Ne všechno se točí kolem mě

Pondělí v 21:31 | Nindë |  Random


Západ slunce ani není vidět za paneláky v sídlišti, ve kterém se procházím. Pozoruji jak slábnoucí sluneční svit dodává okolí zvláštní studeno-teplý odstín a nic se nezdá stejné jako za dne. Mé oblíbené polobotky rázují ulicemi a zahýbají kdy se jim zachce. Sluchátka mi zpívají do uší líbezné tóny. Nejsem ovšem jediná, kdo se rozhodl vyjít ven ze svého příbytku na čerstvý vzduch. A tak se se mnou prochází i moje nejistota.

Některé dny jdu po chodníku se sluchátky, projdu kolem někoho a najednou mám strach z toho co si o mně ostatní chodci myslí. A tak tato iracionální obava způsobí, že se jim snažím na chodníku vyhýbat. Nedívám se na ně a jen čučím do země. Nezastavím se, abych si prohlédla scenérii. Mám strach, že by si o mně lidi pomysleli, že jsem divná.

Nedává to absolutní smysl. Už je to dávno, co jsem přijala ten fakt, že každý je jiný a tudíž i já. A možná někdo by řekl, že jsem v určitém ohledu divná a jsem na to docela i hrdá. Plus jsem se naučila mít názory neznámých lidí u místa, kam slunce nesvítí, pokud jsou to názory týkající se mé osoby (kterou přirozeně neznají).

A je to taky nějaká doba, co jsem si osvojila ten fakt, že je většině lidí stejně jedno co dělám, kdo jsem a celkově já jsem jim fuk. Pokud nějak lidi nenaštvu, tak je možný, že mě dost rychle zapomenou, protože mě jednoduše ke svému životu nepotřebují. Proč by si měli pamatovat, že tehdy viděli jednu, v rámci mezích průměrnou, dívku se sluchátky v uších, jak se procházela po ulici? Vždyť je všem úplně jedno co dělám, dokud nenarušuji jejich běžný život. Nejsem středem jejich vesmíru, stejně jako oni nejsou mým. Každý je svým vlastním středem vesmíru a má pocit, že se kolem něj točí celá galaxie. Naše ego nám říká, že to jsme my, ti vyvolení. Ale ne konci dne stejně není možné, abychom byli všichni těmi vyvolenými.

I kdyby se mi začaly posmívat ty dvě dívčiny, co seděly na lavičce, tak co. Ony mě neznají a brzy na mě zapomenou. A ten samý vztah mám já k nim. Na tomhle všem je pozitivní to, že máme opravdu volnost si dělat co chceme (pokud nás to nedostane do vězení), protože nakonec je to všem šumák. Kromě těch, kterým na nás záleží. To když budeme chtít udělat něco proti jejich vůli, tak si musíme rozmyslet, jestli to stojí za to.

Jsi důležitý, ale ne pro všechny... Smiř se s tím.

Sezam

Krásný den s lidmi, kterým na tobě záleží, ti přeje, tvá Nindë


 

Lidské vazby

8. října 2017 v 16:08 | Nindë |  Vážná věc


Každý z nás je člověk. Jsme si podobní a přitom jiní. Je těžké pohlédnout na lidstvo jako celek, když je tak roztříštěné.

Každou chvíli chceme někam patřit. I ten který nechce nikam patřit, chce ve skutečnosti patřit mezi ty, co odmítají sounáležitost. Jsme společenští tvorové a naše vztahy jsou pro nás důležité. Někdy až toxicky moc. Nedokážeme přetrhnout vazby které se vytvořily. Občas totiž vzniknou takové vztahy, které by člověk ani za tři milióny let neočekával a nechce se jich vzdát.

Jak by se měla hodnotit kvalita vztahu? Podle toho jestli se oba dva o sebe navzájem zajímají, podle trvání, podle popularity, podle vnitřního pocitu zúčastněných? Existují různé návody k tomu jak zjistit, jestli má člověk s někým nezdravý vztah. Ale já si myslím, že jen napomůžou k tomu, aby si to člověk přiznal. Nejsme přeci hloupí a poznáme, když něco jde anebo nejde. Další částí je to přijmout jako fakt a začít se podle toho chovat.

Je ale nutné hned ničit všechno co se vybudovalo? Nestačí jen říct co si člověk myslí, co cítí? A pak se pokusit zapracovat společně na zlepšení? Vše se dá změnit a taky, že se to neustále mění. Mění se city, názory, vztahy a celkově lidé. Neodmítejme tu hezkou změnu, která nám dokáže přinést lepší zítřky.

Jen se zeptej sám sebe: "Co chci?" Odpověz pravdivě i když to může být nepříjemné. Zamysli se nad tím jak toho dosáhnout a pak už jen dělej to co musíš.

Nemírumilovné odpovědi, jako: "Chci všechny zabít.", prosím dál nerozvíjet.

Paprika

Snad už konečně spokojený den ti přeje, tvá Nindë



Další drastický příbeh

4. října 2017 v 21:56 | Nindë |  Posedlá kreativitou


V mlze se nejdřív objevily propletené prsty a pak i postavy, kterým patřily. Zamilovaný pár se usmíval a těšil se ze vzájemné společnosti. Dívka i chlapec do sebe zapadali jako skládačka a každý to věděl při pohledu na jejich rozzářené tváře. Společně došli po zapřášené cestě až k silnici. Okolní les se kolem nich shlukoval a oni najednou vypadali nejistě. Stačilo přejít silnici a pokračovat v cestě po pěšině. Problémem byla neustávající, nelítostná a hustá mlha. Sotva viděli začátek cesty za pár metry asfaltu. Podívali se na sebe a pousmáli se na dodání odvahy. Chlapec vkročil na ledový černý povrch jako první. Prudce se rozhlížel z jedné strany na druhou, ale stejně nic neviděl. Nakonec mladík zatáhl svou dívku také na silnici. Jakmile se dívčiny boty dotkly asfaltu objevil se záblesk světla. Ten osvětlil chlapcovo útlé tělo a narazilo. Holčina byla spojenými dalněmi odtáhnuta za svým sraženým druhem. Oba dopadli na zem a dívka sledovala jak se jeho tělo prohýbalo a nadzvedalo, jako by ho přejížděly pneumatiky. Nakonec zůstalo brutálně zničené ležet a ona zbyla sama. Čekala až se jeho pochroumaná hruď zvedne k nádechu. Jeho líbezná tvář ovšem byla pryč, stejně jako naděje. Nakonec se jen dívčina slza začala zvrtávat mezi asfalt a i jí byl, rozžhavenými pneumatikami, konec.

Nevím kdo by ještě čekal ode mě něco normálního...

Skořice

Boží den ti přeje, tvá Nindë


 


Jak Kamil a Lucka šli do lesa, č.3

27. září 2017 v 13:00 | Nindë |  Posedlá kreativitou



Jak Kamil a Lucka šli do lesa, č.3:

Lucka byla vyděšená k smrti, když pozorovala jak se k ní Kamil šouravým krokem plíží. Připomínalo jí to horory, kterých viděla už spousty a tak se rozhodla chovat jako každá nevinná dívka v nich. Přikrčila se a vydala takový skřek, při kterém stály chlupy na těle i sovám... A to sovy chlupy nemají. Kamil ale vůbec nechtěl jeho milé Kontralencii ublížit. Koukal se na zelený oheň tak dlouho až se mu poškodily zorničky a tak se jen slepě pošoupával k Lucce, aby jí mohl poprosit o doprovod domů. Dostal takový šok z toho, že najednou nic neviděl, že jen tiše mumlal a nemohl jí poprosit normálně nahlas. Lucina jako správný hororový charakter začala utíkat po lesní cestě nazpět do města. Cestou asi třicetkrát upadla a chvíli se plazila po zemi, aby dodala na dojmu hororového zážitku. Bylo jí tak nějak jedno, že když se otáčela každých pět vteřin, tak nikoho za sebou na pěšině neviděla. Tak trochu totiž doufala, že jí zpozoruje nějaký režisér a nabídne jí roli ve svém filmu, což by se jí moc hodilo jako začínající herečce.

Nakonec vše dopadlo tak, že Lucka dostala skutečně roli v hororu a to tak, že se nějakým režisérem vyspala ve městě, hned ten druhý den po incidentu s Kamilem. Od režiséra ale získala nejen roli, ale i vir HIV a tak nakonec bez řádné léčby zemřela dva roky po premiéře filmu. Kamil nikdy nenašel cestu zpět do města a nakonec vyhladovělý a dehydratovaný zemřel obklopen sovami v prázdném krmelci.

Pokračování... to už snad ne

Kdo by se vůbec ještě namáhal v tomhle hledat smysl?!

Guláš

Dokonalý den ti přeje, tvá Nindë



I podivný sen může být příjemný

26. září 2017 v 20:11 | Nindë |  Random


Moje sny pro mě byly vždy důležité. Nehledala jsme v nich nikdy moc skrytý význam, ale užívala jsem si ten fakt, že je v nich možné úplně vše. Dřív jsem si vedla deník snů. Přestala jsem poté, co jsem zas chodila spát tak pozdě, že jsem si pak ráno myslela, že se mi snad nezdál jediný sen za celou noc.

Rozhodla jsem se tady podělit o jeden takový sen, který se mi jednou zdál. Nejde ani tak moc o co tam šlo jako spíš jak jsem se cítila během jeho prožívání.

Ležela jsem jako každou noc ve své posteli. Ale tentokrát jsem byla zcela vzhůru, protože mě z mého snění vyrušila přítomnost někoho v domě. Měla jsem být doma sama, ale najednou jsem tušila, že nejsem. Tak jsem v nočním úboru seběhla schody do přízemí naší řadovky a vyběhla z domovních dveří ven. Na ulici nebyly klasické předzahrádky oddělené ploty nýbrž volné trávníky jako z amerických filmů. Ve tmě jsem začala utíkat pryč od našeho domu. Cítila jsem jak se mi ponožky nasákly bahnem a plíce mi plnil studený vzduch. Neohlížela jsem se, protože jsem nějak věděla, že za mnou někdo běží. Byla jsem si jistá tím, že jsem pronásledována. A tak jsem na konci ulice neobvykle zahnula doleva a běžela k osvětlené hlavní silnici. Viděla jsem, že se tramvaj řítí po kolejích k zastávce a já stále vytrvale běžela, abych se k ní dostala. Opravdu jen o fous jsem nastoupila do posledních tramvajových dvěří a oddechla si. Teď jsem ho setřásla.

Tenhle sen je pro mojí duši požehnáním. Moje tělo se naplňuje záhadným pocitem. Mám dojem, že je to pocit života. I jen vzpomínka na tento sen mi potěší. Adrenalin je něco tak neobvyklého v mém běžném žití a mám dojem, že ho potřebuju víc a víc, protože mi našeptává, že žiju.

Máš taky nějaký hezký sen?

Pepř

Vysněný den ti přeje, tvá Nindë



Když jsem na tom byla hůř

25. září 2017 v 17:58 | Nindë |  Téma týdne


Já mám tolik temných dnů v mé minulosti. Nejsem pyšná na to jaká jsem byla, ani jak jsem se chovala. Jsem ovšem pyšná na to, že jsem všechno přežila.

Když jsem byla mladší, tak jsem hodně lhala. Lhala jsem především rodičům. A to o známkách, které jsem si vykoledovala. Nikdy jsem nebyla zrovna horlivá studentka a to se rodičům nelíbilo. Nechápali, kde u mě udělali chybu, když moje starší sestra byla premiantkou se samými jedničkami až do konce gymplu.

Proč jsem jim neříkala pravdu? Měla jsem strach. Pokaždé co jsem dostala špatnou známku, tak u nás doma nenásledovaly řeči jako, že to nevadí a příště si to zlepším a že je jedno, jestli budu mít trojku na vysvědčení. Namísto toho jsem dostávala dlouhé a výčitkové promlouvání do duše. Jejich proslovy mi vždy hodně bolely, ale já jim stejně dál neříkala jakou tu špatnou známku jsem to schytala. Nikdy jsem moc nezpozorovala rozdíl totiž mezi tím, když jsem jim řekla o špatné známce hned a tím kdy na ní přišli později sami. Vyčítali mi mojí neschopnost úplně stejně.

Nevím kdy se to zlomilo a já se začala učit líp a i horší známky jim říkala rovnou. Teď už to moc řešit nemusím, protože se doma připravuji na testy dostatečně na to, abych měla fajn známky a tím pádem s nimi nemusím mít takové konflikty jako dřív. Já se ani tak pořádně neučím pro sebe jako spíš pro tu pohodu a svobodu, kterou mi dobré známky přinášejí domů.

Moje vnitřní nejtemnější období přišlo asi tak před půl rokem. Tehdy jsem neměla moc chuť tu nadále být. Měla jsem pocit zbytečnosti a byla jsem přesvědčená, že by se všem dařilo lépe beze mě. O mé vnitřní zničenosti mělo páru jen málo lidí a někteří z nich mi pomohli. Ne všichni třeba příjemnou cestou, ale přece jen pomohli a za to jsem jim vděčná.

Je strašné, že se kouknu zpátky do relativně nedávné minulosti a děsím se pohledem na to, jaká jsem byla. Mám dojem, že i za pár let se ohlédnu na verzi, která toto teď píše a řeknu si: "To byla ale kráva!" S tím, ale už tak nějak počítám. Vím, že se časem zlepšuji a víc a víc rostu do verze se kterou budu i po letech spokojená.

Jaké byly tvé nejtemnější časy v dosavadním životě?


Rajčata

Co nejsvětlejší den ti přeje, tvá Nindë



Jak Kamil a Lucka šli do lesa, č.2

21. září 2017 v 14:22 | Nindë |  Posedlá kreativitou



Jak Kamil a Lucka šli do lesa, č.2:

A jak Kamil měl v ruce onen klacek, zadíval se na zem. Lucka tam teď jen tak trapně stála a nevěděla co má dělat. A tak pouze sledovala jak Kamil zuřivě kreslí na zem klackem kruh o průměru přibližně tři metry. Jakmile kruh dokončil, narovnal se a mírně prohýbal klacík. Spokojen sám se sebou se díval na tu nerovnou linii a nakonec prohnul klacek tak moc až praskl. Zaječel jako malá holka a vyděšeně odhodil obě poloviny klacku do kruhu. Kamilovi i Lucce se v očích mihotaly zelené plameny, které zničehonic začaly plápolat ve středu kružnice. "Kontralencie..." zašeptal Kamil. "Co je?" řekla Lucka otráveně, protože jí pohled na zelený oheň přestal po pár vteřinách fascinovat. "Zelená je tím znamením. V knize lesa stojí, že jestliže se dvoum lidem zjeví zelené plameny, tak jsou si souzení..." vysvětlil Kamil a zíral na Lucku. "Tak to je teda pěkná kokotina!" Vykřikla na něj. To už se k ní ale pomalým krokem Kamil blížil.

Pokračování... někdy v budoucnosti.

Opět to nedává smysl, ale tak co taky dává smysl, že?

Špecle

Báječný den ti přeje, tvá Nindë



Motivace je na nic

19. září 2017 v 18:00 | Nindë |  Téma týdne


Motivace je hloupost. Musíme si přiznat, že motivaci nikdy nezažíváme v té době kdy jí potřebujeme. Jestli někdo čeká až se bude cítit motivovaný, aby danou činnost udělal, tak se nemusí ani takové chvíle dočkat. Záležitosti, které "potřebují" motivaci jsou často pro nás jen děsivé a neznámé. A není to novinka, že mozek nás chrání před nebezpečím.

Na motivaci se ovšem spoléhá mnoho lidí. Očekávají, že se jim jen tak zjeví a jim se najednou bude chtít do něčeho do čeho se jim tolikrát nechtělo. Pokud se chceme pro něco rozhodnout, tak sami od sebe i přes všechny ty negativní pocity. Jen si přiznejme jak často se cítíme motivováni? Jednou za týden, nebo dva, tři dny?

To je strašně málo vzhledem k tomu co všechno chceme. Toužíme po tom spát alespoň osm hodin denně, ale necítíme se na to, abychom šli dřív do postele a vstávali dřív. Už několik měsíců říkáme o tom že bychom se chtěli naučit třeba španělsky, ale zatím jsme se neměli ani k tomu si najít jen základní fráze na googlu. Říkáme si, že by bylo fajn se dostat do formy, ale stejně neměníme naši stravu a necvičíme, protože je to "náročné".

I když najdeme motivaci k tomu to udělat, tak je to jen poprvé. Kdy to bude po druhé? Ne vždy totiž poté co něco vyzkoušíme, tak je to pak dál celé jednoduché. Je to stejně složité a úplně ve stejné míře se nám do toho nechce. Nelze se na motivaci spoléhat.

Co ale použít namísto motivace? Vnitřní přesvědčení, svou vůli a samozřejmě mozek. Začátky jsou nejhorší. Každý moc dobře ví, že když začne dělat něco nepříjemného, tak se mu to ve finále nezdá tak hrozné. Občas se i stane, že člověk od té práce těžko odchází, protože chce pokračovat.

Když začneme pracovat jen na jediném cíli, tak se nám bude lépe pracovat i na dalších. Přece jen zvládli jsme to posledně, tak proč ne teď? Lidé mají mnohem větší moc než si někteří z nás chtějí přiznat.

Jak moc se spoléháš na motivaci ty?

Perník s řepou

Příjemný a usměvavý den ti přeje, tvá Nindë



Filmy a jejich přínos

16. září 2017 v 16:29 | Nindë |  Random


Nejsem zrovna milovníkem filmů. Nepouštím si je často a ne každý dokoukám do konce. Ráda si z nich ovšem něco odnesu.

Je mnoho filmových žánrů a já mám docela si myslím vyhraněný vkus. Sama od sebe bych si nepustila bondovku, horor, nechutný romanťák a tak. Mně se nejvíc líbí komedie a dramata s občasným šplouchnutí romantiky. Romantika je stejně poslední dobou téměř v každém filmu. Přece jen láska je tak emocionálním jevem, že nás těší pohled na všechnu tu zamilovanost. Tak proč by jí tedy tvůrci vynechávali?

Dřív jsem vždy zůstávala ve své komfortní zóně a dívala se jen na filmy, které jsem už viděla dřív. Takže jsem nějaký kousek klidně viděla pětkrát až desetkrát a vůbec mi to nevadilo. Teď jsem ale začala prozkoumávat i jiné tituly. Vždy rozhodne trailer zda-li se podívám na onen film či ne. A tento systém se mi vyplácí, protože se mi líbily všechny filmy od kterých se mi líbil trailer, zatím žádné zklamání.

Všimla jsme si toho, že jsem si z těch filmů začala brát i ponaučení a inspiraci. Dodávají mi na odvaze. Všichni moc dobře víme, že spousta filmů se snaží být přitažená za vlasy, aby přilákala pozornost. Je přirozené, že moc skutečnosti tam není, ale mně to nevadí. Já mám dojem, že je mnoho věcí možných, když se odhodláme za nimi jít. A tak mě tyto filmy uklidňují a našeptávají mi, že ještě není pozdě udělat to co chci.

Jaký vztah k filmům máš ty?

Teplé mléko

Překrásně odvážný den ti přeje, tvá Nindë



Plány

16. září 2017 v 11:14 | Nindë |  Random


Občas si člověk něco naplánuje. Naplánuje si v hlavě jak asi co bude probíhat. A pak plány nevyjdou.

Není to nikterak neobvyklý jev, že něco nevyjde tak jak by si člověk přál. Když jsou to drobnůstky, tak člověk se s pozměněným scénářem nějak srovná. Občas dochází i k tomu, že je něco lepší než jak si to představoval. Já si ale spíše plánuju větší věci a ty když se jako obvykle nesplní, tak se cítím zklamaná a to naprosto zbytečně.

Celkově něco očekávat není dobré. Zabíjí to veškerou radost z maličkostí. Já jakožto typická dívka mám někdy stav ve kterém očekává, že mi všichni uvidí do hlavy a všichni se budou podle mého rozpoložení řídit. To je ale to nejhloupější co si můžu myslet. To pak jsem smutná z toho, že mi nikdo nerozumí. Když nikomu neřeknu ani slovo, tak je jasný, že mi nikdo nebude rozumět. Žádný princ na bílém koni nepřijede a neudělá přesně to co chci.

Je důležité nechávat své plány elastické. Nechávat si zadní vrátka, když něco nejde podle představ. Není to vždy příjemné čelit něčemu novému, neznámemu, neplánovanému. Mozek se nás snaží, přesně před těmito věcmi vyvolávající strach, chránit. A tak pak jsme neschopní udělat cokoliv co by naší situaci zlepšilo, protože to vyžaduje práci a je děsivý, když nevíme co bude.

Nelze si nalajnovat život. Člověk se změnou musí počítat, na plány se moc nespoléhat a vyzkoušet něco nově děsivého.

Chleba

Úžasný a ještě lepší den ti přeje, tvá Nindë



Jak Kamil a Lucka šli do lesa, č.1

13. září 2017 v 23:33 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Jak Kamil a Lucka šli do lesa, č.1:

Byla tma a hvězdy na obloze. Hvězdy ovšem nebyly vidět přes to světelné znečištění velkoměsta. V jednom takovém znečišťujícím podniku seděl na barové židli i Kamil. Nevěděl proč stále sedí na té barové židli a popíjí si své barové pití. Nevěděl ani dokonce proč není schopen se přinutit se zvednout z barové židle. Ohlédl se a div nespadl z barové židličky. Záplava modrých kaděří omámila jeho smysly a velké přední zuby Lučtiny zavrtávaly se mu do paměti. A tak se Kamil zvednul z oné barové židle a šel za Lucinkou. "Ahoj, já jsem Kamil. A jak se jmenuješ ty, krásko?" Řekl svým ultra nesexy hlasem a zazubil se na Lucku. Lucka mu naschvál odpověděla stejně hlubokým hlasem lež, aby Kamila přesvědčila k poníženému odchodu. "Pojď se mnou, Kontralencio!" zahřměl, nadále svým ultra nesexy hlasem. Lucie nyní oblbá vůní jeho Playboy voňavkou ho následovala. A tak Kamil šel a šel. Pryč z města, směrem do lesa. Rádoby Kontralencie ho následovala jako ocásek. V lese se však Kamil zastavil. Popadl blízký klacík a Lucie nevěděla co dál.

Pokračování... někdy v budoucnosti

Nedává to smysl. Nehledej v tom smysl, jelikož ho tam není ani špetka.

Bramborová školní kaše

Krásný i klidně nesmyslný den ti přeje, tvá Nindë




Naučit se říkat ne

5. září 2017 v 19:56 | Nindë |  Random


Můj obdiv má hodně lidí. V podstatě u všech jsem měla moment kdy něco udělali a já jen stála s otevřenou pusou a říkala si: "To jsou takoví machři! Škoda, že na ně nikdy nemám." Jedná se o úspěchy, výtvory, nápady, vlastnosti, činy a mnoho dalšího. Každý má něco skvělého.

Obzvlášť schopnost říct ne, stát si za svým a taková ta "drsnost" mě vždy lákala. A to je docela jednoduché vysvětlit, protože já sama taková vůůůbec nejsem. To co nemáš, to chceš. Nelze to převést u všeho, ale tak víš o čem mluvím.

Moje kamarádka Krutovládkyně je ta neskutečně razantní osoba a já jí díky tomu naprosto zbožňuju. Dokáže totiž tak nějak vyrovnat tu mojí lítostivou stránku. Když Krutovládkyně řekne ne, tak prostě ne. Když něco poví, tak to je pravda. Když opravdu nechce, tak to nebude dělat. Přijde mi, že je paní svého života, nikdo se jí nebude do něj srát a je jí jedno co si o tom společnost pomyslí. Samozřejmě tohle není vždy pravda, dokáže být i velmi přívětivá a občas o určitých věcech taky až moc přemýšlí. Ale jde tu o to, že ta její divočejší stránka existuje a rozhodně jí to přináší hodně výhod.

Já jsem spíš odpouštěcí typ než ten, který nenechá lidi si to vyžrat (i se smetanou navrchu). Když zrovna mě nic nenaštve, tak jsem řekla bych mírumilovná a chtěla bych aby se všichni měli dobře i když to dopadne tak, že mi lidi budou šlapat po hlavě. Tak nějak jsem už přizpůsobená k tomu se obětovat a to je špatně. Měla bych se občas postavit na nohy a říct ne. Ne?!

Dokážeš se postavit za svoje názory?

Houskové knedlíky

Krásný a stále pozitivní den ti přeje, tvá Nindë



Další školní začátek

3. září 2017 v 20:56 | Nindë |  Random


Už je to tu. Dnes/Zítra usnu a pak se probudím v šest a naklusám do školy. To je v háji toto.

Budu nastupovat do třeťáku a je děsivý, že mi na tom gymplu zbyvá v podstatě jenom rok a půl. Hlavně si teda ani nechci přiznat, že už začíná další školní rok. Nejsem absolutně připravená. Jakože tašku mám, sešity taky z minulého roku, ale v hlavě mám jen guláš. Ještě jsem totiž pořádně nepromyslela strategii na úspěšný školní rok.

Ideální by bylo mít výborné známky, dostatek volného času, zábavy s kamarády a odnesení si znalostí z těch deseti měsíců. Efektivní by třeba bylo si jen procházet nově zapsané poznámky na konci vyučování, učení se na testy mírně dopředu a dost intenzivně na to, abych nad tím nestrávila víc času než by bylo potřeba. Ale vím, že si tohle řeknu a stejně po dvou měsících (nebo dřív) se něco stane a já spadnu do té prokrastinující rutiny z minulých let. Chtělo by to mít tentokrát větší přesvědčení.

Prázdniny utekly docela rychle musím uznat. První měsíc jsme měla "relaxaci" na dovolené a u babi. Druhý měsíc jsem měla ve stylu brigády i zábavy s kamarády. Ani za nic jsem nestihla vše co jsme chtěla, ale s tím jsem tak nějak počítala na začátku po zkušenostech z minulých let. S kamarádkou jsme si asi půl roku dopředu zapisovaly co bychom spolu chtěly podniknout přes prázdniny. Uhodl jsi, nic z toho se neuskutečnilo. Alespoň jsme se párkrát sešly a to je důležité.

Chtěla bych i tu napsat text jak sobě tak i možná tobě. Jakožto motivaci na následující rok...

Učení není vždy sranda. Dá to práci. Vždy se najde důvod proč se naučit a proč ne. Předtím než se opravdu rozhodneš pro ne, tak se nad tím ještě jednou zamysli. Nejlépe v dobré náladě s plným žaludkem. Nezapomeň na svoje přání a priority. Když se něco nepovede hned, tak není třeba ztrácet hlavu, dej se do práce a pak věř ve svůj úspěch. Nezapomínej se bavit a žít svůj studentský život tak aby když se pak ohlédneš zpátky, tak ti vzpomínky vykouzlí úsměv na tváři.

Tohle asi zrovna není text pro lidi už vystudované, ale možná je to přivede na nostalgické myšlenky, které snad jsou převážně příjemné.

Co se ti vybaví když se řekne škola?

Kešu

Ještě klidný den ti přeje, tvá Nindë



Myšlenky v MHD

2. září 2017 v 23:25 | Nindë |  Random


V MHD jezdí tolik lidí. Já jsem uživatel nejčastěji tramvaje a tam taky dochází k mému hlubšímu zamyšlování. Prostě si tak stojím a rozhlížím se. Uvědomím si přítomnost lidí. Mnoha lidí a z toho každý má svoje trápení a radosti, krásy i chyby. Zauvažuju nad jejich příběhy, hádám kam jedou a proč. Je tolik možností a jediný způsob jak si je ověřit.

Nikdy jsem se sama od sebe nezačala bavit s někým neznámým v tramvaji, protože oproti době minulé by to bylo pro ně děsivé. Je smutné, že z naší společnosti se stala podezíravá, jen na sebe se ohlížející mrcha. Jindy se třeba ani na lidi nedívám a jen civím z okna. Vstřebávám scenérii která se mi nabízí, nebo začnu analyzovat proč se něco děje určitým způsobem.

Nedávno jsem viděla jít kluka o berlích. Začalo a pršet a já si uvědomila jak je to mají takový lidi blbý když je nepřízeň počasí. Nemůžou mít deštník, sádra jim navlhne a nejlíp by měli zůstat doma při dešti, když je třeba nemá kdo odvézt, nebo doprovodit. A už se mi začaly tvořit v hlavě všemožné scénáře proč by dotyčný neměl nikoho, kdo by se o něj postaral. Rodiče zemřeli když byl ještě malý a jeho babička u které žije neujde ani dvacet metrů bez přestávky. Kamarádi jsou všichni v práci, na taxíka nemá peníze a musí se dostavit na ten pracovní pohovor. Samozřejmě je možný, že prostě jen doufal, že stihne dobelhat na místo určení než začne pršet, ale to je pro mojí mysl až moc jednoduché.

Někdy je jen zábava koukat na lidi, obdivovat jejich styl oblékání a odhadovat jací asi jsou a zda-li bychom si padli do noty. Dřív jsem jezdila v MHD bez sluchátek, ale později jsem zase přešla na písničkové odpočinutí. Dělá mi trochu problém nepohybovat se do rytmu, ale občas alespoň si poklepam nohou nebo neslyšně zabubnuju prsty. Teda alespoň předpokládám, že je to neslyšně.

Co děláš ty, když jedeš hromadnou dopravou?

Mandle ve skořici

Skvěle padnoucí den ti přeje, tvá Nindë




Kdo jsme?

2. září 2017 v 0:21 | Nindë |  Random


Skutečně záleží na tom vědět kdo jsme?

Za svých sedmnáct let existence jsem nepřišla na to kdo jsem. Jsem člověk, mám nějaké jméno, narodila jsem se konkrétním dvoum lidem, nějakým způsobem jsem byla vychována a bylo o mě postaráno. Ani pořádně nevím co dělá člověka tím kým je. Je to tolik faktorů, že je nelze všechny přesně definovat.

Vypadám takhle, chovám se takhle, moje osobnost je takováhle. A i kdybych všechno ťip ťop definovala, tak co? Nevím jestli bych si řekla, že moje špatné vlastnosti jsou mé a nebudu ohledně toho nic dělat, protože mě definují, nebo bych se je snažila změnit. Možná by mi to jen znechutilo představu měnit se.

Někdo by možná řekl, že je příliš brzo na to abych to začala zjišťovat. Kdy je ale ta správná doba? V ten den kdy mi bude osmnáct? Dvacet? Třicet? Dle mého názoru je čas když člověk nad tím začne aktivně přemýšlet. Tak nějak dospěje k tomu bodu kdy je dost zralý na to zjistit o sobě něco víc a ujistit se ve svých odhadech.

Přijde mi, ale že je to neskutečně zdlouhavý proces a může být dost snadno ovlivňován mojí náladou. Možná by bylo fajn se zeptat kamarádů na to jaká si myslí že jsem. To přináší také určité uskalí, protože člověk se nechová s každým úplně stejně. A to je další věc. Člověk má dle mého názoru několik osobností, které během dne střídá na základě toho co se děje kolem něj.

Celkově dospívám k názoru, že je dobré o sobě zjistit nějaké základní věci, které platí v podstatě v každé situaci, ale rozhodně se nepouštět do celkového definování. K čemu to vůbec je? O svých chybách vím a o svých hodnotách také i když si to nechci přiznat.

Co má cenu?

Jablečný štrůdl

Úžasný den ti přeje, tvá Nindë



Kam dál