Uzavření etapy

27. června 2018 v 18:05 | Nindë |  Random
Ráda nosím na krku klíče. Při jedné mé prezentaci, když nikdo nechtěl být zkoušen z biologie se pokládaly dotazy co nejvíc mimo téma prezentace. Čím víc dotazů, tím míň času na zkoušení. A tak se stalo, že se mi spolužák zeptal k čemu je ten klíč, který mám na krku. Tak jsem mu odpověděla: "No on slouží spíš k uzavírání věcí a teď uzavírá tuhle prezentaci." Ostatní to brali jako mega stěru, já jako jenom něco co jsem prostě řekla. Nejsem zvyklá na to, že by moje slova měly nějakou velkou odezvu.

Ale proč toto říkám? To kvůli tomu, že bych chtěla nyní využít síly onoho klíče a uzavřít jednu etapu svého života. A to Umhlaba Wami. Byly to nádherné skoro dva roky kdy jsem tvořila toto dílo. Tento blog mi posloužil k pochopení sebe sama a zlepšení se v rozpoznávání určitých nástrah života. Díky tommuto místu jsem našla klid v duši. Ale mám pocit, že se už nikam neposouvám se svými texty zde. Rozebírám podobné věci, nebo alespoň věci, na které lze velmi těžko reagovat. Chtěla bych psát dál, nebo alepsoň něco tvořit, abych se ovšem posouvala dál ve svém vývoji. Ale nyní mám pocit, že Umhlaba Wami má své období za sebou. Je to i trochu upomínka mého starého já a možná je na čase si najít své jiné alter ego a prosadit se v jiném světě.

Nebudu blog mazat, nechám ho dostupný dokud to půjde. Ovšem nic nového tu lze už nelze očekávat. Děkuji za tvou pozornost. Jsem ti moc vděčná za návštěvu.

Krásný zbytek tvého života ti přeje, tvá Nindë

 

Vlastní cesta

16. června 2018 v 21:54 | Nindë |  Random


Jak srát na názory ostatních? Kéž bych to věděla...

Netuším jak jsi na tom ty, ale já nikdy nedokázala se úplně vykašlat na to co si o mě myslí ostatní, co bych dle společnosti měla dělat, jak bych se měla chovat. Sice jsem šťastná, ale vlastně ne tak úplně. Ten vnitřní pocit, že nemůžu dělat co chci mi vždy ničil.

I přes relativně benevolentní rodiče jsem nikdy neměla s rodinou pocit, že můžu dosáhnout čehokoliv, co si umanu. Rodina má na mě mnohem větší vliv, než by se mi líbilo. A neskutečně se těším, až se tohoto vlivu zbavím. Chci pryč z domova a to co nejdřív to půjde.

Odvaha, kterou člověk musí mít je obrovská. Ta nebojácnost je okouzlující. A žádná potřeba se omlouvat za to jaký člověk je a jaké jsou jeho touhy. Nic se nesmí přehánět, ale taky nic není špatné, pokud nepřekračujeme zákon a zachováváme si alespoň nějaké morální zásady jako je tolerance názoru druhých. Tolerance je v pořádku, poslouchání a následování všech okolních názorů je zničující.

Každý z nás má něco na svém seznamu přání. Ten nádherný bucket list všech našich nádherných snů. Říkáme si jak by to bylo úžasné, kdyby se vše splnilo, jak bychom byli konečně sami sebou a přesto si stále dokola hledáme výmluvy pro jejich nesplnění. Pečme na to. Berme ten náš seznam jako něco, co jsme si slíbili a sliby se mají plnit. Buď člověkem, který si plní sliby.

Teď si připadám jen jako člověk, který je obvázán slovy a představami ostatních. Jednotlivé smyčky se utahují a nakonec nebude úniku. Budu svázaná na jednom místě a budu patřit těm, kteří drží provazy kolem mě. Musím se posílit. Posílit svou mysl a naučit se jak vytvořit dýku, která by mě naprosto osvobodila.

Bude to trvat, než se dostanu do stavu kdy budu schopná se stát opravdu mnou. Ale tak co takhle si užít tu cestu... Bude sranda.

Jdi si za tím svým, prosím. Udělej mi tu laskavost a prostě dělej to co chceš. Nikdy nelituj ničeho co jsi doopravdy chtěl i kdyby se měl svět zbláznit. Křič do světa kdo jsi. Dej najevo co za duši v tobě sídlí.

Mango

Osvobozující den ti přeje, tvá Nindë



Srdce, usaď se

9. června 2018 v 16:25 | Nindë |  Téma týdne


Do jakých míst bych měla své srdce usadit? To je otázka kterou se zabývám už dlouho a stále nemám na dosah odpověď. Přece jen mám hodně na výběr. Mnohem víc, než měli moji rodiče a co teprve prarodiče. Oni se rozhodli svěřit své srdce jednomu kraji, jedné lásce, jednomu poslání a to žít a vychovat děti. Mě tento postup ovšem děsí a to markantně.

Jsem krásným středem generace Z a lze to poznat. Hrnou se do mě vlivy ze všech stran. Vidím jak se vše kolem mění a tím se měním i já. Je to jako jízda na kolotoči. Jednotlivé pohledy na život se mi neustále mění před očima, ale vlastně jsem je už viděla dřív a stále nevím u kterého se můj kolotoč zastaví. Teď momentálně se mi ze všeho jen točí hlava.

Teď se řídím převážně podle toho co si myslí ostatní, že bych měla dělat, jaká bych měla být. Rodiče vždy říkali, abych byla hodná, šikovná, přívětivá, rozhodně ne naštvaná ani náladová a abych zdravila lidi v naší ulici. Bohužel už skoro nikoho v tý ulici nezdravím teda... Příznávám za své rodiče, že jsou nespokojení, když se nechovám dle jejich představ. Tak se přizpůsobuji jejich požadavkům, aby mi dali pokoj. Nemám zdání jaká budu, až z domova odejdu, protože zatím moje srdce je doma.

Proč vlastně tvrdím, že rozhoduje srdce a ne mozek v tomto ohledu... Protože můj mozek není tím, čím se chci řídit v životě. Raději poslechnu své srdce ať mi řekne co mě udělá šťastnou a takovou jaká si ve skutečnosti přeji být a pak až k tomu připojím názor mozku. Všechno je stejně velmi relativní. Dobré i špatné momenty budou v obou případech - když budu žít zdravě, úspěšně a převážně během bílého dne ale také když budu brát drogy, chodit v noci po barech a ničeho extra nedokážu. Je to jen otázka osobních preferencí.

Je to stále jen výběr. Výběr, na který by se měl brát zřetel a žít podle něj. Nesnažit se o to zakopat svou pravou podstatu. Věc, která je mi na tomhle nemilá je ta, že ten výběr se dá měnit. Mnou, podmínkami, ostatními, vše si může zahrát s mým srdcem. Já si jen přeji, aby už konečně někde to mé srdce zůstalo.

Je na čase se usadit ve svých názorech.
Je na čase být sama sebou.
Je na čase žít.

Nemyslíš?

Mirinda

Krásný srdečný den ti přeje, tvá Nindë


 


Lituji...

3. června 2018 v 21:24 | Nindë |  Téma týdne


Mých pět nej... Kterých pěti věcí nejvíc lituji?


Za Prvé... Lituji, že jsem nechala dovolit svému pocitu zoufalství, aby řídilo moje činy. Mé zoufalství tenkrát mi přivedlo do postele, společně s nesprávným člověkem.

Za Druhé... Lituji, že jsem lhala. Jako mála jsem hodně lhala rodičům a je mi líto, že jsem si za sebou nestála.

Za Třetí... Lituji toho, že jsem nenechala některé lidi být. Neskutečně jsem se snažila s nimi vycházet a i přes jejich nezájem. Jen jsem se křečovitě držela našeho neexistujícího přátelství.

Za Čtvrté... Lituji, že jsem se kdy snažila potlačit sama sebe.

Za Páté... Lituji všech těch věcí, které jsem neudělala i když jsem moc chtěla.


V budoucnu budu litovat určitě i dalších věcí, ale snad jich nebude moc. Ale za tyto věci si chci odpustit. Nelze je změnit, nelze je vzít zpět. Hodlám je přijmout a vzít si z nich ponaučení.

Každý dělá chyby, někdy jsou větší a jindy menší. Pokud nejsou zlé věci záměrné, tak je lze odpustit. Je možné se za ně omluvit a já se tím to omlouvám sama sobě za všechno špatné. Ty si také sám sobě odpusť...

Majonéza

Úžasný den ti přeje, tvá Nindë



Moc přemýšlím?

3. června 2018 v 2:35 | Nindë |  Random



Kde je ta hranice mezi až moc přemýšlením a klasickým přemýšlením... Nevím, protože já jednoduše až moc přemýšlím.

Kdykoliv přijdu s něčím neobvyklým k rodičům, tak jsem ihned upozorněna na to, že myslím na blbosti a potřebuju asi víc zaměstnat doma, abych je nevymýšlela. Asi na tom něco bude. Fyzická práce člověka tak moc ubijí, že si v hlavě jen na ní stěžuje a na nic jiného mu nezbyde energie. Já ale vždy najdu chvíli kdy si mohu popřemýšlet, přece jen ty noci jsou dlouhé a tak nádherně temné.

Mé myšlení je pravděpodobně jiné než u mnohých lidí. Nemám ráda, když lidé bědují nad běžnými problémy jako je dlouhá fronta v Kauflandu a řeší cizí životy, jako by to bylo to jediné důležité na tomto světě. Sem tam je mi potěšením si dělat srandu z cizích prožitků, ale není to něco co bych musela omýlat stále dokola a dokola. Těší mě cizí úspěchy a splněné sny. Ale stále... je to jejich věc, ne moje. Já se ráda zaměřuju na svoje záležitosti. Zní to hnusně sebestředně, ale je to tak.

Můj život je můj život. Možná si říkáš proč to sem píšu, vždyť je to jasné. Ale podle mého mínění je důležité si toto ujasnit, vzhledem k tomu, že pár lidí bere můj život jako něco co mohou nekonečně ovládat. Pokud jim to dovolím tak mohou, ale bez povolení se jinak daleko nedostanou. A poněvadž můj život je jen můj, tak je to právě ta jedna věc, kterou budu navždy vlastnit a o které mohu do konce věků přemýšlet a rozvíjet. Prohlížím si společnost a zkoumám jí abych si ujasnila své místo v ní. Rozjímám nad budoucností, protože mě čeká. Pitvám v duchu všemožné stavy mysli, protože se v nich občas nacházím. Co je na tom tak špatně?

Ano, občas jsem na hraně deprese, ale častěji jsem v ráji krásy života. Užívám si jak každý den mě modeluje a přetváří. Každý den jsou nějaké problémy, které musím vyřešit a zážitky, které mi ovlivňují. Ať už je problémem drobnost jako jestli si vzít velkou dózu na oběd, nebo menší a jindy to je větší... jako když nevím jak se vypořádat s rodinným přesvědčováním o tom jak se mýlím.

Není to dávno, co jsem si položila otázku: "Proč nejsem normální jako všichni kolem?L Nemohu, protože neznám normu, ale v určitých ohledech by byl můj život jednodušší, kdyby byl dle mé představy normálu. Má sestra vede docela normální život. S rodiči se nikdy nehádala ohledně školy, protože se vždy dobře učila. Měla od druháku vizi, že se stane doktorkou. Dostala se na medicínu a našla si přítele. Měla vždy mnoho kamarádek a kamarádů. To je docela normální, ne? Docela klid doma i ve škole a pohoda s kamarády, sen žít nadprůměrný normální život. Já takový život vždy tak úplně neměla.

Možná by si lidé pomysleli, že když tak moc přemýšlím, tak si vytvářím problémy. Mně to tak nepřijde. Já jednoduše ty problémy vidím, není to tak, že bych si sedla na postel a řekla si: "Tak co za kokotinu bych mohla řešit teď?" Mně to nepřijde jako hlouposti, jen existující nevyřešený věci. Je mi jedno, že s tím nemohu zrovna teď nic udělat. Zajímá mě co bych udělala a co by se stalo, zajímá mi jak se věci mají, abych se dokázala zorientovat.

Někdo by zase řekl, že pak nepřemýšlím nad praktickými věcmi. Že jsem naprosto k ničemu v běžném životě. Ale já stejně i přes své nevšední myšlenky jsem schopná fungovat. V pokoji uklizeno, dokážu uvařit, připravit se do školy, když se mi chce a celkově si nemyslím, že bych nebyla schopná žít běžný život.

Asi před týdnem jsem se ptala kamarádky, která je taková umělecká duše, jestli přemýšlela někdy nad smyslem života a ona, že prý nikdy. To mi vyrazilo dech. Očekávala jsem, zrovna od ní, že se nad tím už zamyslela, ale ono ne. Já člověk, který týdně přemýšlí v různých formách o životě, prioritách a hodnotách, to nechápe. Zdá se mi pak, že když se někteří lidé nad něčím takovým víc nezamysleli, tak jen slepě proplouvají životem. Ale to se mi pravděpodobně jen zdá, protože vypadají stejně jako já, občas šťastně i nešťastně.

Tento článek byl asi jasným důkazem, že opravdu přemýšlím až moc. Ale nedá se nic dělat. Věta typu "Tak už moc nepřemýšlej." mi nepomůže a ani nevím v jakém směru by mi pomohla. Přemýšlím a to není špatná věc.

Jahody

Překrásný den ti přeje, tvá Nindë



Ztráta

21. května 2018 v 23:25 | Nindë |  Téma týdne


Co vše můžeme ztratit? Identitu, klíče od domu, radost. Když se něco nadobro ztratí tak je konec. Za každým koncem, jak moc dobře víme, čeká začátek. Klasické české přísloví to také tvrdí: Jakmile se jedny dveře zavřou, druhé se otevřou.

Nikdy předtím jsem se nebála ztráty jako před chviličkou. Uvědomila jsem si, že mohou ztratit cokoliv - svůj čas, veselost, své blízké, možnosti, sny, svobodu, sebe sama a celkově všechno, čeho si cením. Teď jsem zvyklá, že vše mám a když zrovna ne, tak to dokážu napravit. Přece jen jsem už velké děvče. Ale co kdyby se něco stalo, co bych nedokázala ovlivnit a všechen tento komfort by odešel?

Byl by to pravděpodobně obrovský šok, těžko říct jestli bych psychicky unesla velkou změnu života a to ne v pozitivním směru. Musela bych si najít nové důvody k žití a projít si den za dnem. Stále jako já, ale vlastně ne tak docela. Změnila bych se.

Kdy je moudré akceptovat ztrátu? Kdy se máme ještě snažit vše napravit a získat to nazpět a jak poznáme, že je čas jít o dům dál? Mám dojem, že každý z nás alespoň v hrubých obrysech pozná, co je pro něj dobré a co ne. Co je v harmonii s naší osobou a tím kým chceme být. Ve skutečnosti si moc dobře uvědomujeme, že pro nás není dobrá ta albertovská čokoláda, ale kdybychom jí odmítli, tak ztratíme to perfektní potěšení. To se pak před naší myslí zdáme býti hloupými, když nechceme tu dobrotu a necháme si ujít potěšení. Či víme, že ten člověk není nikdo, kdo by nás podporoval v těžkých časech a přesto se ho držíme jako klíště, protože si nalháváme, že bychom pak ztratili "kamaráda". O dům dál je nutné jít v tu chvíli, kdy už nelze přijít s novým účinným plánem jak vše napravit a předchozí pokusy o nápravy už byly neúspěšné.

Jsme přece jen trochu hamižní. Chceme všechno možné a neradi dáváme věci pryč. Takže tohle je mé a jsem na to zvyklý, odebrat to by znamenalo jako utrhnout pavoukovi nožičku! No naštěstí to tak úplně není. My jsme velmi vynalézaví a rychle si dokážeme vyplnit prázdné místo. Čím, to už je na nás. Je možný, že někdo ztratí svou rodinu a tak jí nahradí alkoholem a drogami. V dalším případě můžeme ztratit špatný návyk a místo něj si najít čas na vše příjemné kolem. Každopádně ztrátou všechno nekončí, ale naopak.

Možná tě už napadla myšlenka ztráty vlastního života. Mě alespoň napadla určitě. Já si říkám, že náš odkaz přetrvává i po naší smrti. Vzpomínky lidí na naše činy, naše stopy v přírodě, naše vlastní smíření s tím co jsme zde na světě prováděli. To zůstane s námi i po smrti.

A aby byl smysluplný konec... Ztrácíme každou chvíli něco a to je nahrazováno novými skutečnostmi. Měli bychom se starat o to, aby co nejvíc konců bylo nakonec nahrazeno příjemnými úvody do dalších momentů života.

Solčanka

Krásný den ti přeje, tvá Nindë



Kouzlo internetu

20. května 2018 v 16:56 | Nindë |  Random


Internet je kouzelné místo. Dokáže nás přenést z místa na místo, udělat nás chytřejšími, nebo víc vymletými. Nabízí nám nepřeberné množství informací, až je to děsivé. Můžeme hledat jak zlepšit svůj život, či proč je obloha modrá a nebo jak se pere prádlo. Na tomto kouzelném místě velmi rádi setrváváme. Jsme zvědaví lidé milující komfort. Na jednu stranu by bylo ohromně hloupé se odříznout od této obrovitánské databáze.

Běžný den otroka internetu vypadá asi takto: Po probuzení zkontroluje sociální sítě, novinky ve světě a co píší kamarádi. To provádí až do té doby co jde spát. Sem tam si najede nový díl seriálu nebo video na youtube, či užitěčnější informace a vyřídí vše potřebné. Čistě teoreticky člověk by ani nemusel vyjít z baráku, protože by si vše dokázal najít, zařídit a popovídat si jen díky připojení.

Internet nás odhání od světa venku. Kdykoliv si nás chytne, tak se nás velmi nerad vzdává. Určitě to znáš, když máš už dělat něco jiného, ale stále dokola hledáš něco co tě zaujme na stránkách, aby tě to více zdrželo od práce. Ta touha po novinkách je neuvěřitelně silná. Je těžké se věnovat přínosným infromacím, plus je samozřemě rozeznat mezi těmi nepotřebnými. Je jednoduché se ládovat primitivními zprávami, nejlépe s mírně negativním nádechem (abychom měli na co nadávat při rodinné večeři). Složitější infromace vyžadují koncentraci, zapojení mozku, ale my chodíme na net během volného času pro odpočinek a tak se velmi rádi zhrozíme co si to zas Vondráčková vzala na červený koberec.

Co ale dělat, když ne být na internetu... Opravdu jsi tu jen tak? Nesnažíš se jenom vyvlíct z nějaké nic moc aktivity, kterou bys měl dělat? Nemáš opravdu nic lepšího a přínosnějšího na práci, než si číst moje kecy? Dám ti pár příkladů co bys mohl dělat - Najít si proč je obloha modrá (je to zajímavý, věř mi), prozkoumat neznámé místo, sejít se svým oblíbeným člověkem, rozumně si zlepšit život (tady je spousta možností). Možná k něčemu budeš potřebovat internet, ale už to nebude jen bezcílné bloumání jako spíš rázování si to po stezce za určitým cílem.

Máme tolik času a je jen na nás jak ho strávíme. Musíme si uvědomit naše potřeby, priority a celkově kam chceme mířit. Nenech se ovládat internetem, nikdy si ho nenech přerůst přes hlavu a spíš ho využij ve svůj prospěch. Měl bys být vždy dost silný ho opustit.

Kmín

Nespoutaný den ti přeje, tvá Nindë



Egoismus

14. května 2018 v 20:54 | Nindë |  Téma týdne


Egoismus. Jaké to hanlivé slovo. A přesto každý je sobec. Už dávno víme, že člověk nefunguje na bázi pouhého pomáhání ostatním, sledování čistě cizích zájmů a neuloupnutí si ničeho pro sebe. Naše ego existuje za každé příležitosti, i v té ve které bychom ho měli na první pohled naprosto odsunout na vedlejší kolej.

Systém nesobectví je velmi křehký a v mých očích neproveditelný. Protože jen si pojďmě vzít ty peníze, které máme na naší povinnou denní dávku kafe. Tu uvidíme na ulici chudáka. Je zkroušen svým osudem a lituje svých činů. Naše peníze na trochu fajnového kofeinu by mu mohli zařídit klidně jídlo na den. A tak mu dáme onen obnos a říkáme si, že jsme udělali dobrou věc. Snad ano...

Tady narážíme na to, že nám jde o to, abychom se cítili dobře při pohledu na ten vděčný pohled a byli uznáni za milé a soucitné, což je bráno všeobecně za kladnou vlastnost. Takže jsme to vlastně udělali pro své potěšení a prospěch. A co ten ubožák? Ten přijímá peníze. Není skromný, ani nesobecký, ale příjmá cizí věc, která mu zajistí spokojenost i kdyby to nakonec měla být jen krabice vína. Ani jeden nebyl nesobecký, i když tohle by se mohlo brát jako naprosto nezištné chování.

Neříkám nepomáhejme si, to ne! Já si myslím, že pomoc je velmi důležitá. Pokud vím, že si to ten druhý zaslouží, nebo ne vyloženě nezaslouží, tak mu pomohu, pokud je to v mých silách (psychických i fyzických). Ale přiznávám se, že mi to dělá dobře, když někdo jiný je potěšen mým jednáním. Proč taky ne? Jsem sobec a je to v pořádku.

Mentalita nás mladých (i spousty starších) je vlastně založena na sobectví. Jdeme si každým za tím svým. Někdy bereme ohledy, jindy serem na všechno a všechny jen pro dosažení svých cílů. Co by to bylo za život bez sobectví? Proč bychom páchali dobro, když ne pro to, abychom cítili mír v duši a uspokojení? Sobectví je důležitější, než si myslíme, ale nic se nesmí přehánět. Stejně navždy budeme v našem těle, v našem středu galaxie a to nejde nějak extra změnit, maximálně si můžeme někoho k tomu našemu středu příblížit.

Takže pojďme to nějak uzavřít... Neodmítejme naší sobeckost. Pokusme se jí využít k příjemným a užitečným věcem. Nenechejme si ale naše ego přerůst přes hlavu, protože stejně jako plevele, se ho pak jde těžko zbavit.

Medvědí česnek

Překrásný a navždy tvůj den ti přeje, tvá Nindë



Štěstí v životě

9. května 2018 v 20:01 | Nindë |  Téma týdne



Štěstí, ve smyslu být šťastný, je jeden z největších pokladů, které dnešní generace ve vyspělých státech může mít. To je kvůli tomu, že si mohou dovolit řešit zda-li jsou šťastní. Nepotřebují řešit jak sehnat vodu, jak se ubránit útočníkům, ani jestli mají kam složit večer hlavu. To vše už mají zajištěné... Doufám. Štěstí pro nás znamená něco úplně jiného než pro lidi v rozvojových zemí a těžko říct, jestli je to tak moc dobře, protože si pak přestáváme vážit maličkostí.

V našem světě je člověk šťastný, když má dost peněz, životní lásku a výdělečnou práci. Ale upřímně... Kdo se tu doopravdy cítí naprosto šťastný, když má tyto aspekty? Ještě něco sem tam chybí, nebo to není ideální. Třeba když člověk má sice výdělečnou práci, ale naprosto nepasující k jeho osobě. Někdy ovšem, i když si můžeme v podstatě dělat co chceme a je všechno v pořádku, tak se necítíme šťastní.

To pak přichází to klasický "A kdyby tak ještě..." A už se dostáváme do nekonečného kolotoče tužeb. Sice máme vše co si jen můžeme přát, ale nám to nestačí a chceme víc a víc a víc. Nikde nekončí ta hranice spokojeného bytí. Hledáme ten stav blaženosti tak moc, že si neuvědomujeme, že v něm vlastně jsme. Nechceme se spokojit s tím co máme, protože ostatní mají větší dům, hodnější děti a líp zastřihlý kníry. Zaslepí nás naše vlastní touha po životech ostatních a tak si ani nevšimneme, že jejich životy nejsou také samé pozlátko a my máme vlastně už taky zlatý strop, který nám závidí někdo jiný.

Samozřejmě, že celý den nemůže být jen šťastný. V životě je nutná změna, překvapení a tudíž problémy. Na konci dne, ale stejně na těch drobných problémech nezáleží dokud jsme živí a zdraví a stejně tak i naši blízcí. Často vidím, jak někoho dokáže jeden pidi problém naprosto vykolejit z rovnováhy a je pak naštvaný na všechny a všechno (dokonce i na banánovou zmrzlinu) a tak si nevšimne, že vlastně zbytek dne nebyl špatný a spíš v něm hledá ještě víc nepříjemností (zmrzlina se začala roztékat). Takový typ lidí se ale obvykle nejvíc žene za štěstím.

Měla bych konečně se svěřit s tím co bych si přála. Přála bych si, aby ses odprostil od svých problémů. Nevytěsnil je, ale jen se na ně podíval z dálky. Jakmile se od nich vzdálíš, tak si všimneš i jiných věcí, jako je krása větru proklouzávajícího mezi prsty a zpěv slavíků po ránu. Jakmile uvidíš jaké máš štěstí a jak je život ve skutečnosti krásný, tak bys měl být přece jen o něco šťastnější.

Řízek

Každý šťastný den ti přeje, tvá Nindë



Nejlepší kamarádi = Rozum a cit

10. dubna 2018 v 21:46 | Nindë |  Téma týdne



Mnoho lidí by řeklo, že rozum a cit jsou nepřátelé. Ale co když nejsou? Co když jsou to ti nejlepší kamarádi. Určitě to znáš. Nejlepší kamarádi se od dobrých kamarádů odlišují tak, že se nebojí říct ty špatné věci. Mají se rádi, v dobách temna se dokážou se podpořit, ale v průběhu normálního dne si jsou schopni nadávat do božských volů a krav.

Rozum a cit jsou naší součástí stejně jako naše ruce a nohy. Ruce a nohy vlastně taky působí na podobném principu, oboje můžou vykonávat obojí, ale každý je lepší na něco jiného. Vždyť jsou lidé co jsou schopni se najíst se lžící v noze a chodit po rukou. Masáž může být vykonávána jak rukou tak nohou. Někdy lezeme po čtyřech a využíváme jak ruce, tak nohy. Nepřijde ti, že je to tak i s rozumem a citem?

Někdy se hodí čistě rozum. Jasným příkladem je příklad z matiky. Tam potřebujeme čistou logiku, rozumově uvažovat nad tím, jestli je ten výsledek správně, i když vypadá tak divně a vůbec nevychází pěkně. Jako příklad využití rozumu i citu je během povídání v angličtině, nebo jakémkoliv cizím jazyce (čistě teoreticky i v češtině). Musíme se zamyslet nad tím co chceme říct, popřemýšlíme nad gramatikou a pak citem dodáme vše okolo, vše co jsme získali citem, když jsme stále dokola poslouchali: Hello, it's me. I was wondering... víš kam tim mířím. A pak je tu jen cit. To je když si povídáme s člověkem a soustředíme se na jeho ducha, na to kým je a citíme jestli je jeho duše na stejné vlnové délce.

Co bychom si počali, kdyby se ti dva stále hádali? To bychom se museli rozpůlit na dvě osoby, které by na sebe řvaly a obviňovaly se navzájem z toho, která víc to podělala. Nepřátelé spojuje vzájemná nenávist. A já si nemyslím, že můj rozum tak moc nesnáší můj cit a naopak. Podle mě stejně na konci dne spolu sedí na lavičce a opírají si hlavy a jsou smířené s tím co udělali, co já jsem udělala.

Myslíš si, že jsou rozum a cit nepřátelé, nebo nejlepší kamarádi?

Hořčice

Skvěle naladěný den ti přeje, tvá Nindë



Proč bych teď neměla mít kluka?

8. dubna 2018 v 21:02 | Nindë |  Random


Mám ráda svou nezávislost, svou svobodu. Obzvlášť mi to vysvitlo na mysli, když jsem domlouvala už druhou schůzku s jedním chlapcem. Když jsem tam tak na rohu stála a čekala, tak jsem měla neskutečnou tendenci odejít. Odejít a napsat mu, omluvit se, že dneska nic. Držela mi jen ta morálka. Panebože, vždyť on jel teď skoro půl hodiny autem do města jenom aby mně viděl. Ale stejně jsem měla chuť nasednout do nejdřívější tramvaje, jet do centra a sednout si se zmrzlinou do parku a přemýšlet nad tím co vlastně chci.

Nakonec jsem ale vydržela, přinutila jsem se ke klidu a jakmile jsme se začali bavit, tak jsem už byla v pohodě. Jen co jsme se ale doprošli, tak jsem zamířila domů. Okamžitě mi v hlavě začala blikat kontrolka "Nikdy víc". Ne že by to bylo špatné, myslím ta procházka nebo on, ale jen nic pro mě. Já bych tohle znovu už nedala. A tak jsem se rozhodla zamyslet nad jednou otázkou...

Proč bych teď neměla mít kluka?

Za prvé nejsem zamilovaná a mám dojem, že tento pocit prostě potřebuju k tomu abych byla spokojená v potenciálním vztahu.

Za druhé přijde mi, že mám občas problémy jen sama se sebou tak ještě si k tomu naložit problémy druhého člověka by mohlo vést k sebedestrukci.

Za třetí nechci se vázat, potřebuji mít stále nějaké možnosti a takhle se upoutat k jednomu člověku mi děsí a navíc nevím kde chci být za rok.

Za čvrté nemám času nazbyt. Já vždy říkám, že člověk má čas na všechno co si umane, ale co se týče tohohle, tak by mi to ničilo. Já nerada trávím hodně času chatováním a vztah tohle většinou přináší, přináší spoustu času před displejem a to se naopak snažím omezit.

Za páté jsem si všimla, že jakmile jsem měla někoho "na háku" tak jsem se přestala tolik starat o své zdraví a o to jak vypadám. A já se chci sama sobě líbit a mám dojem, že kdybych někoho měla, tak bych zpohodlněla natolik, že bych pak nic neděla.

Za šesté kdybych chtěla měnit svůj životní režim, tak by mi v tom ta druhá osoba "bránila". Stačilo mi, když jsem se s tím chlapcem bavila o tom, že si chci nechat zkrátit vlasy zas po ramena. Jeho názor, že holkám vždy sluší delší vlasy mi dostal. Obzvlášť, když jsem ještě před dvěma lety měla na hlavě ultra krátký sestřih.

Za sedmé není kam spěchat.


Přijdou ti tyhle důvody rozumné?

Hlávkové zelí

Rozkošný den ti přeje, tvá Nindë



Krok sem, krok tam, krok do Londýna

8. dubna 2018 v 10:37 | Nindë |  Téma týdne


Bylo to moje poprvé. Poprvé sama na týden jen s kamarády a ještě k tomu v Londýně. Nebylo to děsivé neznámo jako spíš neznámo, které si postupně člověk uvědomuje. Protože se neví jak bude vypadat cesta, ubytování, jak se shodneme, co všechno se pokazí a co se vydaří.

Byl to vrchol sezóny. Už od začátku roku jsme si říkali, že bychom jeli do Londýna. Nakonec se nás sešlo pět holek a čtyři kluci ze třídy. Vše základní se vyřídilo a mohlo se vyrazit. Teď bych chtěla napsat pár překvapení, co mi opravdu dostala:


- Je jedno v podstatě na jaké straně chodníku se jde, v Londýně je tolik turistů, že se na nikoho nezlobí, když jde vpravo nebo vlevo.

- Jídlo v supermarketech není drahé, některé výrobky vyjdou dokonce o dost výhodněji, výraznou cenovou vyjímkou byl snad jen některý alkohol a cigarety co stáli asi dvakrát, třikrát tolik než u nás.

- Oyster card se opravdu vyplatí, ať si kdo chce, co chce říká.

- Vyhlášená turistická místa nejsou tak boží. Okolí Westminsterského paláce bylo zahlceno lidmi, Elizabeth Tower s Big Benem byla obklopena lešením, ale hlavně celkově těch lidí, proboha...

- Vyhlášené secondhandy co jsme navštívili nebyly ani zdaleka tak levné jak jsme doufali. Stejně jsem si ale prostě musela koupit tu flanelku za 15 liber.

- Hydepark o Velikonocích není tak kouzelný jak by si někdo mohl přát.

- Oxford Street není krásná nákupní třída, spíš obyč ulice s hodně obchody

- Mind the gap

- Klid londýňanů je záviděníhodný

- Brighton je opravdu město hodné navštívení

- Londýnská muzea a galerie toho ukrývají více než by do nich jeden řekl.

- Cestou k cíli cesty lze potkat poklady. Například když jsme šli náhodnou ulicí z čínské čtvrti a najednou jsme objevili úžasný obchůdek/muzeum výtvarných prací z Harryho Pottera.


Nic moc víc mě zatím nenapadlo. Rozhodně ale doporučuji se do Londýna podívat. Je to krásné město, kde lze najít cokoliv pro jakoukoliv dušičku.

Milkshake

Přešťastný den ti přeje, tvá Nindë

Seznamka přes realitu

22. března 2018 v 21:38 | Nindë |  Random


Já obecně mám hodně ráda seznamování s novými lidmi. Zbožňuju od pohledu zajímavé lidi se kterými mohu prohodit pár frází. Stává se, že pak zjistím zajímavé věci. Třeba když jsem na jedné oslavě potkala holčinu na záchodcích a dala se s ní do řeči. Neskutečně mi překvapilo, že pracuje v organizaci pomáhající drogově závislým. Nebo když jsem byla na školní akci a pochválla jsem jedné slečně obrazy a nakonec jsem se obloukem dozvěděla, že dělá sama své tetování.

Tyhle rychlé poznávání jsou skvělá. Člověk se nedostane moc do hloubky, ale ty zajímavosti vytáhne z hlubin na povrch. Horší je, když mám pak říct něco na oplátku o sobě. Tam to začne zadrhávat. Protože já nevím jak sama sebe definovat, jak se představit ostatním a tím pádem světu. Jestli říkat čistou pravdu, nebo říkat své ideály. Je to trochu boj.

Na tento problém narážím obzvlášť teď, když se snažím zaujmout jednoho chlapce. On sám je jedna velká zajímavost a tak si říkám co je vhodné na sebe říct a co ne. Furt si tak nějak zachovávám tu svou ulítlou upřímnost, ale spíš jde o vypichování zajímavostí o mé osobě. Nějaký jsou, ale co když nejsou zas tak, heh, žhavý?

Seznamování tedy slouží jak k získávání nového úhlu pohledu na ostatní lidi, tak i na sebe sama. Člověk si všímá toho kým je a jak chce aby ho ostatní viděli.

Poznávání ostatních umožňuje poznání mé duše. A za to jsem vděčná.

Rád se seznamuješ s lidmi?

Treska

Překrásně překvapující den ti přeje, tvá Nindë



Jaký byl BLIK BLIK?

16. března 2018 v 22:45 | Nindë |  Random


Chtěla jsem napsat původně něco o politice, ale proboha... Zjistila jsem, že své zklamání nad Babišem, Zemanem a dalšími pochybnými představiteli našeho státu a vlády, nedokážu vyjádřit. A tak přicházím s poreferováním BLIK BLIK festivalu v Plzni.

Co je ten BLIK BLIK festival zač? Jde o festival světla od šesti do jedenácti hodin večer. Na ulicích čtvrti Slovany jsou zprovozněné různé světelné instalace. Především si pod tím lze představit promítání na veřejné budovy, inspirativní blikající předměty se skrytým významem a průvody lidí. Letos je možno celkem vidět 16 instalací z toho čtyři jsou interiérový a společný vstup na všechny stojí 50 Kč. Což není zas taková pálka. Já jsem do ulic vyrazila se dvěma kamarádkami.

Naší tůru jsme započaly na zastávce u bazénu Slovany. A následovaly jsme pár lidí, protože mapy jsou pro zoufalce samozřejmě... (my se v nich jenom nevyznáme). Naskytl se nám pohled na osvětlenou budovu Masarykovy základní školy. Zatímco jsme se kochaly hrála podivně meditační hudba s tóny rázných bubnů. Dalším stanovištěm byl kostel na Jiráskově náměstí. Tam jsme si prohlédly vznášející se zářivé medúzky a bochánky světelných mráčků. Dlouhá fronta na lístky nás odradila od koupení si VIP vstupu na čtyři interiérový instalace. Namísto toho jsme si koupily svařáček a pokračovaly k promítání Český? Lev? (strašně boží název).

Tak nám byla mírně připomenuta minulost Českého národa. Pak na nás čekal poblikávající půlmetrové figurky člověče nezlob se. Promítání na budovu Mikulášského gymnázia bylo mírně zmatené, ale roztomilé. Trochu smutnější to bylo hřbitově s elektrickým jmelím. Které jsem moc nepochopila. V podstatě to byly světýlka u stromů. A také hrála hymna u nasvíceného hrobu J.K.Tyla. U Papírny jsme si jen prohlédly promítání hladiny. Opět jsme si přečetly význam a proboha, v tom by se možná orientovala jen kombinace naší fyzikářky a vytvarkářky. Mile nás překvapil hologram na druhé straně řeky. To bylo promítání na kapky vody vystřikující z hadice. Krátký film byl o bývalém prezidentovi Masarykovi. Moc mu nebylo rozumnět, ale kvalita zvuku, hluk a jeho čengliš prostě nenní dobrá kombinace. Po cestě k DEPU2015 jsme míjely osvětlené stromy a u DEPA jsme pomocí našich dechů směřovaných do rádoby mikrofonů rozhoupaly svítící mega kyvadlo.A tím byla naše cesta uzavřena.

Vše by bylo v nejlepším pořádku, kdyby nepršelo a nebyla kosa. Kombinace ledového větru s držením deštníku není ideální pro kochání se instalacemi co daly tolika lidem spoustu práce. Mám dojem, že by se tento festival mohl konat později v roce, kdy už není taková zima. Chápu, že to nelze moc dešti poručit, ale půlka března má ještě velkou pravděpobnost nepříznivosti počasí. Lidí bych řekla, že bylo dost i přes to chladno. Přece jen už je to docela známý festival - letos se koná po čtvrté.

Kdybych měla srovnat s minulým ročníkem ovšem, tak musím uznat, že tentokrát to nebyla zast taková krása. Minulý ročník se konal více v centru města s krom toho, že nebylo tak ošklivo, tak byly i zajímavější instalace. Ne že by to bylo tentokrát špatné, to ne, jen to nebylo nic překonávajícího.

Pokud by jsi měl chuť vymrznout, projít se a rozšířit si své obzory, tak klidně upaluj do Plzně na festival svěla. Já se půjdu zahřát aby mé tělo už konečně opustily i ty poslední zbytky ledu v kostech.

Šafrán

Krásně prosvětlený den ti přeje, tvá Nindë



A co s tím?

11. března 2018 v 17:45 | Nindë |  Vážná věc


Nejlepší otázka na zamyšlení u čehokoliv: A co s tím? Když se to napíše takhle, tak to může znít dost arogantně, ale chtěla bych aby sis představil, jak ti to říká malé desetileté dítě, které má oči na vrcholku hlavy z toho jak je zvědavé. "A co s tím?"

S rodiči docela často řešíme politiku. Obvykle když máme puštěné zprávy a dojídáme večeři, tak se najednou dostaneme k tématu Babiše, Zemana, Okamury a dalších politických představitelů, ke kterým jako rodina máme značné výhrady. Předáváme si informace ohledně činů těchto osob a odsuzujeme jejich kroky. Po pár minutách mi ale v hlavě vyskočí toto: A co jako? Co s tím máme udělat? Jaké je řešení?

Reálně není asi žádné řešení, ale co takhle se jen na chvíli zamyslet nad tím jak by se to dalo vyřešit, tak aby se to co nejvíc dokázalo přiblížit reálu. Jak zařídit, aby naše daně šly tím správným směrem. Jak zařídit, aby se udržela svoboda lidu. Jak zařídit, abychom se měli stejně dobře jako dnes i za deset, třicet let. Každý přijde pravděpodobně s jiným nápadem po nějaké době, ať už kratší nebo delší.

Nemyslíš si, že by bylo přínosnější pro společnost, kdyby lidé sdíleli své nápady, než jen a pouze suchá fakta? Lidé se až moc bojí se vyjádřit, se mi zdá. Nebo mají pocit, že jim nikdo nenaslouchá. A třeba ne, třeba teď nemají nikoho s kým by si popovídali o svých nápadech, ale to neznamená, že je všem dnům konec. Na světě je určitě někdo, kdo by projevil zájem si vyslechnout jejich ideu. Měli by ho najít a obohatit se navzájem.

Jaký nápad tvá mysl hostí?

Špenát

Krásný a inspirativní den ti přeje, tvá Nindë



Kam dál