako odplatu.

Občas jsou ty konverzace na hraně i když se ostatní můžou tvářit naprosto v pohodě. Jasně si pamatuju, když jsem udělala v páté třídě vtípek, který způsobil to, že se pak moje kamarádka nechtěla snad měsíc bavit. Snažila jsme se to vyžehlit právě potom co se kamarádka zarazila, ale nepovedlo se to. Ne že bych se teda nějak extra poučila, protože věřím opravdu tomu, že jsme v průběhu let řekla dost špatných věcí lidem, kterým mám ve skutečnosti ohromně ráda.

Je těžké vybalancovat upřímnost s laskavostí. Občas holt člověk z té hrany spadne a pak trvá, než se zas na ní vyškrábe.

Máš také nějakou zkušenost s bytím na takovéto hraně?

Pistácie

Krásný a krutě upřímný den ti přeje, tvá Nindë



Nákupování podle mě

3. prosince 2017 v 10:45 | Nindë |  Random


"Panebože, dej mi sílu."

Tuhle větu si musím říct předtím, než jedu s našima cokoliv pro mě vybírat do obchodu. Je jedno jestli to má být koberec, bunda, boty. Vždy to dopadne tak, že dojde ke střetu názorů a pak jsme na sebe všichni naštvaní. S přestávkami na jídlo, protože přece jen jídlo naší rodinu dokáže docela uklidnit.

Ze všeho nejvíc dochází ke střetu mých a mamčiných názorů. Mamka je totiž dost velkorysá. Vždy ráda prohlašuje, že by nám něco koupila v obchodě, ale my se ségrou nic nechceme a nic se nám nelíbí. Já jsem ale narozdíl od ní, ne vyloženě skrblík, protože dokážu utratit taky slušný peníze, ale jsem šetřivá. Jednoduše nevidím moc logiku v tom si kupovat nové boty, když ty co mám mi na zimu vystačí. Nechápu proč bych se měla jít podívat po nějakých tričkách, když ani neunosím ty co mám ve skříni.

Dneska jsme vyrazili shánět nějaké lyže a popřípadě helmu na lyže. Vzhledem k tomu, že absolutně nevím co si přát k Vánocům a moje staré lyže mi jsou ke krku, tak jsem se rozhodla, že si budu přát holt něco do své lyžařské výbavy. Vybrala jsme tedy lyže, protože jsou malé a helmu, protože tý je už přes deset let a je ještě zděděná po ségře i když je stále v dobrém stavu. Taky už jsem tak nějak musela si něco na sjedzovku přát, protože jsem se tomu elegantně vyhnula minulý rok a to mi stálo hodně přemlouvání rodičů, kteří stále chtějí to nejlepší pro jejich dcery.

No každopádně já jsem jim už na začátku řekla, že chci prostě nějaký levnější kousky. Mám k tomu dost dobrý důvod proč se pro mě vyplatí levnější - Na lyže stoupnu prákrát za rok. Minulý rok jsme na lyžích pravděpodobně byli jen jednou. A tak se nevyplatí hodně utrácet za mojí výbavu na lyže, která ochutná sníh jednou za uherský rok. Moji rodiče to ale posunuli na novou úroveň, když už jsme byli v obchodech. Protože najednou mi nestačí moje starý přeskáče ani starý brýle a prý se vyplatí investovat do dražších kousků. Je opravdu hloupé se s nimi hádat a prosit je, aby mi koupili něco levnějšího. Obzvlášť, když sami moc dobře ví, že zas tak markantní rozdíl ve kvalitě to není jako spíš jak je daný model už starý.

Musím říct, že se docela těším až si budu moc rozhodovat o svých výdajích sama. Přijde mi totiž, že především mamka se velmi snadno nechá nalákat na slova cizího "odborníka" a klidně zaplatí dost peněz za něco, co ani neužije, nebo to není tak kvalitní, výhodný. Já jsem docela kritická, když mi někdo neznámý něco doporučuje. Jakmile mi o něčem poví známý, tak už jsme tomu mnohem víc otevřená. Sama jsem totiž na brigádě viděla, jak jsem si dokázala navymýšlet. "Co byste nám doporučila?" A teď mi začal mozek šrotovat o stošest a řekla jsem první věc co mi přišla vhodná a oni mi vskutku uvěřili, že to co jsem uvedla je opravdu dobrý, ale já jsem o tom neměla ani páru. Možná to bylo dobrý, možná ne, co já vím.

Mě i dost láká minimalistický a zero waste způsob života. Líbí se mi, že budu o něco méně ohrožovat planetu svou chtivostí. Budu rozumnější ohledně toho co si koupím. Opravdu nebudu bez rozmyslu utrácet peníze. Tento způsob života ale nerezonuje s přesvědčením mých rodičů. Ty by mi řekli, že je to jedno, když jenom já se budu snažit neprodukovat tolik odpadu, protože ostatní ho stejně budou produkovat ve velkém množství a já nic nezměním. Řekli by, že přece je dobrý mít pro jistotu víc věcí, kdyby se s tou jednou něco stalo. Neviděli by moc smysl v tom co mi připadá smysluplné. Já mám dojem, že na mých rozhodnutích záleží a dokážu jimi ovlivnit více než si kdokoliv (i já) myslí.

Jak jsi na tom s nakupováním ty?

Vlašský ořech

Super den ti přeje, tvá Nindë



Co doopravdy trvá navždy?

11. listopadu 2017 v 16:46 | Nindë |  Téma týdne


Navždy je dlouhá doba. Nikdo pořádně neví jak je to dlouho. Někdo si může myslet, že navždy je pro něj jen tak dlouho dokud bude žít, nebo dokud budou žít jeho potomci. Někdo by třeba řekl, že je to až do té doby, kdy už nebude ve vesmíru naše zeměkoule, nebo až se celý vesmír zhroutí. Já se v těchto vesmírných věcech moc nevyznám, tak raději toho nechám.

Já budu brát navždy jako dobu dokud si na nás bude někdo pamatovat. Až na světě nebude nikdo a nic co by si na nás pamatovalo, tak to bude jako bychom vůbec nebyli.

Ale tak co tedy trvá navždy v lidském životě?

Někdo by řekl naše jméno. To záleží jak se na to podíváme. Jméno si můžeme změnit. Ať už za pomoci úřadů, nebo se rozhodneme pro přezdívku, nebo prostě ukradneme něčí identitu (nedoporučuji). Ale lidi kteří naše jméno znají (ať už to původní nebo ne), tak pro ně tím jménem jsme a jsme jím navždy, teda pokud si ho dokážou zapamatovat.

Někdo by řekl rodina. S tím budu muset souhlasit, protože minulost prostě nezměníme. Celá naše minulost je prostě navždy naše a je jedno co proti tomu uděláme, vždy bude spojená s námi. A rodiče jsou naši předci, naše minulost a tak to bude až do konce našich životů. A celkově tohle platí i o našich potenciálních dětech. Ty taky budou navždy naše.

Někdo by řekl naše osobnost. To je hloupost. Naše osobnost se postupně tvoří a přeměňuje. Není možné se narodit a zemřít se stejnou osobností. Myslím si, že tedy z počátku se musí i novorozeněti nějaká ta regulérní osobnost utvořit.

Někdo by řekl lidská hloupost. Tady jsem si vzpomněla na citát Alberta Einsteina: " Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však najsem tak jist." A to mi přijde jako docela dost hezká úvaha. Protože lidé nejsou bezzchybné stroje, takže je samozřejmé, že budeme dělat chyby a občas ze sebe díky nim uděláme hlupáky. Tím nechci říct, že chyby dělají jen hlupáci.

Někdo by řekl náš odkaz. Dost možná ano. Dokud bude žít alespoň jeden člověk, který si bude pamatovat na naše skutečné činy, tak tu bude náš odkaz navždy. I když jenom v povědomí jednoho člověka.

Co podle tebe je navždy a co tu opravdu je navždy? Láska? Naděje? Lidské vědomosti? Vesmír? Existence atomů?

Povidla

Navždy krásný život ti přeje, tvá Nindë



Pátky

10. listopadu 2017 v 16:10 | Nindë |  Random


Je pátek. Díky Bože, díky! Pokud pro vás pátek odpoledne také představuje osvobození od mučení ve škole/práci, tak víte jak dlouho se na ten moment svobody těšíte. Přece jen byli jsme teď pět dní pilní, zasloužíme si trochu toho odpočinku.

Jen co v pátek opustím svůj vyhřátý domov, tak už chci zas zpátky dovnitř. Ve škole jako poslední hodinu týdne máme dějepis a věřte mi, že se tam pravidelně každý pátek vedou bitvy. V mé hlavě, jestli dávat ještě pozor, nebo se na to už prostě vykašlat. Obvykle je uzavřen uprostřed hodiny mír a přepnu se na úsporný mód, který sice píše poznámky, ale nic jiného už nedává.

Když pak ještě přežiju cestu domů, tak nevím co. Jsem konečně doma, mám určitě až do zítřejšího rána naprosté volno, ale stejně nevím co. Byla jsem teď zvyklá pět dní jakž takž něco dělat, protože jsem v podstatě musela. Teď mám ale svobodu si dělat co chci a přijde mi nevhodné se jen flákat.

Stejně to většinou dopadne tak, že se začnu koukat na seriál i když jsem si už před dvěma týdny chtěla přečíst tu knížku a udělalo by mi radost, kdybych jí dočetla. Je smutné, že si pak ani neudělám čas na to na co jsem si řekla, že si udělám čas.

Dřív studenti chodili do školy i v sobotu, ba někdy i v neděli. Taky to zvládli. Jak je možný, že pro nás je už ten pátý den tak vyčerpávající? Možná je toho prostě moc v dnešním světě. Množství učení se samozřejmě odvíjí od přesvědčení studenta a také typu školy na které studuje. Spíše jsem myslela, že závisí na všech těch možných rozptýleních, které nám občas doslova nedají spát. Není totiž jednuduché být každou chvíli rozptylován a hodnotit co je lepší dělat.

Není mi to příjemné, když se na sebe v pátek podívám a vidím, že se ze mě stala líná osůbka, co nedokáže udělat ani to co chce. Ale radši snáším ten nepříjemný pohled, než abych se přinutila vyvinout nějaké to úsilí ho změnit.

Jaké jsou pátky pro tebe?

Nepečený dort

Dostatečně živý den ti přeje, tvá Nindë



Zamyslet se nad správností

9. listopadu 2017 v 20:25 | Nindë |  Random


Ani se pořádně nezastavím. Nezamyslím si jestli to co dělám, nebo se chystám udělat, je dobrý nápad. Zatím mi všechno bez rozmyslu tak nějak vycházelo. Zatím to co se pokazilo se napravilo, nebo to bylo opomenulo. Určité činy nelze ani hodnotit jako čistě dobré nebo špatné. Hodně často k sobě mají kousek toho druhého.

Kouřila jsem cigarety už jakože na té úrovni, že jsem měla vlastní krabičku cigaret. Dodávalo mi to hromadu nikotinu, zvláštně fajn pocit jsem měla sama ze sebe a bavila se s přáteli. Mělo to svá pozitiva. Pak jsem ale obvykle měla výčitky svědomí, o něco horší zdraví a lehčí peněženku. A to byly ty negativa. Teď se kouření vyhýbám, ale celkově na to období nepohlížím vyloženě s odporem. Na jednu stranu ty chvíle kdy jsem z úst vypouštěla kouř mi dělaly dobře, bavilo mě to. Nechci ovšem podstupovat všechna ty negativita jen pro ty jednorázové hezké okamžiky.

Nějaké dobré věci jsem určitě taky udělala, ale teda vzpomenout si na něco dá docela práci. Ne, nemůžu si vzpomenout momentálně absolutně na nic. Každopádně, když člověk chce udělat něco hezkého, tak občas musí i něco obětovat. A ta obět je ta negativní stránka toho dobrého činu. Asi je dobře, že si nedokážu na nic vzpomenout. Ty horší činny je lepší si důrazně pamatovat a nad těmi dobrými by neměl člověk ani přemýšlet a brát je jako samozřejmost.

Zastavilo by mě ale nějaké to zamyšlení před těmi horšími rozhodnutími? Já se obávám, že možná ano. A nevím jestli je to to pravé ořechové. Dokud není ohroženo ničí zdraví, tak bych si mohla dovolit občas něco zkusit i třeba špatného. Nemyslím teď proboha tvrdý drogy či něco takového extrémního. Jen se prostě nebránit něčemu neobvyklému co by nemuselo dopadnout na stoprocent skvěle a dost možná bych si při tom mohla rozmlátit držku.

Jednoduše mám strach, že přílišné přemýšlení nad správností může vést ke strachu vyzkoušet cokoliv. V určitých oblastech bych se chtěla jednou stát tou "správnou". Jako třeba žít více ekologicky a tak podobně. Ale to opět beru jako to dobré počínání, co by se mělo jednoho dne stát mojí přirozeností.

Přemýšlíš často nad tím, jestli děláš to co je "správné"?

Vánočka bez rozinek, ale za to s mandlemi

Přeboží den ti přeje, tvá Nindë



Co se skrývá za dnem lahve?

4. listopadu 2017 v 17:21 | Nindë |  Vážná věc


Takže co se skrývá za dnem lahve? Uvolněnost, spokojenost, odvaha a později prázdnota, provinilost a horší zdraví.

Už je to nějaká doba, co jsem byla proti alkoholu. Byla jsem dost hrdá a opravdu jsem se napila jen minimálně. Obvykle, když jsem ochutnávala něco ze skleniček rodičů, po jejich dovolení. Tahle má zásada byla bohužel zničena a to mi mrzí.

Byl páteční večer a já jsem si s kamarády v klidu připíjela a bylo mi jedno, že to není dobré rozhodnutí. Vyloženě opile jsem si připadala zatím asi třikrát, ale stačilo mi to. Je to docela zvláštní pocit. Člověk vnímá jinak čas a jeho možnosti se rozšiřují. No to možná není pravda, protože možnosti má stále stejné, ale až teď ho napadne některé z nich uskutečnit. Já jsem sama od sebe občas taková impulzivní a udělám věc, která mě v tu chvíli napadne a neřeším dopředu její následky ani to, že to je třeba něco, co není obvyklé.

Hlavní důvod proč nejsem opilá, když jdu s kamarády večer někam je ten, že je to kurňa drahý a mně se nechce investovat. Je mi přirozeně proti srsti vyhazovat peníze za takovou hloupost jako je alkohol, ale i tuhle svojí přirozenost občas hodím za hlavu.

Nezdraví je dalším důležitou součástí opíjení. Já mám normálně docela problémy s pletí, ale tedy den po propíjení peněženky se projeví svinstvo co jsem do sebe ládovala na mém obličeji. A to je především hlavní důvod toho, proč nemám zájem o to si tak moc huntovat tělo. Zdraví je podle mě pilířem všeho a nechci ani vědět co už mi udělal alkohol zevnitř.

Neříkám, že se nikdy v životě znova nenapiju, ale rozhodně střídměji a s větší obezřetností. Nebude lehké netáhnout s některými kamarády vždy za stejný provaz, ale oni to zvládnou. Doufám, že mi tohle vysněné opětovné omezení alkoholu v mém životě vyjde bez toho, abych se musela přestat bavit s kamarády po večerech ve městě. Uvidíme...

Dýňové koření

Překrásný den ti přeje, tvá Nindë



Kam dál