Čekání na změnu...

7. listopadu 2018 v 23:07 | Nindë |  Téma týdne


Sprcha je kouzelné místo. Člověk v ní stojí, sám (povětšinou), nahý a tudíž zranitelný. Čistí se vše co ulpělo na člověku a vyplouvá na povrch to, co za duši se skrývá v ononom těle. Je to místo klidu, dopočinku a usmíření. Zde jsem já, já sám sebou a stává se ze mě nevinné stvoření, které se nemá jak bránit. Je to místo zrodu a uvědomění.

Dnes jsem ve sprše měla zvláštní chvilku. Spontánně jsem se rozhodla si umýt hlavu i když jsem to neměla původně v plánu. Neměla jsem původně ani v plánu si sednout a dívat se. Dívat se jak voda stéká po částech těla v různých obrazích a sebemenší pohyb nějakou tu cestičku vody rozruší. Vlasy se spojovaly v silné společenství, které odvádělo více vody, než by zvládli jako jednotlivci. A stejně i když to bylo krásné, tak to nakonec šlo do odpadu.

Nejsem ve fázi deprese nyní. Jsem pouze smutná. Smutná z toho, že nemůžu být tím člověkem, kterým chci být. Ne že bych to nedokázala. Jen nemůžu. Jsem svázaná na jednom místě, kvůli rodině a škole. A čím víc a víc se blíží konec gymnázia tím víc se cítím smutněji. Ne že bych byla smutná z těch posledních chvil se spolužáky, nebo bych se bála co pak, nebo že je hromada učení na mém stole. Já se cítím smutně, protože i když vím, že už zbývá jenom chvíle od svobody, tak nyní ještě není. A je to utrpení na konci mučení. Je to to vyčerpání z předchozích dob a zároveň vyhlídka konce.

Kým bych ale chtěla být? O čem by byl můj život?

Chci si vydělat nějaké peníze v rodném městě. Chci si našetřit dost peněz na to, abych mohla odjet. Odjet někam do pryč, kde by nikdo nehlídal co dělám a nikdo by mi neříkal co není vhodné a nikdo by mi neshazoval mé názory (nikdo = nikdo o kom mám tak vysoké mínění, že by mi záleželo na jeho názoru). Nechci být náročná na práci. Spokojila bych se s prací v menší kavárně, protože tam člověk pozná tolik lidí a já jsem lidmi fascinována. Zatím co bych takhle existovala, tak bych pracovala na změně životního stylu. Hlavně příklon k přírodě a ekologii, odklon od chemie a plýtvání. Chci sdílet svůj světonázor ve větším, v angličtině a nestydět se za nic. Chci pomoct lidem vidět to, co je přelíženo. Chci hodně číst a poznávat. Chci pracovat na plánu co dál. Zatím hrubý obrys by byl počátek podnikání. Mít vlastní podnik a ten si upravovat dle svého a šířit moje subjektivní dobro.

V tomto bych našla jak strasti tak i radosti. Střídaly by se, ale já bych byla zaujatá tím co si můžu dovolit a jak se mi otevírají možnosti. Sice to možná bude těžký výběr, ale já už se nějak rozhodnu.

Tohle někomu musí znít jako děsné plkání osmnáctileté dívky, ale můj sen, osamostatnit se tak brzy, je několikaletý a toužím po tom tak moc. Někdo se možná spokojí s klasickou cestou, ale já bych se unudila k smrti. Dost možná doslova, protože by mi psychicky ničilo to uvázání se na jedno místo.

Já vidím budoucnost ve změně. Mě samotné a pak okolního světa. Nevěřím v názor, že jeden člověk nic nezmění. Může změnit své myšlení, názor, činnost... Lidé by to měli vědět a nemělo by jim to připadat jako málo. Přece jen jeden způsob myšlení může ovládnout situaci na celém světě. Jako za druhé světové války, kdy Hitler zapříčinil šířením svých názorů smrt miliónů lidí. Je to stále tak málo?

Každopádně život je jiný každou chvilkou. V jeden moment jsme veselí v druhý smutní, jednou všichni žijí a pak najednou ne, jednou jsme na vrcholku sil a později se kácíme únavou na zem. Ale tak snaha o posílení dobrých chvilek je důležitá, ale přijetí toho faktu, že nikdy nic nebude dokonalé a všechno v jednu chvíli je na hovno je ještě důležitější. Nelze změnit to jak se svět mění.

Těším se ovšem na příští změnu.

Krásné měnící den ti přeje, tvá Nindë


 

Neděle

4. listopadu 2018 v 15:02 | Nindë |  Random


Neděle je náročný den. Je náročný tím, jak není co dělat. Všechny šílený plány se staly v pátek a sobotu. A neděle je na odpočinek, ale já celý den odpočinku nemám ráda. Nemám ráda, když se mám učit na pondělí doma, zalezlá. Nemám ráda když mě rodinný systém drží, abych přesně to dělala.

Nedělní rána jsou pomalá. Vstává se pozdě, snídaně elegantně navazuje na oběd a ten zas na odpolední svačinku. A pak už je odpoledne a co s tím? Nic se nechce. Je hodně věcí, které by šly dělat, ale není to správné rozpoložení. Není nálada vybrat pouze jednu jedinou aktivitu. A tak se odpoledne přehoupne do večera k večeři a a večeře se plazí k dalšímu flákání a flákání tak moc vyčerpává, až se jde spát.

Nemám ráda neděle. Je to ten stav mezi zábavou a povinnostmi. Je čas na zábavu, ale jsou nutné povinnosti. Naše povinnosti nás k nutí k akci a naše lenost k prokratinaci. A tak nakonec není ani zábava, ani vyřízení potřebného. Je to na nic den.

Jak si naplánovat neděli tak aby byla lepší? Asi tak, aby se vstalo před devátou ráno. Dopoledne se postaralo o všechny povinnosti a pak byl čas na zábavu a řádny odpočinek, kdy bez výčitek koukáme na obrazovku. Není to špatný co? Já si myslím, že to je ideální.

Takže já i kdž už není dopoledne si jdu teď udělat úkol na doučování, projít matiku, poslat kamarádce vše co jsem jí slíbila, že jí přepošlu a pak vyrazím do města. I když mi mamka bude říkat ať zůstanu doma a učím se. Ale já vím co je v mých silách a vím co chci dělat. A vím že jdou zkombinovat povinnosti a zábava v jednom velkém líném dni.

A není na co čekat, že?

Krásnou neděli ti přeje, tvá Nindë



Zbavování se závislosti

25. října 2018 v 20:19 | Nindë |  Random


Občas je jen těžké si přiznat tu závislost. Já jsem třeba závislá na časté projíždění hlavní stránky youtube a hledání nového videa u kterého bych mohla marnit čas. Jsem závislá na celkově zjišťování novinek. Jsem schopná třeba třikrát v průběhu patnácti minut otevřít seznam a hledat něco nového. Jsem závislá na šňupání tabáku. Sice mám ozkoušeno, že klidně dva prázdninové měsíce dám bez něj v pohodě, ale stejně závislá na něm jsem.

Mám hodně kamarádů závislých na nikotinu. Jeden můj bývalý spolubrigádník v čajovně skončil s kouřením cigaret, ale namísto nich si dělal přes pět dýmek denně. Nikotin jde hodně těžko opustit. Ovládá náš mozek doslova. Zajišťuje uvolnění z počátku adrenalinu a později vyplavuje dopamin (ten zajišťuje ten pocit radosti). Tenhle super rauš nám je tak moc příjemný, že ho vyžadujeme znova, nebo respektive náš mozek ho vyžaduje.

Celkově závislosti jsou založené na uvolňování hormonů v mozku, které mají příjemné dopady na naší mysl. A tam patří tedy dopamin, serotonin, adrenalin, endorfin atd. Je důležité si zjistit jakými hormony je tvá závislost poháněná a snažit se je případně získat jinde.

Jsou dost známé příbehy, kdy lidé skončí s kouřením a vrhnou se do fitness světa. Jdou z jednoho extrému do druhého. Získávají ty fajn hormony jinak a to zdravěji. Ale ne vždy je to takhle jednoduché. Ne všichni mají ambice chodit do posilovny a vycvičit si mozek z těla.

Já třeba inklinuji k horší stravě, když mám pauzu ve šňupání. Vybírám si výborná ale přece jen nezdravá jídla. Mám i sklony k přejídání. A tak se rozhoduji co dál. Mám teď na práci i jiné věci, než se zrovna dostávat ze své mírné závislosti. Takže spíš než si rozhodit střeva, tak pojedu nikotin. Je to prostě výběr menšího zla. V budoucnu mám rozhodně v plánu si vymyslet něco jiného. Nikdy jsem nebyl zrovna do cvičení, tak možná to by mi nakonec chytlo.

Když víš jak závislost funguje, tak je jednodušší jí chytit a ovládnout. Zanalyzuj působení své závislosti a vyhledej jak lze mozku dodat to samé jen jiným způsobem. Zkus vočurat svůj mozek a doporučit ušetření: Namísto návštěvy lehké dvěy, pravou ruku.

Veselé přezávislování ti přeje,
tvá Nindë


 


Jak zavést změnu ve svém životě?

24. října 2018 v 21:37 | Nindë |  Random


Chceš něco změnit ve svém životě. Pokusil jsi se už několikrát a pokaždý to nějak nevyšlo. Já ti povím proč.

Dal sis laťku až moc vysoko. Jako vážně, zamysli se nad tím.

Máš sen, přání se změnit. Ale vše říkáš velmi obecně. Jakože chci jíst zdravě, chci být fit, chci být milejší k ostatním. Ale co to znamená? Co konkrétně musíš udělat pro to, aby jsi toho dosáhl?

Když to víš, tak si to sepiš. Vyber jednu věc a zkus jí zařadit do svého života. Kdy, jak, kde... Prober si to a polož si otázku: "Dokážu to udržet?" Ohodnoť to na stupnici od jedné do deseti (jedna - ani za nic, deset - určitě).

Pokud ohodnotíš míň jak číslem sedm, tak sniž nároky. Namísto toho jíst méňe sladkého si jen dej předsevzetí, že si odpoledne dáš mrkev, jablko, nebo jakékoliv ovoce namísto sušenky. Je to stále sladké, ale zdravější. Namísto pravidla, že každý den budeš cvičit patnáct minut si řekni, že pět minut pro začátek taky dobrý.

Když se ti podaří vydržet u něčeho týden, tak gratuluji, máš motivaci na další týden. Po třech týdnech přidej, pokud se na to budeš cítit. Reálně uvažuj nad tím co jsi schopný zvládnout. Malé změny často vedou k velké změně. Jen ta změna myšlení je základ.

Změna k lepšímu je až bolestivě jednoduchá, pokud si jí takovou uděláš.

Hodně štěstí při změne ti přeje,
tvá Nindë



Jak získat zase motivaci?

22. října 2018 v 22:11 | Nindë |  Random


Takže jak se vůbec vytrácí motivace? Vytracením rutiny. Alespoň tak je to u mě. Jakmile vypadnu na jeden, dva dny ze své rutiny ať už běžné, nebo předplánované, tak ztratím motivaci v podstatě instantně.

Každý z nás si naplánoval nový zvyk, nebo zbavení se zlozvyku. Jo, prvních pár dní pohoda. Hodně často pak přijde víkend, nějaké ty zapářky a je toho mnoho porušeno. Porušení = selhání. Selhání = jsem k ničemu. Alespoň to je způsob uvěžování mého mozku. Nemám ho zrovna moc nastavený na ten ideální mode - Pouč se ze svých chyb a pokus se znovu. Já to vzdávám.

Toto nastavení mozku je velmi kontraproduktivní a nevýhodné. Ani dost možná při dosažení úspěchu nejde o disciplínu člověka jako spíš o přesvědčení, že chyby jsou dobrou příležitostí k růstu a zlepšení. Přece jen chyby budeme dělat vždy, tomu se nevyhneme.

Jak ale zpátky motivaci získat? Přemoct se a přijmout svůj malý neúspěch. To že jsem snědla méďa dort s tvarohem neznamená, že teď už nemá dál cenu jíst zdravě. Má to cenu, vím to, jsem o tom přesvědčená. A tak si to uvědomím a dostanu se zpátky do cviku.

Nevím žádnou jinou cestu, než si neustále uvědomovat různé věci o sobě. Jak se chovám v různých situacích, nad čím přremýšlím v jakých situacích jsem slabší a v jakých se mám ráda. Jakmile to zpozoruji, tak si dávám pozor a dokážu se lépe ovládat.

A tak se prosím zamysli nad tím co děláš, co se ti líbí a nelíbí na tvé situaci. Popřemýšlej nad možnými východisky a pohni se z místa. Protože další díl seriálu ti zrovna nepomůže vyřešit tuto prekérní situaci.

Děkuji za pozornost

Krásný den ti přeje,
tvá Nindë



Jak na někoho přestat mít zálusk...

22. října 2018 v 20:59 | Nindë |  Random


Vždyť víš jak to chodí. Trávíš s někým víc času, rozumíte si, pomalu si začínáš představovat romantické chvilky s onou osobou. Blahopřeji začínáš mít na někoho zálusk, začíná se ti někdo líbit, chceš někoho zulíbat, chceš mu strčit jazyk až do krku... Mně je to jedno co s ním chceš dělat pokud to nehraničí se zákonem. Každopádně co dělat, když není vhodný čas na to mít někoho za luskem? To ti mile ráda poradím...

Obecná rada: Pokud nevíš jaký je jeho/její oblíbená zmrzlina a kam smeřují svůj život a jak moc jsou vaše představy o životě podobné, tak se do ničeho nepouštěj. Až to zjistíš, tak se racionálně zamysli, zda-li má cenu investovat čas do té osoby.

Takže když jde o...

1) Random člověka se kterým jsi v životě neprohodil slovo. Prosím tě proč se ti líbí? Má to nějaký reálný důvod, nebo prostě obdivuješ její kozy/jeho bicáky? Pokud se zamilováváš do člověka se kterým jsi nemluvil a nelíbí se ti jen pro prdel, tak se prosím rozhodni jestli se chceš s tím člověkem seznámit, nebo to nedokážeš a můžeš si najít někoho jiného.


2) Kamaráda. Och, já vím... Bavíte se spolu rádi a často, ale proč nejste spolu? Třeba je zadaný a šťastný - uvědom si to a spokoj se s tím, že kluci jako on existují a hledej si svýho. Nebo tě prostě chce mít jen jako kamarádku. Tak to repektuj a možná si tě za to oblíbí víc. Nebo nevíš jestli by to bylo ono - nebude to ono, pokud máš už teď pochybnosti.


3) Zakázané ovoce. Ať už to je nenáviděný expřítel tvé kamarádky, nebo kamarádova babička, to je mi jedno... Je to špatný. Napiš si na zrcadlo důvod a čti si ho každý den až se ti to vreje do paměti. Opakování matka moudrosti přece.


4) Tvého expřítele. Proč už nejste spolu? Sepiš si to a stejně jako u předchozího bodu, pokus si to řádně vytetovat na vnitřní stranu lebky.


5) Tebe samého. Pokud si nemyslíš, že jsi jediný úžasný člověk na světě a všichni okolo tebe jsou děsná lůza, tak nemám co vyčítat. Jen to nepřežeň.



Doufám, že jsem ti trochu pomohla. Já se jdu řídit obecnou radou a bodem dva, důvod první. Snad se podaří se zas vrátit do starých kolejí, kdy jsme neměla nejmenší ambice cokoliv podnikat.

Hodně štěstí s překonáváním zálusku ti přeje,
tvá Nindë



Ideální život

20. října 2018 v 10:31 | Nindë |  Random


Každý má nějakou tu představu ideálního života. Pro někoho je skromný. Stabilní práce, rodina, štěstí ve vyrůstajících dětech. Pro jiného je to přeměna státu revolucí s barikádami v ulicích (veř mi, že takový člověk existuje...). Další by si přál žít v horách a ignorovat zbytek světa.

Ale teď se zamysleme kolik lidí si jde za tím ultimátním snem? Kolik jich znáš? Já znám lidi, kteří si jdou za svým snem, ale není to jejich priorita. Stejně většina lidí s velkým snem se spokojí se skromnějším životem. Je to jednoduchá cesta. Žádné předsudky, ne moc velká práce. člověk nemusí vymýšlet postup, protože už tolik lidí předtím šlo tou cestou.

Proč ale nejdeme si zatím co chceme? Jaký je problém? Nechceme ten život tak moc. Více si ceníme pohodlí a jednoduchosti. Vnitřní motivace není tak moc velká, nejsme napojení na tu chtíč naší duše. Co v životě děláme jen proto, protože to chceme? Spíše makáme za reálné odměny. Uznání, peníze, majetek, pohodlí. Děláme minimum pro naše uspokojení snu, protože uspokojení našeho snu je jen pro nás. Neceníme si sami sebe dost na to, abychom obětovali všechny ty hmotné odměny.

Vadí ti, že to tak je? Mně rozhodně.

A jaké je řešení? Cenit si sám sebe, svého snu. Opravdu si představit ten život a chtít ho tak moc, že se budu chtít vzdát komfortní cesty životem. Já si prostě vyšlapu svojí vlastní cestičku. Celý život jsem chtěla být jiná a jak víc být jiná, než jít jiným směrem. Jít po pěšince, kde chodí jen pár lidí.

Promysli si to. Co teda chceš a co jsi pro to ochoten obětovat?

Velmi inspirativní den ti přeje,
tvá Nindë



Jak to teď se mnou vypadá?

15. října 2018 v 22:27 | Nindë |  Vážná věc


Předem varuji, že tohle jsou prostě jenom informace o mém životě a pro běžného člověka jsou docela nepodstatné, ale tak kdyby někdo nechtěl vědět jak si žije osmnáctiletá holčina v maturitním ročníku, tak si to zde může přečíst.

Rozhodla jsem se rozdělit svůj současný stav do několika kategorií: Zdraví, škola, rodina a přátelé, vztahy, něco navíc


Zdraví

Co mě hodně ovlivňuje je opětovný návrat akné. Které jsem dokázala zcela zněškodnit vyřazením lepku z jídelníčku na začátku roku 2018. Léto z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi ale pleť neskutečně rozhodilo. Nebo spíše mi rozhodilo hormony. Můj menstruační cyklus si řekl, že by to chtělo změnu a nechat přicházet červenou karkulku jen jednou za dva měsíce.

Rovnováhu by dost možná dodalo zlaté trio. Mé zlaté trio se mi ale nedaří a nedaří naplnit. Strava, cvičení a spánek. Jsou to tři entity a přesto dost těžko je nějak uspokojit.

Strava by se musela osekat krom lepku i o mléčné výrobky. Možná by pomohlo si přestat dělat večeře, které mám i vždy na druhý den ve škole k obědu, ve stylu "Zvrácený žaludek". Já opravdu nevařím kvůli kráse pokrmu, ale na rychlost přípravy. A docela často jím zdravě, ale pokazím to svačinou, nebo pozdní nezdravou svačinkou. To mi zase rozhodí hladinu inzulínu a je to v podstatě neustálé podkopávání sebe sama.

Cvičení pro mě teď představuje hodinnový tělocvik ve škole. Sice jsem se pokoušela i jen o desetiminutovou jógu každý den, ale ta se postupně vytratila. U cvičení by opravdu jen pomohlo, kdybych těch deset minut obětovala na konci dne a strávila je jógačením.

Spánek. Ach, božínku. To je něco na čem budu muset zapracovat dost značně. Jednou spím osm hodin a příští noc vidím že mám energie dost, tak nakonec z osm hodin nastane pět. Já mám vždy dojem, že je šílenství nevyužít tu energii a jít spát. A tak teď vždy spím hodně a pak druhý den málo a pak zas hodně. Dokola a dokola...


Škola

Maturitní ročník je zatím klidný. Učitelé sice na začátku roku dávali jasně najevo, že to nebude takový med, ale zatím to jde. Pokouším se pracovat na skriptech k maturitě. Pokulhává maturitní četba, což je škoda.


Rodina a přátelé

Nějak jsem se rozjela. Znám více kruhů lidí. Kamarádky ze školy, kamarád a jeho šílená skupina, bývalý a jeho kamarádi, lidi z bývalé brigády. Je trochu náročné se všemi udržet krok. Už se mi víckrát stalo, že jsem měla naplánovaných víc kruhů během jednoho večera a přijde myslím si, že si budu muset trochu rozmyslet koho budu víc vídat a koho ne.

Doma je docela klid. Klasicky se očekává, že budu doma pomáhat a snažím se o to. Snažím se chápat členy rodiny a vycházet s nimi dobře. Respektuji je a to je myslím základ.

Narážím na jeden problém ovšem. Mám tajemství a to musím zatloukat. Musela jsem kvůli tomu lhát. A nějak to lhaní mi prošlo tak snadno, že jsem si začala vymýšlet víc. Takhle moc jsem si nevymýšlela od těch dob, kdy jsem byla ještě malá a bežně jsem rodičům kecala o svých známkách. Takže to je další věc co musím napravit... Už si víc nevymýšlet a vrátit se do té rutiny říkat vždy vše upřímně.


Vztahy

Po dlouhé době jsem se dostala do bodu kdy opravdu velmi záměrně chci být chvilku sama, nebo respektive nechci se hrnout hned do první příležitosti vztahu a opravdu si případně rozmyslet, zda-li by ten vztah měl cenu.


Něco navíc

Koupila jsem si zrcadlovku. Chtěla bych se hlásit na Multimédia v Praze. Měla a myslím, že stále mám, ambice začít fotit a prodávat fotografie na shutterstocku. Napřed ale musím opravdu aktivně začít fotit. To je trochu problém pro mě. Bojím se těch pohledů lidí na ulici na mě, trochu mě děsí kolik fotek bude špatných a trochu se obávám, že mi to třeba nebude ani tolik bavit. Ale tohle prostě něco co bych chtěla rozjet.

Další věcí, kterou bych chtěla se zabývat je vytřiďování věcí. Vždy jsem inklinovala v myšlenkách k minimalismu. Tak se mocně těším na to až konečně budu spokojená s tím co vlastním. Jak jednoduché se stane oblékání, uklízení, soustředění.

Taky víc utrácím než bych chtěla. Sice dost možná budu mít novou brigádu od listopadu, ale to září a říjen mi docela finančně vysává. Sice peněz mám zatím dost co jsem si vydělala, nebo dostala od rodičů, ale moje výdaje jsou jednoduše až moc velké a radši bych se chtěla stát šetřivým člověkem. Ne skrblíkem, ale šetřivým.


Každopádně jak to udělat?

Zavést rutinu je asi nejvýhodnější. Musím začít se zlatým triem.

Nastavím si hranici utrácení a to mi pomůže neutrácet za ne tak zdravé jídlo mimo domov. Mléčné výrobky už nejím asi dva týdny a jde to na pohodu, takže toho se jen držet. A jinak si myslím, že strava je v poho. Až si tohle osvojím, tak se vrhnu na nějaké víc fancy pokrmy. Svačiny si budu muset začít vybírat zdravější. Možná si při příštím nákupu s rodinou nakoupím hromadu zdravých tyčinek, které budu mít vždy na odpoledne. Nevím jak jinak to zařídit, aby bylo jednoduché a rychlé se najíst zdravě, když mám hlad/chuť.

U cvičení bych se vrátila k józe.Obzvlášť mi bavila posture jóga, protože mám mírnou skoliózu a mít narovnaná záda je můj dlouhodobý sen.

Spánek... Prostě si hlídat počet hodin. Sedm až osm hodin denně. Míň je nedostatek a víc nelze s mým životem skloubit.

Můj největší problém je ale dodržování všech těch "pravidel". Nejdéle to vydžím vždy jen pár dní a pak třeba mám tak narvaný program (jdu večer pařit) a poruším nový systém a nejsem schopná ten den, nebo třeba druhý den se k němu zpět vrátit. Mám pocit naprostého selhání a trvá mi než se zase dostanu do nových kolejí. Jsem spíš spontánní člověk, ne plánovací. Budu se muset naučit určité disciplíny. Být na sebe tvrdá a neodmlouvat si. Žádný výmluvy už.

Včera jsem narazila na podcast, kde byl veden rozhovor s klučinou, který byl před třeba půl rokem odmítnut k natáčení toho podcastu kvůli nedostatku zkušenostem v oblasti kinematografie. Ale tak moc si přál v něm být, že vytrval ve své práci, neustále se zlepšoval a nakonec se mu podařilo zaujmout a byl pozván k rozhovoru. Je mu 22 a naprosto mi ohromila jeho cílevědomost a chuť se učit.

Uvědomila jsem si, že taková taky mohu být, kdybych chtěla. A já chci. Já se chci zlepšovat v tom co mi zajímá. Chci se stát tím kým chci být, protože vím že mám málo času. Když nezačnu teď tak pravděpodobně promarním další den, týden, měsíc, rok a desetiletí. Nemá cenu čekat na ten velký zlom. Zlom si můžu vytvořit kdykoliv, že?

Takže si teď jdu vzít svou starou korkovou nástěnku a jdu si na ní připíchnout vše čeho chci dosáhnout. Není lepší čas, než teď.


Jasnou vizi zítřka ti přeje,
tvá Nindë



Musím se vrátit

14. října 2018 v 22:36 | Nindë |  Vážná věc


Co tu dělám?

V myšlenkách se vracím zpátky do té doby, kdy jsem psala. Aktivně a ráda. Vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem prostě hodila svá slova do světa. Ty doby kdy jsem se sama motivovala k tomu něco dělat, tvořit, snít. Pak jsem se trochu ztratila.

Napadlo mě založit si nový blog, ale nepřijde mi to správné. Během necelých dvou let ke mě tak moc Nindë přirostla, že mám dojem, že se jí už nemůžu zbavit. Dost možná jsem skrz ní dospěla do své dospělosti. Neříkám, že nechci několik věcí změnit a stát se tou ultimátní verzí sama sebe, ale moje názory a pohledy na věc se dost možná zas tolik už nezmění.

Chci to tu trochu překopat. Nechci už jen psát o filozofických tématech na které jen těžko zareagovat. Chtěla bych to posunout někam dál. To se uvidí kam to povede.

Jednoduše jsem tu, zas a znova. Zažila jsem si zase nějaké zajímavé dny. Rozjela jsem se o prázdninách a pak zase zpomalila s návratem do školy. Velké snění se proměnilo v klidné krátkozraké plány. Tak trochu se budu muset rozmyslet kam chci sama sebe směřovat.

Každopádně nádherný den jako vždy ti přeje,
tvá Nindë



Uzavření etapy

27. června 2018 v 18:05 | Nindë |  Random
Ráda nosím na krku klíče. Při jedné mé prezentaci, když nikdo nechtěl být zkoušen z biologie se pokládaly dotazy co nejvíc mimo téma prezentace. Čím víc dotazů, tím míň času na zkoušení. A tak se stalo, že se mi spolužák zeptal k čemu je ten klíč, který mám na krku. Tak jsem mu odpověděla: "No on slouží spíš k uzavírání věcí a teď uzavírá tuhle prezentaci." Ostatní to brali jako mega stěru, já jako jenom něco co jsem prostě řekla. Nejsem zvyklá na to, že by moje slova měly nějakou velkou odezvu.

Ale proč toto říkám? To kvůli tomu, že bych chtěla nyní využít síly onoho klíče a uzavřít jednu etapu svého života. A to Umhlaba Wami. Byly to nádherné skoro dva roky kdy jsem tvořila toto dílo. Tento blog mi posloužil k pochopení sebe sama a zlepšení se v rozpoznávání určitých nástrah života. Díky tommuto místu jsem našla klid v duši. Ale mám pocit, že se už nikam neposouvám se svými texty zde. Rozebírám podobné věci, nebo alespoň věci, na které lze velmi těžko reagovat. Chtěla bych psát dál, nebo alepsoň něco tvořit, abych se ovšem posouvala dál ve svém vývoji. Ale nyní mám pocit, že Umhlaba Wami má své období za sebou. Je to i trochu upomínka mého starého já a možná je na čase si najít své jiné alter ego a prosadit se v jiném světě.

Nebudu blog mazat, nechám ho dostupný dokud to půjde. Ovšem nic nového tu lze už nelze očekávat. Děkuji za tvou pozornost. Jsem ti moc vděčná za návštěvu.

Krásný zbytek tvého života ti přeje, tvá Nindë


Vlastní cesta

16. června 2018 v 21:54 | Nindë |  Random


Jak srát na názory ostatních? Kéž bych to věděla...

Netuším jak jsi na tom ty, ale já nikdy nedokázala se úplně vykašlat na to co si o mě myslí ostatní, co bych dle společnosti měla dělat, jak bych se měla chovat. Sice jsem šťastná, ale vlastně ne tak úplně. Ten vnitřní pocit, že nemůžu dělat co chci mi vždy ničil.

I přes relativně benevolentní rodiče jsem nikdy neměla s rodinou pocit, že můžu dosáhnout čehokoliv, co si umanu. Rodina má na mě mnohem větší vliv, než by se mi líbilo. A neskutečně se těším, až se tohoto vlivu zbavím. Chci pryč z domova a to co nejdřív to půjde.

Odvaha, kterou člověk musí mít je obrovská. Ta nebojácnost je okouzlující. A žádná potřeba se omlouvat za to jaký člověk je a jaké jsou jeho touhy. Nic se nesmí přehánět, ale taky nic není špatné, pokud nepřekračujeme zákon a zachováváme si alespoň nějaké morální zásady jako je tolerance názoru druhých. Tolerance je v pořádku, poslouchání a následování všech okolních názorů je zničující.

Každý z nás má něco na svém seznamu přání. Ten nádherný bucket list všech našich nádherných snů. Říkáme si jak by to bylo úžasné, kdyby se vše splnilo, jak bychom byli konečně sami sebou a přesto si stále dokola hledáme výmluvy pro jejich nesplnění. Pečme na to. Berme ten náš seznam jako něco, co jsme si slíbili a sliby se mají plnit. Buď člověkem, který si plní sliby.

Teď si připadám jen jako člověk, který je obvázán slovy a představami ostatních. Jednotlivé smyčky se utahují a nakonec nebude úniku. Budu svázaná na jednom místě a budu patřit těm, kteří drží provazy kolem mě. Musím se posílit. Posílit svou mysl a naučit se jak vytvořit dýku, která by mě naprosto osvobodila.

Bude to trvat, než se dostanu do stavu kdy budu schopná se stát opravdu mnou. Ale tak co takhle si užít tu cestu... Bude sranda.

Jdi si za tím svým, prosím. Udělej mi tu laskavost a prostě dělej to co chceš. Nikdy nelituj ničeho co jsi doopravdy chtěl i kdyby se měl svět zbláznit. Křič do světa kdo jsi. Dej najevo co za duši v tobě sídlí.

Mango

Osvobozující den ti přeje, tvá Nindë



Srdce, usaď se

9. června 2018 v 16:25 | Nindë |  Téma týdne


Do jakých míst bych měla své srdce usadit? To je otázka kterou se zabývám už dlouho a stále nemám na dosah odpověď. Přece jen mám hodně na výběr. Mnohem víc, než měli moji rodiče a co teprve prarodiče. Oni se rozhodli svěřit své srdce jednomu kraji, jedné lásce, jednomu poslání a to žít a vychovat děti. Mě tento postup ovšem děsí a to markantně.

Jsem krásným středem generace Z a lze to poznat. Hrnou se do mě vlivy ze všech stran. Vidím jak se vše kolem mění a tím se měním i já. Je to jako jízda na kolotoči. Jednotlivé pohledy na život se mi neustále mění před očima, ale vlastně jsem je už viděla dřív a stále nevím u kterého se můj kolotoč zastaví. Teď momentálně se mi ze všeho jen točí hlava.

Teď se řídím převážně podle toho co si myslí ostatní, že bych měla dělat, jaká bych měla být. Rodiče vždy říkali, abych byla hodná, šikovná, přívětivá, rozhodně ne naštvaná ani náladová a abych zdravila lidi v naší ulici. Bohužel už skoro nikoho v tý ulici nezdravím teda... Příznávám za své rodiče, že jsou nespokojení, když se nechovám dle jejich představ. Tak se přizpůsobuji jejich požadavkům, aby mi dali pokoj. Nemám zdání jaká budu, až z domova odejdu, protože zatím moje srdce je doma.

Proč vlastně tvrdím, že rozhoduje srdce a ne mozek v tomto ohledu... Protože můj mozek není tím, čím se chci řídit v životě. Raději poslechnu své srdce ať mi řekne co mě udělá šťastnou a takovou jaká si ve skutečnosti přeji být a pak až k tomu připojím názor mozku. Všechno je stejně velmi relativní. Dobré i špatné momenty budou v obou případech - když budu žít zdravě, úspěšně a převážně během bílého dne ale také když budu brát drogy, chodit v noci po barech a ničeho extra nedokážu. Je to jen otázka osobních preferencí.

Je to stále jen výběr. Výběr, na který by se měl brát zřetel a žít podle něj. Nesnažit se o to zakopat svou pravou podstatu. Věc, která je mi na tomhle nemilá je ta, že ten výběr se dá měnit. Mnou, podmínkami, ostatními, vše si může zahrát s mým srdcem. Já si jen přeji, aby už konečně někde to mé srdce zůstalo.

Je na čase se usadit ve svých názorech.
Je na čase být sama sebou.
Je na čase žít.

Nemyslíš?

Mirinda

Krásný srdečný den ti přeje, tvá Nindë



Lituji...

3. června 2018 v 21:24 | Nindë |  Téma týdne


Mých pět nej... Kterých pěti věcí nejvíc lituji?


Za Prvé... Lituji, že jsem nechala dovolit svému pocitu zoufalství, aby řídilo moje činy. Mé zoufalství tenkrát mi přivedlo do postele, společně s nesprávným člověkem.

Za Druhé... Lituji, že jsem lhala. Jako mála jsem hodně lhala rodičům a je mi líto, že jsem si za sebou nestála.

Za Třetí... Lituji toho, že jsem nenechala některé lidi být. Neskutečně jsem se snažila s nimi vycházet a i přes jejich nezájem. Jen jsem se křečovitě držela našeho neexistujícího přátelství.

Za Čtvrté... Lituji, že jsem se kdy snažila potlačit sama sebe.

Za Páté... Lituji všech těch věcí, které jsem neudělala i když jsem moc chtěla.


V budoucnu budu litovat určitě i dalších věcí, ale snad jich nebude moc. Ale za tyto věci si chci odpustit. Nelze je změnit, nelze je vzít zpět. Hodlám je přijmout a vzít si z nich ponaučení.

Každý dělá chyby, někdy jsou větší a jindy menší. Pokud nejsou zlé věci záměrné, tak je lze odpustit. Je možné se za ně omluvit a já se tím to omlouvám sama sobě za všechno špatné. Ty si také sám sobě odpusť...

Majonéza

Úžasný den ti přeje, tvá Nindë



Moc přemýšlím?

3. června 2018 v 2:35 | Nindë |  Random



Kde je ta hranice mezi až moc přemýšlením a klasickým přemýšlením... Nevím, protože já jednoduše až moc přemýšlím.

Kdykoliv přijdu s něčím neobvyklým k rodičům, tak jsem ihned upozorněna na to, že myslím na blbosti a potřebuju asi víc zaměstnat doma, abych je nevymýšlela. Asi na tom něco bude. Fyzická práce člověka tak moc ubijí, že si v hlavě jen na ní stěžuje a na nic jiného mu nezbyde energie. Já ale vždy najdu chvíli kdy si mohu popřemýšlet, přece jen ty noci jsou dlouhé a tak nádherně temné.

Mé myšlení je pravděpodobně jiné než u mnohých lidí. Nemám ráda, když lidé bědují nad běžnými problémy jako je dlouhá fronta v Kauflandu a řeší cizí životy, jako by to bylo to jediné důležité na tomto světě. Sem tam je mi potěšením si dělat srandu z cizích prožitků, ale není to něco co bych musela omýlat stále dokola a dokola. Těší mě cizí úspěchy a splněné sny. Ale stále... je to jejich věc, ne moje. Já se ráda zaměřuju na svoje záležitosti. Zní to hnusně sebestředně, ale je to tak.

Můj život je můj život. Možná si říkáš proč to sem píšu, vždyť je to jasné. Ale podle mého mínění je důležité si toto ujasnit, vzhledem k tomu, že pár lidí bere můj život jako něco co mohou nekonečně ovládat. Pokud jim to dovolím tak mohou, ale bez povolení se jinak daleko nedostanou. A poněvadž můj život je jen můj, tak je to právě ta jedna věc, kterou budu navždy vlastnit a o které mohu do konce věků přemýšlet a rozvíjet. Prohlížím si společnost a zkoumám jí abych si ujasnila své místo v ní. Rozjímám nad budoucností, protože mě čeká. Pitvám v duchu všemožné stavy mysli, protože se v nich občas nacházím. Co je na tom tak špatně?

Ano, občas jsem na hraně deprese, ale častěji jsem v ráji krásy života. Užívám si jak každý den mě modeluje a přetváří. Každý den jsou nějaké problémy, které musím vyřešit a zážitky, které mi ovlivňují. Ať už je problémem drobnost jako jestli si vzít velkou dózu na oběd, nebo menší a jindy to je větší... jako když nevím jak se vypořádat s rodinným přesvědčováním o tom jak se mýlím.

Není to dávno, co jsem si položila otázku: "Proč nejsem normální jako všichni kolem?L Nemohu, protože neznám normu, ale v určitých ohledech by byl můj život jednodušší, kdyby byl dle mé představy normálu. Má sestra vede docela normální život. S rodiči se nikdy nehádala ohledně školy, protože se vždy dobře učila. Měla od druháku vizi, že se stane doktorkou. Dostala se na medicínu a našla si přítele. Měla vždy mnoho kamarádek a kamarádů. To je docela normální, ne? Docela klid doma i ve škole a pohoda s kamarády, sen žít nadprůměrný normální život. Já takový život vždy tak úplně neměla.

Možná by si lidé pomysleli, že když tak moc přemýšlím, tak si vytvářím problémy. Mně to tak nepřijde. Já jednoduše ty problémy vidím, není to tak, že bych si sedla na postel a řekla si: "Tak co za kokotinu bych mohla řešit teď?" Mně to nepřijde jako hlouposti, jen existující nevyřešený věci. Je mi jedno, že s tím nemohu zrovna teď nic udělat. Zajímá mě co bych udělala a co by se stalo, zajímá mi jak se věci mají, abych se dokázala zorientovat.

Někdo by zase řekl, že pak nepřemýšlím nad praktickými věcmi. Že jsem naprosto k ničemu v běžném životě. Ale já stejně i přes své nevšední myšlenky jsem schopná fungovat. V pokoji uklizeno, dokážu uvařit, připravit se do školy, když se mi chce a celkově si nemyslím, že bych nebyla schopná žít běžný život.

Asi před týdnem jsem se ptala kamarádky, která je taková umělecká duše, jestli přemýšlela někdy nad smyslem života a ona, že prý nikdy. To mi vyrazilo dech. Očekávala jsem, zrovna od ní, že se nad tím už zamyslela, ale ono ne. Já člověk, který týdně přemýšlí v různých formách o životě, prioritách a hodnotách, to nechápe. Zdá se mi pak, že když se někteří lidé nad něčím takovým víc nezamysleli, tak jen slepě proplouvají životem. Ale to se mi pravděpodobně jen zdá, protože vypadají stejně jako já, občas šťastně i nešťastně.

Tento článek byl asi jasným důkazem, že opravdu přemýšlím až moc. Ale nedá se nic dělat. Věta typu "Tak už moc nepřemýšlej." mi nepomůže a ani nevím v jakém směru by mi pomohla. Přemýšlím a to není špatná věc.

Jahody

Překrásný den ti přeje, tvá Nindë



Ztráta

21. května 2018 v 23:25 | Nindë |  Téma týdne


Co vše můžeme ztratit? Identitu, klíče od domu, radost. Když se něco nadobro ztratí tak je konec. Za každým koncem, jak moc dobře víme, čeká začátek. Klasické české přísloví to také tvrdí: Jakmile se jedny dveře zavřou, druhé se otevřou.

Nikdy předtím jsem se nebála ztráty jako před chviličkou. Uvědomila jsem si, že mohou ztratit cokoliv - svůj čas, veselost, své blízké, možnosti, sny, svobodu, sebe sama a celkově všechno, čeho si cením. Teď jsem zvyklá, že vše mám a když zrovna ne, tak to dokážu napravit. Přece jen jsem už velké děvče. Ale co kdyby se něco stalo, co bych nedokázala ovlivnit a všechen tento komfort by odešel?

Byl by to pravděpodobně obrovský šok, těžko říct jestli bych psychicky unesla velkou změnu života a to ne v pozitivním směru. Musela bych si najít nové důvody k žití a projít si den za dnem. Stále jako já, ale vlastně ne tak docela. Změnila bych se.

Kdy je moudré akceptovat ztrátu? Kdy se máme ještě snažit vše napravit a získat to nazpět a jak poznáme, že je čas jít o dům dál? Mám dojem, že každý z nás alespoň v hrubých obrysech pozná, co je pro něj dobré a co ne. Co je v harmonii s naší osobou a tím kým chceme být. Ve skutečnosti si moc dobře uvědomujeme, že pro nás není dobrá ta albertovská čokoláda, ale kdybychom jí odmítli, tak ztratíme to perfektní potěšení. To se pak před naší myslí zdáme býti hloupými, když nechceme tu dobrotu a necháme si ujít potěšení. Či víme, že ten člověk není nikdo, kdo by nás podporoval v těžkých časech a přesto se ho držíme jako klíště, protože si nalháváme, že bychom pak ztratili "kamaráda". O dům dál je nutné jít v tu chvíli, kdy už nelze přijít s novým účinným plánem jak vše napravit a předchozí pokusy o nápravy už byly neúspěšné.

Jsme přece jen trochu hamižní. Chceme všechno možné a neradi dáváme věci pryč. Takže tohle je mé a jsem na to zvyklý, odebrat to by znamenalo jako utrhnout pavoukovi nožičku! No naštěstí to tak úplně není. My jsme velmi vynalézaví a rychle si dokážeme vyplnit prázdné místo. Čím, to už je na nás. Je možný, že někdo ztratí svou rodinu a tak jí nahradí alkoholem a drogami. V dalším případě můžeme ztratit špatný návyk a místo něj si najít čas na vše příjemné kolem. Každopádně ztrátou všechno nekončí, ale naopak.

Možná tě už napadla myšlenka ztráty vlastního života. Mě alespoň napadla určitě. Já si říkám, že náš odkaz přetrvává i po naší smrti. Vzpomínky lidí na naše činy, naše stopy v přírodě, naše vlastní smíření s tím co jsme zde na světě prováděli. To zůstane s námi i po smrti.

A aby byl smysluplný konec... Ztrácíme každou chvíli něco a to je nahrazováno novými skutečnostmi. Měli bychom se starat o to, aby co nejvíc konců bylo nakonec nahrazeno příjemnými úvody do dalších momentů života.

Solčanka

Krásný den ti přeje, tvá Nindë



Kam dál