Ruce

Včera v 16:24 | Nindë |  Random


Ruce jsou části našeho těla, které nás dělají námi. Ani lidoopi nemají tak dokonalé ruce jako my. Lidské ruce dokážou přenášet velké předměty, ba i dělat tu nejjemnější a pečlivou práci jako je vyšívání, vyřezávaní, sestrojování hodinek a další droboučké práce.

Ruce mi vždy byly velmi drahé. Díky nim se může ničit i tvořit. Někdy pohlédnu na své ruce a říkám si co to provedly. A jindy se na ně podívám a říkám si co by mohly dokázat. Obzvlášť ty moje hbité klobáskové prsty pro mne znamenají nekonečnou moc a je škoda, že jí nevyužívám.

Na jinou notu... Při vycházce s kamarády občas tak máchám rukama, že se občas dotknou jejich rukou. Této situaci jsem začala říkat misstouch vzhledem k tomu, že se mi to s kamarádkou stávalo tak často až to skoro vypadalo, že to dělám schválně. Já mám jen prostě ručky chmatačky. Musím říct, že poslední dobou si své ručičky začínám více hlídat (dají se do kapsy/přidržují tašku/drží něco jiného), protože v určitých situacích by to opravdu mohlo být trapné.

Celkově si myslím, že naše ruce si zasluhují obdiv a větší péči a ohledy. Chudáci ti lidé, kteří je nemají. Těch je mi upřímně líto. A tak tě vyzývám k tomu, aby jsi měl své ruce rád tak jak si to zasluhují, využíval je jen k dobrým účelům a vedl je k tomu po čem toužíš.

Tvarohová buchta od maminky

Příjemný den ti přeje, tvá Nindë


 

Když se nikdo nedívá

Čtvrtek v 21:43 | Nindë |  Téma týdne


Jako správná lidská bytost bych se chtěla v tomto článku zaměřit na sebe a na to co dělám já, když se nikdo nedívá.

Kdysi jsem viděla jeden citát, který se ptal: Kdo jsi, když se nikdo nedívá? (na obrázku je mimochodem norský Preikestolen) Tento citát mi změnil trochu perspektivu pohledu na můj život. Protože já jsem opravdu jiná, když jsem sama a když jsem s lidmi. Teda alespoň dřív jsem se chovala všude značně rozdílně. Nyní si myslím, že rozdíly jak jednám s rodinou doma a s kamarády ve škole jsou mnohem menší. Ale co se děje, když jsem úplně sama v svém pokoji?

Pronásleduje mě samota, na kterou jsem si dost zvykla. Obzvlášť poté co jsem si před přibližně rokem a půl smazala svůj účet na facebooku. Když se nikdo nedívá, tak jsem sama a sama sebou. Mám své chvíle radosti i trápení. Sem tam si povídám sama pro sebe a směju se jen tak a pak se směju tomu jak se směju (opravdu se to nestalo jen jednou). Vím, že by tohle označilo pár lidí za bláznovství, ale já jsem takhle spokojená... jsem spokojená jako blázen. Jako blázen se učím, brečím, lenoším, prokrastinuji, tančím, zpívám si a hlavně přemýšlím ve své skrýši.

Jakmile přijdu domů a zjistím, že tam není živá duše, tak jsem neuvěřitelně ráda. To že se nikdo nedívá znamená, že můžu být taková jaká chci. Klidně můžu uprostřed kuchyně rozjet improvizovaný taneční sólo při krájení mrkve a nikdo mě za to nesoudí. I když se to nemusí zdát, tak já se stále za sebe občas stydím a to je špatně. Neměla bych se stydět za to co mám ráda. Stydit se za své skutky si dovoluji. Mi nepřijde špatné si uvědomit své chyby a trochu si je vyčítat. Přece jen za své chyby musí člověk trochu pykat, ale chápu, že všeho moc škodí.

Když mě nikdo nepozoruje, tak nechávám své emoce vyplynout na povrch. Když jsem mezi lidmi, tak držím své emoce trochu na uzdě. Mám pár nápadů proč. Možná protože nikomu nechci ublížit, nebo protože se za ně stydím a bojím se co na ně ostatní, nebo chci být brána jako více rozumná a "dospělá", či se bojím následků. A ani nevím, jestli je špatně, že své emoce skrývám. To by jsi mi mohl říct ty...

Zelenina

Den plný radosti ti přeje, tvá Nindë



Když se mé ruce a nohy pohybují

6. května 2017 v 23:21 | Nindë |  Přiznávám se... jsem jednorožec


Je zvláštní, že jsem se ještě nerozepsala o své oblíbené činnosti. Áno i když se to může zdát zvláštní, tak já opravdu ráda tancuji.

Tancuji především doma. Když jsme sama v pokoji. Pouštím si svou oblíbenou hudbu a ty pohyby prostě přicházejí samy. Samozřejmě ještě záleží jestli mám dobrou náladu. Když jsem zrovna smutná, tak se mi moc tancovat nechce a ani tancovací písničky nepomohou.

Neznámé písničky také vybírám do svého playlistu podle toho jestli mě nutí k tanci. Jestli dokáží mé tělo nějak rozpohybovat. Někdy postačí i jen klepání nožkou do rytmu a už si písničku ukládám.

Rok a půl zpátky jsem chodila do tanečních. A i když jsme se učila klasické tance, tak mě to neskutečně bavilo. Nejsem žádná přebornice v tancování. V tanečních jsem svému partnerovi také mnohokrát šlápla na nohu a měla jsem potíže s tím být narovnaná (jako ostatně vždy). Ale to nemělo vliv na mojí zábavu.

Doma se vždycky vrtím jak chci. Teda párkrát se taky stalo, že jsem byla tak rozpohybovaná, že jsem třeba nohou třískla o nábytek... no každý z nás tu bolest zná. V mém pokoji mám velké zrcadlo, takže se můžu při svém tancování pozorovat i když mi to teda nic moc nepřináší.

Můj tanec je prostě můj a podle toho i vypadá. Je jednoduše podivný. Ti co mě znají nejspíš sami ví, že je zvláštní. Občas totiž nějaký ten nezvyklý pohyb udělám i na veřejnosti mezi kamarády. Mám opravdu pocit, že se pak za mě neskonale stydí. Ale tak když se ona nálada střetne s dobrým rytmem, tak jednoduše musím...

To je vše co bych ti chtěla o mém tancování sdělit. A co ty? Rád si potancuješ, nebo se této aktivitě vyhýbáš?

Zralá Gouda

Den plný energie ti přeje, tvá Nindë


 


Pláč

28. dubna 2017 v 22:11 | Nindë |  Přiznávám se... jsem jednorožec



Pláč je činnost, kterou jednoduše sem tam musím vykonávat. Nemyslím, že bych přežila měsíc bez nějakého toho půlnočního breku.

Ne vždy mám k slzám důvod. Někdy se jednoduše nahromadí události, které samy o sobě jsou malicherné, ale je jich příliš. Někdy se musím vybrečet i z věcí, které mě doprovází už strašnou dobu, ale stále je držím v sobě. Jsou smutné, ale já kvůli nim zpočátku nebrečela tolik kolik bych měla. Stále mám ty výčitky z toho, že jsem měla ronit slzy, ale neronila jsem je.

Jako modelovou situaci bych uvedla, když zemřel můj děda. Jakmile jsme se to dozvěděla, tak se slzy dostavily, ale rozhodně ne v takovém množství. Na pohřbu jsem neuronila jedinou pořádnou slzu. Musím uznat, že jsem se pak cítila trochu blbě vůči příbuzným, kteří se topili ve svých slzách. Ale jen si nemysli, že bych svého dědu neměla ráda. Měla jsem ho hodně ráda. Byl to můj trochu nevrlý, tvrdohlavý vzor. Obdivovala jsem ho a opravdu mi stále chybí jeho přívětivý, lišácký úsměv. Každopádně jsem vždy příliš zesmutněla při zmínce o něm i půl roku po jeho smrti. A tak jsem jednu noc si na něj opět vzpomněla. A vše vypustila. No slzy mi z očí tekly jako voda z utrženého hydrantu, ale stálo to za to. A tohle vyplakání mi neskutečně pomohlo konečně nechat minulost minulostí a žít o něco lehčí život.

Já mám totiž zajímavý systém utěšování. Nejdřív uroním jednu slzu a pak přejdu do hysterického breku a podle závažnosti nebo počtu problému po určité době přecházím do usedavějšího pláče a začínám si říkat, že je to jedno a že všechno bude v pohodě. Pak jsem opět veselá a schopna fungovat.

Brečím buď za bílého dne, když vím, že nikdo domů dlouho nepřijde, nebo převážně v noci, když už všichni doma spí. Já navíc večer vždycky mám takovou smutnou náladu, takže to přichází přirozeněji. Nemám zrovna hezký pláč. Pohled na mou bulící tvář není zrovna lahoda. Nebudu se raději rozepisovat o mém přesoleném zevnějšku. A nehezký brekot je nejspíš i důvod proč nedokážu brečet před lidmi. Já bych se nemohla rozplakat nad smutným filmovým příběhem v kině. Vždy když vidím něco smutného na plátně, tak odvrátím zrak, mrkám a říkám si, že je to jen film. Když je to film založen na skutečných událostí, tak jsem samozřejmě trochu v háji.

A jak jsi na tom ty s pláčem? Rád si pobrečíš, nebo to v sobě držíš a nevypustíš jedinou slzičku?

Berry white

Krásný i klidně mírně smutný den ti přeje, tvá Nindë



Plavání

19. dubna 2017 v 20:45 | Nindë |  Random



Asi by to chtělo napsat o nějakém odlehčenějším tématu. Takže se rozepíšu o plavání.

Já sama neuvěřitelně ráda plavu. Moc ráda se cachtam ve vodě a celkově vodu zbožňuju. To nadnášení je boží. Nevadí mi plavat sem a tam ani se cárat u břehu a hrát si. Není mi pět, ale ve vodě je nutno si hrát v každém věku. Stačí si jen nabrat vodu do dlaní. To jak je tekutá a přitom lehká. Jak je průhledná a stejně to v ní hraje barvami. Nejde mi nějak se držet zpátky, když jde o krásy vody.

Toto pololetí máme v osnovách zapsané, že bychom si měli zopakovat jak se to plavčí. Takže už několik měsíců chodíme do bazénu, kde máme vyhrazenou vždy jednu lajnu, ve které plaveme jen my. Tím my myslím mne a mé spolužačky. Teda ty, které zrovna mohou nebo nenakupují (mrk mrk). Stalo se několikrát ovšem, že jsme to nebyly jen my, žačky, které plavaly. Občas, nebo spíše téměř vždy se k nám připojil náš učitel tělocviku. Tak abych ho popsala nějak. Je to pohodář, mladý, vysportovaný a stalo se, že jsem před ním v minulosti na tělocviku měla pár zajímavých hlášek, jako třeba "Ještě jedno slovo a..." (díky Týno), "Jděte do háje už..." (hrála se vybíjená, musela jsem si postěžovat poté co mě zas trefil míč). Ale jinak je to fajn učitel, jen mi vadí, že se před námi, studentkami vystavuje polonahý. Jakože, pardon. Vím, že nejsme malé a tak, ale stejně... trochu důstojnosti by to chtělo. Jeho svalů si nikterak neužívám. Jsem totiž taková ta podivná holka, která nemá ráda na klucích přílišné svaly, které pak spíše nahánějí hrůzu než obdiv a jsem mírně stydlivá i když se to nemusí napřed zdát.

Ale jinak si na plavání stěžovat nemůžu. Vždy si zaplaveme tak deset bazénů a jdeme do páry. Pak už jen klasický rituál: sprcha - převlíkání před cizíma i známýma a to se děje i před plavání samozřejme... (ale stejně tu nahotu před lidmi moc nemusím... celkově se raději moc neukazuju... i doma nejsem nejraději, když mi během převlíkání do pokoje vtrhne nějaký člen rodiny) - rozčesání vlasů a celkově dooblečení, dopřezutí - brzký odchod. Celkově končíme dřív, než bychom končily, kdybychom měly normální tělák. Takže já si myslím, že se to školní plavání vyplatí.

Uzavřu to tím, že všechny vás mám ráda jako vodu. Což znamená převelice moc. Plavču zdar!

Kobliha

Vlídňoučký den ti přeje, tvá Nindë



Daně

18. dubna 2017 v 21:35 | Nindë |  Vážná věc


Už nějaký čas se mi v hlavě povaluje takový nápad. Nápad napsat článek, který bude něco vysvětlovat, něco co mě zajímá a sama se v tom nevyznám. Dneska bych se tedy chtěla pověnovat něčemu z oblasti financí. A to znamená popsat DPH a daně... Já v tomto tématu totiž slušně plavu.


Co je DPH a daň?

Hned na záčátek by to chtělo vysvětlit co to vlastně je. DPH je zkratkou pro daň z přidané hodnoty.

Pojem daň jsi určitě slyšel. Platí jí všichni občané státu. Je povinná a nelze moc ovlivňovat jak s ní bude vynaloženo (maximálně si může člověk zvolit v příštích volbách jinou politickou stranu a nebo se teda začít míchat do politiky). Ale není tu jen daň z přidané hodnoty. Je spousta druhů daní. Tak například: spotřební (pohonné hmoty, alkohol, cigarety), silniční (firmy a podnikatelé používající auto za získání zisku), příjmu (z toho co si člověk vydělá), zdravotního a sociálního pojištění, nemovitostí apod.


Proč se daně platí?

Daně platí občan státu, je to tak nařízeno zákonem. Lidé je platí proto, aby stát mohl zařídit různé věci, jako je například oprava silnic a celkově nové stavby, placení platů státních zaměstnanců pracujících na úřadech, v nemocnicích, u policie, ve školách... samozřejmě z daní se tvoří i platy politiků a důchody. A celkově se daně platí aby stát mohl nabídnout občanovi nějaké služby. To jestli je poměr odvedených peněz do státní kasy a kvalitou služeb vyrovnaný je jiná otázka.


Jak se u nás platí daně?

Na tohle jsem se musela opět zeptat svého taťky. A ano, nakonec z toho byla dvacetiminutová přednáška o daních... ne že by mi to vadilo. Každopádně, jestliže je člověk zaměstnán u nějaké firmy, tak daň z příjmu, zdravotní a sociální pojištění platí daná firma. Pak je ale tu ještě právě DPH a to platí člověk kdykoliv si něco kupuje. Dejme tomu, že mlíko má hodnotu 10 korun. Pak si ale firma, která ho produkuje řekne ještě o 3 koruny navíc, protože to že ho zpracovala, zabalila atd. dalo nějakou práci a chce za to odměnu ve formě peněz. Pak se ještě hodnota může zvýšit, když ono mléko je v supermarketu. To pak ještě supermarket si klidně přidá další dvě koruny pro sebe, protože prodávání mléka dá taky práci. Pak přijde ještě ale stát a mlíko zdaní. To znamená, že z 15 korun je najednou přes 18. Pak jestliže člověk něco zdědí/dostane darem, tak zaplatí také daň z hodnoty daného předmětu. Pak když člověk má nějaké nemovitosti (dům, byt, pole, lesy apod.) tak platí ročně daně z nich a to tak, že přijde žádost o zaplacení. Pak jsou tu ale podnikatelé a ti platí daň firmy. Platí daň z příjmů, sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance a sebe. A to buď ročně, nebo po třeba čtvrtletí. Jsou ale i lidé, kteří mají i vedlejší příjmy a ty musí přiznat státu a zaplatit za ně daně. Třeba když někdo prodává ve větším množství med, tak by měl pak vyplnit nějaký hezký růžový formulář a zaplatit daň a to buď v hotovosti na finančním úřadu, nebo daňovou složenkou/poštovní poukázkou na poště a nebo bankovním převodem.


Kolik je u nás jaká daň?

DPH je rozdělena na tři typy a to:
Základní sazba DPH - 21% (téměř všechno)
První snížená sazba DPH - 15% (firmy poskytující služby - stravování, ubytování...)
Druhá snížená sazba DPH - 10% (firmy týkajících se sociální péče, odpadních vod, pohřbů...)

Daň z příjmu fyzické osoby - 15% (osoba, která je svéprávná - má určitá práva a povinnosti, může uzavírat smlouvy apod., nezletilí sem patří jen z části - mohou uzavírat drobné obchody)
Daň z příjmu právnické osoby - 19% (většinou skupina lidí, která na sebe bere určitá práva a povinnosti, např. obchodní společnosti, spolky, nadace...)
Zajímavost: I nenarozené, ale počaté dítě může dědit a vlastnit majetek

Spotřební daň - více jak 50% (aby se snížila poptávka po škodlivém zboží jako je alkohol či cigarety)

Nemovitostní daň - tam záleží na tom, kde nemovitost je, co je to za nemovitost, jak moc město, ve kterém nemovitost je, daň zvýší apod. (Tak to je i u darovací a dědičné)

Sociální pojištění - kolik platí zaměstnavatel ze svých příjmů- 25%, to co zaměstnanec ze své mzdy - 6,5%
Zdravotní pojištění - kolik platí zaměstnavatel ze svých příjmů - 9%, to co zaměstnanec ze své mzdy - 4,5%


Kdo nemusí platit daně?

Zajímavé je, že firmy, které mají příjem vyšší než 1,5 milionu, tak zdravotní a sociální pojištění platí jen z toho 1,5 milionu. Když má třeba příjem 10 milionu, tak se zdravotní a sociální zdaní jen z toho 1,5 milionu a z těch zbývajích 8,5 milionu ne. - informace od taťky

Daně nemusí platit ani studenti, kteří chodí na brigádu. Pokud mu je zaměstanavatel z výplaty odečítá, tak i může zajít na finanční úřad a získat své peníze zpět. Alespoň tak jsem to slyšela od kamarádů...

Daně se nemusí platit například při prodeji nemovitostí, které byly zakoupeny před 5 lety, placení výživného, stipendia, příspěvky nadacím apod.
→ to je lepší si najít jinde


Tak to by bylo asi vše co jsem si zjistila o daních. Doufám, že ti článek dával smysl a obohatil tě o nové znalosti. Ale tak abych se ještě vyjádřila k daním. Platit daně budeme státu vždycky, celý život, ale nemyslím si, že by to bylo nějak výhodné. Sice něco z odvedených daní dostaneme nazpět, ale jsem toho názoru, že se stejně neuvěřitelné množství peněz ztratí v kapsách hrabivých jednotlivců. To co člověk vydělá se oseká hned nazačátku u daně z příjmu a pojištění, pak se ještě ztratí peníze při placení nemovitostní daně a když už si něco koupíme z toho našeho mála, tak stejně platíme navíc. Ale takový už je systém. Není jak ho změnit. A tak si pojďme alespoň užít to co máme.

Kobliha

Milý den ti přeje, tvá Nindë



Politika

17. dubna 2017 v 10:52 | Nindë |  Vážná věc


Dnes bych se chtěla rozepsat o převelice rozsáhlém tématu... Politice.

Možná už víš, že slovo politika vzniklo z řeckého slova polis což se v češtině překládá jako město. Proč město? No protože politika má původ ve městě. Nebýt sdružování lidí do měst, tak není ani politiky. V oněch městečkách totiž byl mírný chaos a to se některým nelíbilo a tak si řekli, že zavedou určitá pravidla (budoucí zákony), které budou pro danou obec platit a lidé se podle nich budou řídit. Ti kteří vymysleli ony pravidla je následně představili ostatním a ti s nimi souhlasili a také souhlasili s tím, že někdo bude kontrolovat zda jsou všechny předpisy správně dodržovány. A celkově souhlasili s tím, že někdo bude vždy nad nimi. To je demokratická cesta. Pak ještě klidně mohlo dojít k tomu, že jedinec se svými přívrženci převzal moc nad určitým územím a obyvatelům dané oblasti vyhrožoval tresty, když neuposlechnou jeho rozkazů.

Ale tak to je jedno. Já se nechci věnovat historické části politiky. Současnost je možná že ne zajímavější, ale rozhodně zajímavější pro nás. To co je teď totiž určuje jaká bude budoucnost. To co bylo, bylo a nic se s tím nenadělá. Samozřejmě ale některé historické události vytvořili určitou nevraživost nebo náklonnost mezi lidmi, stranami, státy. A to se může promítnout i do budoucnosti.

Tak co se týče mezinárodní politiky. Největšími hráči současného světa jsou: Trump, Putin, Erdogan, Kim Čong-un... to jsem si alespoň vyvodila z toho, že se o nich nyní stále mluví. První tři jsou regulérními, demokraticky zvolenými prezidenty i když tedy Erdogan si zavedl v Turecku něco na způsob diktatury. Kim Čong-un je "nejvyšší představitel" Korejské lidově demokratické republiky. Což znamená, že je to v podstatě diktátor. Z hodin zeměpisu jsem si zapamatovala, že naše paní profesorka říkala: "Někteří ani neví, že když má stát v názvu lidový, nebo demokratický, tak to znamená přesný opak, viďte? Že ano..."

Trump je docela nepředvídatelný. Neví se moc co se mu honí hlavou a kam až dokáže zajít, aby své nápady co s USA uskutečnil. Prý má už návrh jak by měla vypadat zeď mezi Spojenými státy a Mexikem, kterou mimochodem nechce nikdo zaplatit. Ruší všechna možná nařízení, které zavedl v minulých letech Obama. Nedávno nařídil odpálení amerických raket na syrskou základnu. Ale je jen težké soudit zda-li jeho oponentka v nedávných volbách - Clintonová byla lepší volbou. Možná, že by byla jen menším zlem.

Málem bych zapomněla na starou dobrou Merklovou. Německá kancléřka, která v uplynulých měsících si docela podělala pověst poté co podpořila uprchlíky, kteří masivně přicházeli do Německa za lepším. Němci to nepřijali zrovna nejlépe. Situace s uprchlíky se zhoršila obzvlášť poté co začali být častější teroristické útoky ohrožující civilisty. Ale to není jen problém Německa... k teroristickým útokům docházelo i v jiných evropských zemích jako je Anglie nebo Francie. Celkově hrozba teroristických útoků šíří mezi lidmi paniku a strach a to i u nás i když je velmi malá pravěpodobnost, že by si Česka někdo tak moc všímal.

K Putinovi se nemám moc proč vracet. Prostě je to vlivný rus, za jehož vlády byla provedena anexe Krymu a je také v některých směrech dost nepředvídatelný. Nikdo pořádně neví jak doopravdy hýbe světem a jaká esa v rukávu má.

A co se týče domácí politiky? Stejně na nic jako ve světě jen v menším měřítku. Určitě moc dobře znáte našeho krásného prezidenta Zemana. Ano to je ten pán, který předsedal ČSSD a nějakým zvláštním způsobem se dostal se svou cigaretkou a becherovkou (nyní spíše slivovicí) do čela České republiky. Chtěla bych se potkat s člověkem, který retušoval jeho oficiální portrét, protože to myslím musela být docela slušná makačka. Šušká se, že jeho mladičká dceruška účinkovala v pornu (je děs to takhle napsat, ale má to tu správnou váhu). Českou politiku směřuje spíše na východ k Rusku a Číně i když jeho předchůdci se snažili o pravý opak. Jeho proslovy jsou ideálním mučícím nástrojem, ještě lepším než staré skladby Justina Biebra. Ano, našeho prezidenta nemám moc v lásce...

Ale tak za méně než rok se konají další volby. Občané českého státu budou opět volit svého budoucího prezidenta. To jestli tam zůstane stávající se ještě uvidí. Český lid se asi nepoučil a vypadá to, že ho tam opravdu dosadí znovu. Teď jen záleží kdo bude ten další velký hráč, který se s ním dostane do druhého kola voleb. Je několik dalších kandidátů. Nejvíc se mluví o Horáčkovi a Drahošovi. Mně osobně Drahoš přijde nejsympatičtější. Ale vše záleží na osobních preferencích. Pak byly ještě nějaké klepy o Pospíšilovi, ale ten řekl, že kandidovat nechce, protože jedině tak může zabránit znovuzvolení Zemana, když nebude rozdrobovat hlasy jeho oponentů.

Teď něco k naší současné vládě. V čele vlády stojí Sobotka, ten je i předsedou ČSSD. Na Sobotku nedokážu nikterak zvlášť nadávat, ale ani ho chválit. Měl pár světlých i temnějších obdobích. O kom se ale nyní čím dál častěji mluví je Babiš, náš ministr financí. Ani nevím, jestli Agrofert stále vlastní. Každopádně je to druhý nejbohatší čech, hned po Kellnerovi. Mimochodem mám takový dojem, že je majitelem internetového portálu idnes.cz. Je taky možné, že na ministerstvu financí našel nějaké kličky, kterých využívá, aby byl ještě majetnější. Upřímně nechápu proč. Každopádně na české scéně je více známých politiků jako je Kalousek (předseda TOP09), Valachová (ministryně školství), Chovanec (ministr dopravy), Stropnický (ministr obrany) a mnoho dalších. Toto jsou všichni na které si teď vzpomenu.

Na závěr bych chtěla říct, že já se o politiku nikterak nezajímám. Článek s politickou tématikou si přečtu dvakrát do týdne. Všechno se tak nějak dozvídám přes hlavičky článků na internetové stránce seznam.cz a případně na idnes. Jednou za uherský rok se také stane, že se ocitnu v prostoru s puštěnými televizními zprávami. Zprávami myslím Události na ČT1 nebo ČT24. To co se vysílá mimo Českou televizi nevím jestli je moudré nazývat zprávami... tam jsou spíše kokotiny. Ale opět je to věc vkusu. A když už se tedy dívám na ty zprávy a dozvídám se jak je dnešní svět děsný, tak mám hodně otázek a na ty mi vždy odpoví můj taťka, který má vždy přehled co se ve světě i v ČR děje. Mně se vždy zhorší nálada jakmile si vyslechnu jaké hrůzy se to dějí. Jsem mladá holka, která s tím nedokáže absolutně nic udělat. Pardon, ale nemůžu. Nemám náladu na to kazit si náladu a tak se raději věnuji jiným věcem, než je čtení nejnovějších příspěvků na informativních serverech, sedění před televizí či poslouchání rádia. Neříkám, že to čemu se věnuji je lepší trávení času, jen mě to víc baví, tak mi necpětě prosím, že bych se měla jako mladá o politiku zajímat. Protože i když se jí vyhýbám, tak vím dost abych si dokázala udělat obrázek o tom jak je všechno v háji.

Tak to by bylo všechno co mám nyní k politice. Shrnula jsem všechno možné, napsala své názory, svěřila se a teď se tebe ptám jaký postoj k politice máš ty?

Mazanec

Převelice krásný den ti přeje, tvá Nindë



Zájem

15. dubna 2017 v 8:22 | Nindë |  Random


Jakou radu mi dávají moji kamarádi ohledně tohoto blogu? Napiš o něčem co ty lidi bude zajímat. Ale to není jednoduché. Já nemám zdání co ostatní lidi zajímá. Já vím co zajímá mě. A přesně to sem i píšu plus tedy své myšlenky apod.

Zájem je celkově zapeklitá záležitost. Přílišný zájem je špatně, minimální taky. Ale co je ideální zájem? Jakože když jsme byli nedávno na jednom workshopu o kariéře, tak jsem se položila na konci jako jediná dvě otázky. Měla jsem další dotazy, ale už je nepoložila, protože jsem zaprvé nechtěla zdržovat ostatní a zadruhé mi přišli dvě otázky dost. Nechtěla jsem být příliš horlivá.

Ono celkově i v běžných konverzacích je těžké zájem omezovat. Moje spolužačka Eli má často hodně otázek. Je to taková otázková královna. Vždy jsem na její otázky snažila s trpělivostí odpovědět, ale v duchu si říkala, že jich je až moc. Nyní jsem přívětivější a její otázky vítám a s radostí na ně vždy odpovím. Jsem ráda, že se o mě zajímá.

Já sama mám občas dost otázek. Protože se zrovna bavím s někým kdo mi jednoduše sám od sebe nic neřekne. A tak se musím ptát pěkně postupně a na každou ptákovinu. Vím, že tím dokážu být dost otravná. A navíc jsem dost zvídavá a tak se ptám i na věci, které mi druzí nechtějí říct. Tajemství jsou fajne. A dokážu je i udržet. Mnozí z mého okolí i ví, že některé věci si prostě nechám pro sebe i přesto, že se mě ptali tak tisíckrát.

Můj systém vyzvídání je následovný:

Malý zájem o odpověď - po 1. odmítnutí odpovědi to vzdám
Střední zájem o odpověď - po 2. odmítnutí odpovědi to vzdám
Velký zájem o odpověď - nevzdám to a ptám se dokud nedostanu odpověď, nebo až po tak 10. odmítnutí odpovědi

Někdy lze i vycítit zda-li má cenu se ptát dál. Podle postoje toho druhého se může poznat jeho odmítavost. Když se ušklíbne, povzdychne si, až moc se snaží o změnu tématu, podle výrazu ve tváři a celkově podle dalších zanků typického pro dotyčného.

Tak to by bylo asi vše co mám k zájmu. Jak jsi na tom ty se zájmem o ostatní? Jsi spíše zdrženlivý, nebo se rád ptáš na všechno?

Lázeňské oplatky

Zajímavý den ti přeje, tvá Nindë



Monology

12. dubna 2017 v 17:05 | Nindë |  Téma týdne


Sáhodlouhé monology. Dobro, nebo zlo? Já říkám dobro. Podle nich člověk pozná druhého nejlépe. Nepřerušovaný projev dokáže říct o člověku hodně.

Jaký asi člověk je, když se vyjadřuje vulgárně, zmatečně, nesrozumitelně? Myslím, že zrovna asi na tom není nejlépe. Možná ho něco jen momentálně stresuje, nebo je prostě takový. Možná je to člověk trochu nepříjemný a ne zrovna moc lidí vyhledává jeho společnost.

Když naproti tomu někdo mluví dlouho o zajímavém tématu. Mluví o něm s jakousi lehkostí a zároveň vážností. Podává ono téma tak, že ho nemůžete přestat poslouchat a věnujete jeho slovům veškerou svou pozornost. Tento člověk je fajn kamarád. Alespoň jednoho takového máte si myslím ve svém okolí. Musí se ovšem uznat, že pokud se někdo naučí skvěle vyjadřovat a přitom se přetvaruje, tak dokáže dost slušně ovlivnit lidi ku svému prospěchu.

Já sama ráda poslouchám lidi, kteří mají co říct. S oblibou si poslechnu zajímavé názory druhých. Ne vždy s nimi souhlasím, ale jsem potěšena tím, že v mé blízkosti jsou lidé schopni se tak hezky vyjadřovat a hlavně jsou ochotni mi něco říct, ať už je to cokoliv. A taky je to skvělá forma odpočinku od svých vlastních myšlenek.

Poslední dobou i ráda povídám něco svým rodičům. Klidně se rozpovídám na několik minut o jednom tématu. Neskutečně si užívám toho, že mě poslouchají. Nedávno jsem si totiž všimla jak málo lidí mě opravdu poslouchá. Jak často jsem přerušena halasem přátel a jak často ani nedopovím to co chci. Můj názor postupně přestával mít dostatečnou váhu.

Toť asi vše k monologům. Doufám, že tě rozředěný tok mých nedomrlých myšlenek nikterak nepohoršil.

Parmezán

Úžasný naslouchací den ti přeje, tvá Nindë



Nevědomost

8. dubna 2017 v 21:27 | Nindë |  Random


Nevědomost je pro mnoho lidí děsivá. Jak v běžném prožívání života, tak i celkově v životě.

Stačí si nastínit klasickou situaci... Žena čeká na své dítě doma. To řeklo, že dorazí v osm, ale to bylo před deseti minutami. Hlavou se dotyčné matky honí nejhorší scénáře. Stres, vztek a neurvalost přichází. Ona prostě nic neví a to je špatně. Ona neví kde je její dítě. Třeba se zdrželo s kamarády, ale možná ho i někdo unesl. Mohlo se stát cokoliv.

Dokážeš si představit, že bychom nežili ve světě internetu? Kde by jsi hledal informace? Jak by jsi se domlouval s kamarády? Jak by jsi vůbec dokázal fungovat? Vždyť by jsi nic nevěděl a neměl si jak ověřovat své vědomosti. Jsme tak neskutečně zvyklí na to, že získání vědomostí dá minimální práci. Mnohdy stačí jen párkrát hnout prstem a dostaneme naservírované jakékoliv informace, které potřebujeme.

Někdy ale nevědomost není tak špatná, teda pro daného člověka. Dejme tomu, že v blízkosti jedné samotky na venkově někdo zavraždil malého kluka. V chatce na samotě žije spokojená rodina s malými dětmi. Nemají radio, internet, neodebírají noviny a celkově komunikují s okolním světem jen zřídka. Nemají nejmenší tušení, že by o 10 km dál ještě před pár dny ležel ubodaný klučina. Myslíš si, že je to trápí? Že se strachují? Ne. Jsou stále ve stejném klidu jako byli předtím. Vadí to? Asi ani ne. Protože vrah spáchal sebevraždu a tak pravděpodobnost toho, že by se případ opakoval je velmi malá. Někdy nevědomost chrání nitro člověka. Chrání jeho psychické zdraví. S věděním přichází starosti.

S vědomostmi přicházejí i otázky. Otázky na které nejsou odpovědi. A to je to nejhorší.

Vědět vše... Dokázal by jsi to?

Maďarská paprika

Inteligentní den ti přeje, tvá Nindë



Oblíbenost

6. dubna 2017 v 21:49 | Nindë |  Random



Poslední dobou si víc a víc všímám oblíbenosti. Zjišťuju, že i když si myslím, že mám s někým dobrý vztah, tak tomu ve skutečnosti ani není. Já mám samozřejmě takovou tu iluzi, že jsem hodná na všechny. Opravdu se snažím o to být milá i na lidi, které nemám ráda. A to buď z toho důvodu, protože oni jsou na mě milí, nebo protože nechci aby si o mně mysleli něco špatného a zbytečně nepomlouvali. Proč si to nepřiznat... v podstatě usiluji o oblibu u všech. Nebo minimálně o neutrální vztah.

Ale nedaří se. Minulost je minulost a někteří lidé nezapomínají, nepřijímají změny. A má minulost mi u dost lidí kazí současný vztah. Ale já nemám na to některé z nich přesvědčovat o tom, že nejsem co jsem bývala. Nechci jim věnovat ten čas. Nestojí mi za to. Možná jsem sobecká a sebestřední. Snažím se to eliminovat a zajímat se o lidi, jejich zájmy, názory a celkově o jejich osobnost. Ale jen u těch, které považuji za vhodné a lahodící mé duši.

Znám spoustu úžasných lidí, kteří i když jsou naštvaní, tak jsou stále milí a hodní. Nechápu jak to dokážou. Ale stejně nejsou oblíbení u všech. Vždy se najde alespoň jeden člověk, který je odsoudí. Za jejich dobrotu, naivitu, přívětivost.

Někteří lidé sice ví, že jsou zlí, ale nechtějí s tím nic dělat. Jsou nepříjemní dál. Dělají ostatním naschvály a baví je to. Tohle v životě nepochopím. Jak dokáže někdo ublížit nevinnému? Já sama nejsem vždy nejhodnější. Někdy mám špatnou náladu a vyjedu třeba na někoho i když si to nezaslouží. Věř mi, že si to pak dost vyčítám. Ale pozor... když mám své červené období v měsíci, tak jsem překvapivě přívětivější. Každopádně bych musela být hodně zoufalá a nahněvaná, abych dokázala závažně ublížit svým blízkým.

Toť vše co bych chtěla sdělit. Je na tobě, aby jsi usoudil, zda to bylo plýtvání slovy.

Ochucená voda

Přeúžasný den ti přeje, tvá Nindë



Lego

2. dubna 2017 v 15:01 | Nindë |  Téma týdne


Vzbudil mě štěkot psů na ulici za hluboké noci. Otráveně jsem vstal z postele s povzdechem a přešel pokoj k velkému oknu. Žaluzie byly zatažené a ani jsem se je neobtěžoval vytahovat, abych se porozhlédl po těch bobkoštěcích. Prostě jsem jen zavřel okno, které jsem měl od večera na ventilačku. "Zatracený čínský jídlo... Nedá člověku spát. Stačila by jedna noc. Zítra ještě ta zkouška, no já se na to vykašlu." A tak jsem se loudal zpět do postele, pak jsem si ale uvědomil, že jsem zapomněl zhasnout v kuchyni. Tákže jsem zase musel jít do kuchyně. Sešel jsem tedy schody a mžoural do světla linoucího se z kuchyně. Světlo bylo tak zatraceně ostrý, že jsem si zakryl oči dlaní a podle paměti šel vypnout lampu v kuchyni. Špičaté hrany se mi zaryly do kůže. Šok koloval mým tělem. Oči se zalyly slzami. Tlak plastu mi působil muka. Jako když jsem přecházel na dovolené rozžhavené uhlíky. Tohle je ale opravdová zkouška ohněm. Noha v jednom ohni kvůli zkurvenýmu legu.

Je to rychle spatlaný příběh. Ach, ty vzpomínky na dětství... Taky jsi si rád hrál vždy s legem i když nebylo zrovna nejpříjemnější při neúmysleném našlápnutí?

Malina

Božský den i přeje, tvá Nindë



Tajemství

1. dubna 2017 v 21:41 | Nindë |  Random


Poslední dobou se potýkám s velkým problémem. Strašně moc chci psát, tvořit, vymýšlet si. Jen nevím co. Mám čas, už píšu, ale nepíšu nic zajímavého. V mém životě se nyní děje tolik zajímavých a úžasných věcí, ale občas si člověk musí něco nechat pro sebe. Tajemství jsou kouzelná.

Kouzlo tajemství může být prosperující i škodlivé. Škodlivé jsou obvykle ošklivá tajemství o kterých opravdu nikdo neví. Nebo třeba o nich někdo ví, ale nemůže se s nimi o nich bavit. Tím třeba myslím některá má tajemství z dětství. Jsou to takové trapné, nevhodné tajemství, o kterých se jednoduše nezmiňuji, protože bych se tak děsně styděla za svou hloupost a naivitu. Mezi další druh škodlivých tajemství patří ty, které nejdou ani vyjádřit slovy. Jsou to spíš pocity, které se bojím dát najevo, protože nevím co by si o mně ostatní pomysleli a tak mě ty tajemství postupně užírají zevnitř.

Co se týče prosperujících, hezkých tajemství, tak tam patří jednoznačně ty, které vyvolávají nějaké hezké vzpomínky. Jsou to tajemství, které nesdílím s ostatními, protože kdybych se o nich zmínila, tak už nebudou na mě mít takový efekt. Nebudou to ty krásná tajemství, která mě naplní hrdostí a vyvolají dobrou náladu. Dalším typem jsou sdílená příjemná tajemství. Jestliže máte s někým nějaké tajemství o kterém nikdo jiný neví, tak dokáže sloužit jako vteřinové lepidlo mezi vámi, protože spojuje. Je to něco co je jen mezi vámi dvěma a nemáte potřebu se dělit o něj s někým jiným.

No tak to jsem ráda, že jsem dokázala vytvořit souvislý text na jedno téma. Zajímalo by mě jestli znáš ještě nějaký typ tajemství. Já pravděpodobně na nějaký pozapomněla a teď si na něj už nevzpomenu.

Brusinky

Překrásný den ti přeje, tvá Nindë



Duševní odhad

25. března 2017 v 22:31 | Nindë |  Random


Instikt, tušení, šestý smysl. Těžko říct co to je. Nedokážu přesně pojmenovat svůj receptor. Receptor na lidi, kteří nejsou podle mých představ, ideálů, měřítka dobrého člověka.

Někdy i třeba jdu po ulici a podle chůze, výrazu a hlavně chvění lidské duše, se mi utvoří obrázek toho jaký onen člověk je. Přijde mi, že mám v těle určitý receptory na dobrotu člověka. Je obtížné se pak tohoto duševního přesvědčení zbavovat, když už se s daným člověkem seznámím, nebo vidím, že se k ostatním nechová tak špatně. Někdy se ukáže, že ten člověk jedná úplně normálně, ale stejně uvnitř mne něco ječí a říká mi ať jdu pryč. Sem tam se i stane, že uvidím, že můj duševní odhad nebyl zas tak nepřesný. Občas u mě přetrvává určitý odstup od té duše, kterou má dušička neschválila a nejde se ho úplně zbavit.

Máš někdy taky takový podobný pocit?

Lesní plody

Labužnický den ti přeje, tvá Nindë



Náhle oslovení

24. března 2017 v 21:47 | Nindë |  Random


Dnes jsem po velmi zajímavém cvičení (chodím na létající jógu) zašla do katedrály, protože sraz, který jsem měla s kamarády byl až za plus mínus dvacet minut. V kostele jsem si v duchu odříkala motlitbu Otče náš i když se nepovažuju za věřící, ale prostě jí umím, tak proč si občas neoprášit své znalosti.

Když jsem přecházela k místu setkání, tak jsem se podél katedrály míjela s jedním postarším pánem, který měl kytici bílých růží v ruce a upřeně se na mě díval a usmíval se. Já mám celkově sklony k tomu trochu odbourávat svůj resting bitch face a tak jsme se taky usmívala. Zíral na mě i když jsme se míjeli a tak jsem se ohlédla. Matně mi někoho připomínal. Když jsem se ohlédla přes rameno, tak jsem zjistila, že se ohlédl také a náhle mě oslovil. Zeptal se, jestli jsem nebyla na jeho vernisáži. Prý jsem mu velmi připomínala jednu dívku, kterou kreslil. Já jsem na žádné vernisáži nebyla a tak jsem tedy řekla že ne, ale potěšena tímto náhlým seznámením jsem se ze široka usmívala. Představil se a přiznal se, že hrál v divadle a tak by ho i má babička mohla znát. Pokračoval o jeho vernisáži a že bych se tam mohla někdy zastavit, což se asi i stane, protože podle popisu se výstava koná kousek od mé školy. Mile ráda jsem mu řekla své jméno poté, co se na něj zeptal. Překvapilo mě, jak mi ihned řekl, že má rád jména ve kterých je r (ano, v mém pravém jméně je r ._. ) a že jeho vlastní syn se jmenuje Petr. Po chvíli hovoru jsem se i dozvěděla, že onen Petr chodíval na stejnou školu jako já nyní. Takhle to možná zní trochu děsivě, ale věř mi, že nebylo. Pán byl velmi příjemný, působil seriózně a já pozorně naslouchala jeho slovům. Je to vždy báječný pocit, když víš, že se ti někdo věnuje a celkově zájem je vždy dobrý, ale nic se nesmí přehánět samozřejmě. Pak jsme se rozloučili a já se vydala na místo srazu.

Později večer jsem měla opět veselou a rozšafnou náladu (no to víš...) a tak jsem nastoupila do tramvaje jedoucí směr domov a uviděla kluka asi tak o dva roky staršího než já. Poslední dobou jsme docela ulítlá na elegantní boty a zpozorovala jsem, že on má krásný hnědý kožený polobotky. V duchu jsem si přeříkávala konverzaci. Vystupoval o zastávku dřív než normálně vystupuji já, ale já jsem rychle vyrazila za ním a poklepala mu na rameno a boty pochválila. Usmál se a poděkoval. Já zjistila, že mi tramvaj ještě neujela, tak jsme rychle nastoupila a dojela domů. Doma si pustila na plný pecky nově oblíbenou písničku (Unlike Pluto - Everything Black) a začala tancovat, abych se zbavila přebytečné energie. Skvělý závěr večera.

Takže co tím vším chci říct? Neděs se random konverzací. Dokážou opravdu zvednou náladu, tedy pokud je druhý člověk stejně vstřícný. Někdy i obyčejné "dobrý den" je velký skutek.

Jasmín

Úžasné zážitky ti přeje, tvá Nindë



Kam dál