Životní otázky

Sobota v 18:10 | Nindë |  Random


Mám pro tebe pár otázek. Zkus na ně opovědět. Ber toto jako možnost k zamyšlení a jako výzvu.


Co mi brání v tom udělat to co chci?

Jakou mám hodnotu?

Jaký mám smysl?

Co má cenu řešit?

Kdy budu zcela spokojen?

Je život snem nebo noční můrou?

Proč se mi nelíbí můj současný stav?

Co mám změnit?

Jak rozumně zaplnit tu prázdnotu ve sobě?

Jak si ještě víc užít dobrodružství?

Proč se s tím nedokážu smířit?

Jak dlouho se ještě budu trápit, když to není potřeba?

Proč mi vadí samota i když jí vyhledávám a mám jí rád?

Dokážu se vyhnout životním nástrahám?

Proč je tak těžké žít?


Tyhle otázky se mi v hlavě tvoří, když začnu přemýšlet nad svým životem. Je jich mnohem víc a často mají i konkrétní charakter. Tady jsem uvedla ovšem ty filozofičtější a více obecné. Zajímaly by mě tvé odpovědi na ty otázky, protože já na většinu z nich odpověď nemám a nechce se mi je rozebírat, protože no... lenost. Ale měla bych už začít, protože mě drží v životě zpátky.

Občas mi ale tyto otázky pozvednou sebevědomí, sebejistotu a dodají odvahu. Velmi ráda si vždy položím otázku: "Ale tak proč ne?" A často zjistím, že buď odpověď nemám či je tak stupidní a naivní, že to beru jako by žádná nebyla. A tak se zvednu a udělám to co chci a potřebuju.

Jaké otázky máš ve své hlavě? A dokážeš zodpovědět na mé?

Jahody

Úžasný den ti přeje, tvá Nindë


 

Svetr

16. června 2017 v 23:17 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Dlouho jsem přemýšlel nad tím co dát sestře k narozeninám. Není lehké vymyslet dárek pro mladou dospívající dívku a obzvlášť, když jste ještě nedospělý puberťák. Knihy nečte tak moc jako já, hudbu poslouchá nechutně populární, elektroniku by chtěla, ale na tu finančně nemám a módu miluje, ale já se v ní nevyznám a ani mě nezajímá. Nakonec jsem se ale přece jen pro tu poslední možnost rozhodl.

I přesto že s rodiči žijeme v malém bytě, tak tam není problém dárek pro sestru ukrýt. Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem konečně tyrkysovým balícím papírem zabalil ten pracně vybraný dárek. Ukryl jsme ho do své skříně, kam má moje rodiny přístup zakázán a moc dobře to ví. Pro jistotu jsem dvířka opatřil zámkem. Moje rodina nemá zrovna pochopení pro mé počínání. Jakékoliv počínání.

Po neskutečně zdlouhavém školním dni, který jsem většinu času strávil sám se sluchátky v uších, vrátil jsem se domů. Halas linoucí se z kuchyně mi zhoršil mojí náladu pod bod mrazu po dni osamoceného vrhání smrtícího pohledu na všechny. Cetou k veselé rodině jsem si odfoukl černé vlasy, spadané do obličeje. Všem zmrznul úsměv na tváři jakmile jsem vešel. A to vykouzlilo úsměv na tváři mně. Rodina si všimla změny mého výrazu a vzhledem k tomu, že mě v podstatě neznali,tak si mysleli, že mám dobrou náladu. Sestra sfoukla svíčky z odporně neonově žlutého dortu a rodiče jí poté zatleskali. Já jen sarkasticky plácal rukama, ale to mé rodině stačilo.

Sestra už trhala obal od mého dárku. Její nadšený výraz se během pár okamžiků změnil v nechápavý a znechucený pohled. S odporem natáhla ruku a držela v ní černošedivý svetr. "No to si děláš prdel, ne?" podívala se mi do očí. "Bacha na jazyk." upozornil jí táta. Sestra ohrnula nos a pustila můj dárek na podlahu. "Jsi pěkný kus vola. Nesnášim černou, je léto a nenosim svetry. Je hezký jak mě znáš." Ironicky se zasmála a opustila úzkou kuchyňku. Rodiče mlčeli a beze slov si povídali. Jejich výrazy ve tvářích ale jasně značily, že neví jak mají postupovat.

Tak jsem jim to ulehčil. Otec se stihl ještě postavit předtím, než jsem ho bodl kuchyňským nožem, dřív ležícím na lince. Matka zaječela a skrčila se na židli. Tátu jsem bodl ještě třikrát a pak jsem ho odstrčil stranou. Jeho tělo dunivě dopadlo na podlahu a během chvíle bylo obklopeno jezírkem krve. Matku jsem surově chytil za vlasy a podřízl jí krk. Krev se mi rozprskla na obličej. Postupně jsem uvolnil stisk a nechal matčinu hlavu viset stejně jako visely její končetiny ze židle. Překročil jsem otcovo tělo a přes chodbu se dostal až k dvěřím sestřina pokoje. Jak já tu rodinu nenáviděl. Nikdy jsem nebyl její plnou součástí a neměl jsem radost být v její přítomnosti a bylo to oboustranné. Vykopl jsem dveře. Světlý nábytek v sestřině pokoji byl až příliš čistý. A tak jsem ho potřísnil její krví. Se sluchátky v uších a otočená zády ke dveřím si ani nevšimla mého příchodu. Jaké to štěstí. Jinak by trpěla asi víc.

Jahodová marmeláda

Krásný den ti přeje, tvá Nindë



Závist

16. června 2017 v 20:22 | Nindë |  Random


Jsem spokojená ve skupině lidí možná i hlavně proto, že se ke mně chovají hezky. Proč se ale chovají hezky? Mám teorii, že je to kvůli tomu, že mi nemají co závidět a tím pádem je tam prostor pro jiné věci, než negativní pocity vůči mně, vyvolané závistí.

Opravdu není co mi závidět. Nejsem nikterak extra úspěšná než ostatní lidé v mém okolí, nemám charismatickou osobnost, kterou bych okouzlila každého v místnosti a rozhodně nemám ideální vzhled, který by se někomu líbil. Celkově znám mnoho lidí o dost lepších než já v určité nebo ve všech oblastech.

Většinou se závidí "dokonalost" a tu já nabídnout nedokážu. Neříkám ovšem, že když člověk zná nějakého úžasného člověka, tak mu musí hned nutně závidět. Já třeba lidem nezávidím, nebo tedy alespoň se o to snažím. Nebo spíše takto... závidím, ale ne ve špatném smyslu. Já bych to přirovnala k obdivu. Obdivuji to jaký člověk je. Zůstávám zírat, když se dozvídám jak je skvělý. Ale nejsem taková, že bych neměla toho člověka ráda kvůli tomu, že má něco co já ne. Právě naopak ho mám ještě raději.

Dokonalosti je těžké dosáhnout. V podstatě to ani nejde, protože vždy se může vyskytnout něco ještě nádhernějšího než je ta dosavadní verze. Já často měla pocit, že jsem poznala něco nej, ale pak jsem si uvědomila, že vždyť znám jen takový malý kousek světa a co teprve vesmíru... Dokonalost je něco nadpozemského s čím se nelze reálně potkat. Ale pokud máš milovaného přítele/přítelkyni, tak klidně říkej, že je to to nejlepší na celém světě. Celkově u lidí si mylím, že si tam ten subjektivní názor o dokonalosti můžeme nechat.

Další věc nebo spíše vlastnost, která mi k tomuto tématu sedí je vychloubání. Je to v podstatě říkání, že je člověk něco víc, nebo že třeba má něco lepšího a celkově je na tom lépe. Tohle dost zabijí i konverzaci. Lidé obvykle nechtějí vědět jak se někomu daří úplně úžasně a nemá žádné problémy. Ostatní chtějí slyšet o trápeních, problémech. A to protože je to zajímavější a navíc jim to umožňuje si myslet, že na tom nejsou tak špatně, nebo je to uklidní, protože ten problém mají taky, či dokážou s danou situací poradit. Lidi tak strašně rádi radí. Rádi ukážeme, že o něčem víme víc a jak jsme chytří.

Tím že se člověk vychloubá, tak tím může zažehnout jiskru té žárlivosti. Tím pádem si člověk ještě víc sobě škodí. Proto se snažím nevychloubat se. Nemám ráda vystavování svých nových hezkých věcí ostatním a očekávání komplimentů. Celkově komplimenty mě občas dostanou i do rozpaků. Radši komplimenty skladám ostatním a pěkné věci co mám, tak trochu schovávam. Když už něco ukážu, tak je to kvůli tomu, abych zjistila jestli se to líbí i ostatním a ne jen mně.

Závistivost není moc pěkná vlastnost. Každý jí v sobě z části má, ale je jen na nás jak moc jí necháme řídit naše každodenní životy.

Maté

Překrásný den ti přeje, tvá Nindë


 


Romantika

14. června 2017 v 17:22 | Nindë |  Téma týdne


Co bych si z celého srdce přála? Půlnoční tanec před katedrálou.

Je to takové zvláštní přání. Je mi jedno, jestli je ten můj "pravý" na opačným konci světa, nebo za rohem. Ale až ho najdu a bude to to pravé ořechové, tak ho zatáhnu na to náměstí mého rodného města a zatančím si s ním tam. Za tmy, před kostelem, za jakéhokoliv počasí tam s ním budu ignorovat procházející lidi kolem a celkově celý svět.

Já jsem zvláštní kombinace romantičky a úchylné, neslušné, zkažené dívenky. Někdy se okolí diví na co já to nemyslím. Ale když se nad tím zamyslím, tak téměř nikdo nemá zdání o mých romantických představách. Já si je totiž nechávám spíše pro sebe, protože je to 1) divné říkat kamarádům a za 2) tím, že nejsou vyřčeny jsou ještě kouzelnější.

Abych uvedla některé své neúchylné nápady... Třeba by se mi nehorázně líbilo nějaké to milé překvapení. Žila bych si ten svůj nic moc den a najednou by se přede mnou ten člověk objevil a chtěl by se mnou klidně strávit celý den. To mi přijde docela milé. Pak bezcílné bloudění městem. Já jsem totiž ten typ, který chodí dost rychle a bylo by neuvěřitelné, kdyby mě někdo dokázal zpomalit a vychutnával si se mnou architekturu. A do třetice bych uvedla hraní si na hřišti v dešti. Já totiž jsem značně hravá a navíc bych hodně ráda zrušila své nastavení o neustálém nošení deštníků, takže takováto aktivita by to ideálně spojila.

Kde se ten "pravý" nachází, tak to je těžké říci. Kdy se mi poštěstí s ním toto všechno provést je taky těžké říct. Hlavně ani netuším jestli se to vůbec stane. Protože...

" Každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží. "

- Stephen Chbosky, Ten kdo stojí v koutě


A u mě si myslím tento citát platí dvojnásobně. Já mám názor, že si spoustu věcí nezasloužím a přijímám je jen z donucení či zvyku. A právě všechny ty mé hezké romantické vysněnosti si pravděpodobně nezasloužím a tak není třeba je nadále řešit...

Paprika

Překrásný den ti přeje, tvá Nindë



Sběratel

9. června 2017 v 22:17 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Jednoho brzkého rána z mnoha brzkých rán, putoval jsem ulicí. Ulice během dne bývá rušná, ale takhle z rána tam lze potkat jen pár spěšných pracovníků, nebo pozdních opilců. Já patřím k těm pracovníkům. Černé conversky mi umožňují tichý pohyb hlavní třídou. Už jsem byl jen pár metrů od svého cíle a tak jsem začal šátrat ve své tmavé tašce, abych vylovil klíče. Až po pár vteřinách hledání jsem si uvědomil, že vlastně klíče mám zastrčené ve své zadní kapse od kalhot. Tam ovšem nebyly. Francouzský klíč pověšený na svazek klíčů jsem musel někde vytrousit. Ještě klidně jsem se otočil a prozkoumával pohledem dlažební kostky před sebou. A skutečně jsem zahlédl odlesk kovu asi deset metrů daleko. Popoběhl jsem, abych je co nejdřív zvedl. Před tím než jsem to mohl udělat, mi ovšem cestu zastoupil jeden z pozdních opilců, který vzal mé klíče a začal si je zandavat do kapsy od plandavé bundy. Zahulákal jsem na něj a zanedlouho mu jeho obličej zdobila krev z přeraženého nosu.

Ruce jsem si ledabyle čistil o černé triko, když jsem sestupoval po schodech do obchodu. Místo svého podnikání jsem vybíral dost dlouho, protože si vyžaduje speciální podmínky. Tmu, nenápadnost a dramatický vstup. Proto taky na cihlových zdech, vedoucí do sklepního obchůdku, byly připevněny lucerničky vysílající měkké žlutavé světlo. Své opět získané klíče jsem použil k otevření svého království.

Šedavý nádech místnosti se světle dřevěným nábytkem. Police tvořeny z obsidiánově černých trubek a dřevěných planěk. Pult vysoký s přidanými barovými židlemi stál téměř uprostřed místnosti. Ale to nejdůležitější bylo to co leželo všude na nábytku. Malé nádoby - krabičky, lahvičky, flakony a další roztodivné druhy nádržek. Každá z nich má na sobě štítek s popisem. Kdo, kdy, proč.

Jindra Halská, 26.9.2013, nemocný syn
Antonín Rosterský, 8.1.1997, povýšení v práci
Linda Staňková, 6.3.2005, samota
a podobně vypadaly i ostatní popisky.

Svou prodejnu jsem otevřel před pár měsíci a během té doby se mi podařilo nashromáždit slušné množství zboží. Tak třeba Robert Jaldovký si nechal 24.11.1999 vzít svou trpělivot, aby se mu poštěstilo s přítelkyní a počali spolu syna. Eliška Kaldanká si zas nechala vzít svou radost dne 17.8.2009, aby našla ideální byt pro svůj život. Podle toho, jakou oběť lidé předali, měly lahvičky barvu.

Každý z nich si něco přál, to se mu také splnilo, když odevzdal to nejdůležitější, co byl schopen obětovat. Není dobré obětovat něco čeho si člověk neváží, protože to pak ani nedojde k vyplnění přání a stejně mu to bude odebráno.

Tak to je začátek mého dne. Prodejce a sběratel schopností, vlastností a pocitů je tu k vašim službám.

Kofola

Fajnový a úpěšný den ti přeje, tvá Nindë



Legendární den

6. června 2017 v 17:50 | Nindë |  Random


Je vůbec možné, aby byl každý den legendární?

Před měsícem jsem si zavedla sešit na zážitky. Za ten měsíc se tam nashromáždilo, na můj vkus, docela dost věcí. Pro někoho může být devět zápisů asi málo, ale mně stačí. I tak mi přináší potěšení jejich znovuprožívání, když si pročítám těch pár listů papíru.

Dneska jsem se měla dobře, až téměř na výbornou a tak jsem přemýšlela zda-li mám zapsat i dnešní den do svého sešítku. Ne každý den se člověk fotí s celou třídou (pak i jen s její částí), vyslechne si skvělou improvizovanou hudbu od spolužáků (i tu neimprovizovanou od kamaráda), namaluje si nehty barvami naproto neurčené k lakování nehtů a nemá se jednoduše tak dobře. Vím, ale že by dnešek mohl být lepší. Nemyslím tím, že by se nemusely vyskytnout určité nedostatky a problémy. Já si myslím, že právě problémy patří do života a mnohdy z nich jsou také dobré příběhy a prožitky.

Dnešek ještě může být legendární, ale nevím jak bych dokázala zázračně vylepšit svou náladu aby si myslela, že dnešek nebyl jen přežitý. Samozřejmě si cením všeho co se dnes událo a věřím, že se to neudálo jen tak. Svým způsobem je tohle nejlepší den mého života. Protože dnes je nyní a tím pádem je to nejlepší den v roce a taky v mém životě. Dnes se můžou dít zázraky. Ne včera ani zítra.

Ale tak stejně už je dnešek zaznamenán. Tady. A asi je víc důležitý než si uvědomuji, když ho má duše vyhodnotila jako dobré téma článku.

Takže moje konečné vyhodnocení? Dnešek je legendární. Stejně jako každý den. Každým dnem jsme tvarováni do naší dnešní podoby a měli bychom si toho vážit.

Pečená brambora

Naplno užitý den ti přeje, tvá Nindë



Vidím to dobré

6. června 2017 v 0:04 | Nindë |  Random


Možná se to nemusí zdát, ale vždy vidět něco krásného ve všem je těžké.

Já Jsem ten typ člověka, který i když vidí ušmudlaného bezdomovce sedět v autobuse, neohrne nos. Já nerada pohrdám lidmi. Nerada je hodnotím a srovnávám s ostatními. Vždy na někom najdu alespoň jednu krásnou věc, která je udělá celkově krásným.

Nejsem schopna upřímně o někom říct, že je hnusný. Myslím nyní vzhledově. Povahově se někteří lidé chovají i hůř než hnusně, toho jsem si vědoma.

Já když se podívám na člověka, tak ho neodsuzuji za to jak vypadá. Protože nad tím nemá od přírody téměř žádnou kontrolu. Samozřejmě pravidelné cvičení a zdravé stravování dokáže člověku vykouzlit postavu a nádherný vzhled, který si dnešní společnost tak cení. Ale nelze někomu nadávat za to jaký má nos, vlasy, prsty apod. Když někdo urazí něčí tělesnou stránku, tak uráží i několik generací před ním, které mu jí předaly. Navíc vzhled často klame. Tomu jsem se naučila už dávno.

Mnohem víc si cením toho když lidé okolo mě řeknou něco pěkného o člověku, který jasně nezapadá do ideálů dnešní společnosti, pak jsem totiž našla člověka jako jsem já.

Každý má jiný vkus. To je jasné. Ale není hezký, když člověk upřednostňuje jen ten svůj. Není fajn, když někdo prosazuje svou představu o kráse jako jedinou správnou. Trochu tolerance by to chtělo.

Snažím se vidět skrz tělesnou schránku. Pokouším se o to kašlat na to jak druhý vypadá a vidět mu co nejdřív do duše.

Problémem je, že já si zkresluji představu občas i o duši. Stává se, že ignoruji určité věci a vlastnosti až na ně zapomenu. Ale ani se za to na sebe nezlobím. Myslím, že je to krutopřísný a navíc je nutné nechat určité věci plynout a dát přednost těm lepším.

Rybíz na kyselo

Krásný den ti přeje, tvá Nindë



Nastal čas...

31. května 2017 v 22:06 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Zpěv ptáčků, šepot listí, převalování řeky, lidské naříkání.
Zelená tráva, bílá květina, modré nebe, rozlitá krev.
Vůně přírody, teplo slunce, země pod nohami, smrt přede mnou.

Ve škole jsme skončili dříve a vzhledem ke svému směru jsem jela sama do centra. S nakoupeným skromným obědem vydala jsem se do parku. Díky své rychlé chůzi jsem předcházela jednoho člověka za druhým. Spěchám, mám času dost. A tak se usazuji na betonový schod. Vidím před sebou přírodu a přitom slyším ruch města. Lidi za svými zády ignoruji celou svou podstatou. Zatímco si tak žvýkám svůj nepestrý oběd, pozoruji střípky skla po kterých přebíhá hmyz. Mám chuť všechny ty schody řádně zamést a vidět je v jejich původním stavu. Opřu si ruce o kolena a vypnu. Mé oči unaveny z nedostatku spánku jsou překryty víčky.

Když opět rozevřu víčka zastaví se mi srdce. O schod níž se válí ruka. Ztuhlá, špinavá, pohmožděná a umazaná od krve. Mně nepříjemně povědomá. Od ní se táhne krvavá šmouha po dalších schodech až k trávě. Na trávě leží tělo. Obličejem dolů. S rozhozenými zbývajícími končetinami. Stejně zničené jako ruka tak blízko mne. Slunce bojácné schovalo se a nastalo šedivo. Vše začalo ztrácet barvu.

I když jsem obličej neviděla, tak jsem si byla jistá. Byla jsem si jistá, že vím kdo to je. Přesně takhle by to vypadalo. Takhle bych vypadala, kdyby mi někdo usekl ruku, zneužil a odhodil jako hadrovou panenku. Zhurta jsem semkla víčka k sobě.

Když jsem se opět podívala. Můj zrak upřel se okamžitě na onu tvář. Můj obličej téměř neznatelný pod vrstvou zaschlé i ještě proudící krve. Modré oči upírající svůj pohled do stejných. Mírně otevřená ústa z nichž vyšla duše. Vím, že nastal čas.

Nastala doba mrtvé minulosti. Je čas začít znova. Znovu se poprvé nadechnout a přijmout duši o kterou se budu lépe starat.

Palačinky s borůvkovou marmeládou

Nový, skvělý den ti přeje, tvá Nindë



Rychle, rychle běží čas

30. května 2017 v 18:09 | Nindë |  Téma týdne


Jako o závod běžíme s časem. Snažíme se ho předehnat, ale je to marné snažit se být rychlejší než čas. Čas nemá čas s námi ztrácet čas a tak ubíhá ještě o něco rychleji.

Před více jak měsícem jsem se dozvěděla o internetové stránce, která umožňuje nechat si poslat dopis svému budoucímu já (futureme.org). Stačí napsat text, určit kdy chcete dopis poslat, vyplnit mailovou adresu a tak po vyřízení nezbytného už zbývá jen čekat. Já jsem opravdu nechtěla čekat moc dlouho, tak jsem si nastavila dobu čekání na měsíc. Takže mi nedávno onen text přišel do mailové schránky.

Nebyla jsem nadšená. Nebyla jsem vůbec ráda, že jsme se nikam nepohnula. Nebyla jsem ráda, že jsem se nezměnila. Měsíc je dlouhá doba. Nechápu jak jsem dokázala zůstat úplně ve stejném mrtvém bodě. Ten čas tak rychle uběhl a mrzí mě, že jsem ho nevyužila tak jak jsem měla. Ještě smutnější ale je, že ani po tomto rozčílení a uvědomění, jsem se neodhodlala s tím něco udělat. Dále plýtvám časem.

Je děsivé, jak ten čas letí. Ještě před chvílí byl začátek roku školního roku. Uběhl ten rok tak rychle a zároveň se toho tolik stalo. Najednou se život zdá tak krátkým. Je kraťoučký a je trochu hloupé ode mě se smířit s tím, že vše co bych chtěla nestihnu. Ale tak mohu se o pokusit si vše splnit.

Jak ale moudře hospodařit s časem? To je něco o čem nemám nejmenší zdání. Moc bych ocenila kdyby tento předmět vyučovali na školách. Já totiž nevím, co bych měla dělat ve svých volných chvílí. Nejlepší by bylo nemít žádné volné chvíle. By bylo super, kdybych dělala to co bych měla, abych život nepromarnila a užila si ho.

Plány do budoucna mě tak nějak udržují na živu. Nebýt těch plánů, tak s tím tady skoncuji, protože bych opravdu neměla proč tu být. Kdy podniknu to co mám naplánované nevím. Kupříkaldu bych chtěla odcestovat na rok do zahraničí po maturitě, moc bych si přála vlastní byt, chodit po městě v hluboké noci a celkově bych chtěla vzít život do svých vlastních rukou. Ale na to si budu muset ještě počkat. Jsem příliš mlaďoučká. Za chvíli ale taky budu na to vše příliš stařičká.

Čas je jednoduše neuvěřitelná potvora. Nechápu proč třeba na hodinách zeměpisu se musí skoro plazit a když jsem s kamarády, tak letí jak splašený. Ale tak co s tím naděláme. Pouze se můžeme pokusit s ním dobře naložit.

Pouťový koláč

Krásný a veselý den ti přeje, tvá Nindë



Narozeniny

27. května 2017 v 22:54 | Nindë |  Random


Jelikož se mé narozeniny děsivě blíží, tak bych se chtěla k nim také nějak vyjádřit.

Narozeniny jsou podle mě (a myslím i většiny lidí) rozhodně důležitější než svátek. Narozeniny přece jen oslavují toho jedince jako takového. Svátek je jen připomenutí ostatním jak se ten člověk jmenuje. Spíše by to chtělo poblahopřát rodičům, že si to děťátko tak pěkně pojmenovali.

Své narozeniny nevnímám jako úžasnou událost. Nelíbí se mi, že by se měli najednou lidi chovat ke mně mile a nějak vyjímečně než v jiné dny. Dárky se mi docela těžko přijímají, jelikož nemám nejmenší páru, jak jsem si je zasloužila. Od rodičů jsem zvyklá dostat ten jeden hodnotný dárek, na kterém se dohodneme. Ostatní mi ale opravdu nic dávat nemusejí, ale část jich si stejně nedá říct. Lidé by mi udělali největší radost, kdyby mé narozeniny přešli.

Dávání dárků ostatním ale beru pozitivně. Mám dojem, že si ten hýčkající den zalouží. A obzvlášť mi potěší, když jim můj dárek udělá radost. To mám pak fajn pocit z dobře odvedené práce. Někdy je peklo vymyslet ten pravý dárek pro toho druhého a jindy mám dárek vymyšlený už skoro půlroku dopředu.

No narozeniny jsou pro mne trochu strašidelná záležitost. Ráda budu mít nějaký ten speciální den až ho budu hodna. Což díky svým nárokům na sebe bude až za uherský rok. Do té doby prosím výroční den, kdy jsem spatřila světlo světa, ignoruj.

Borůvkový koláč

Veselý den ti přeje, tvá Nindë



Kamarádi

24. května 2017 v 17:53 | Nindë |  Random


Co já bych byla bez kamarádů? Jsou to mí společníci v běžném životě. Nedokázala bych se bez nich dlouhodobě obejít. Jsou to moje zlatíčka. Mimochodem, když píšu kamarádů, tak to znamená mužského i ženského pohlaví.

Ani nevím kdy a jak se stali mými přáteli. Hlavně ani nevím kde je ta hranice mezi kamarádstvím a známostí. Já snadno přiřadím lidi do té skupiny přátel i když to možná tak ve skutečnosti není. Celkově kamarádství je velmi subjektivní.

Nemám zrovna ráda také třídění na jednoho nejlepšího kamaráda a ostatní kamarády. Já mám těch nejlepších asi jednoduše víc. Jak se pozná takový nejlepší kamarád? Jednoduše si s ním rozumím o něco lépe než s ostatními a tak nějak jsme se navzájem vpustili do životů. Teď bych chtěla uvést pár svých každodenních přátel.


Začnu s Tramvajákem. To je takový ten kámoš, který si se mnou každé ráno v tom MHD popovídá a je otevřený každé srandě. K němu ještě patří Vapař s nerozhodností a odzbrojující upřímností.

Za zmínku rozhodně stojí moje kamarádka Muffin. S tou už jsem od školky ve třídě a máme tolik společných zážitků, že je ani nelze spočítat. Někdy je až děsivé, jak jsme si podobné... samozřejmě spíše myšlenkově. Jednoduše jsme většinou ve stejné dimenzi. Zkrátka jsme Pýna.

Následně bych měla napsat o své kamarádce Krutovládkyni. Ta nás nyní ve třídě opustila na rok, ale brzy se už nám vrátí. Ta má tu kouzelnou schopnost mě uklidnit. Nevím jak to dělá, ale často u ní najdu porozumnění a hlavně mě moc nesoudí, ale záleží co zrovna vyvádím.

Pak rozhodně Letkař. Takový to třeštiprdlo, který mi tolikrát vypeklo, ale nedokážu se na něj zlobit (jako ostatně na nikoho v podstatě) a navíc je to v pohodě. Stejně je ochoten se se mnou zasmát a zlepšit mi náladu. Sliby jsou sliby a občas je nutné předpokládat neočekávatelné.

Pak mám ještě celý arzenál kamarádek Pikagirls společně s Cellistkou. To jsou takové ty milé osůbky, se kterými je boží trávit čas. S nimi je vždy zábava a nikdy ne nuda. Každá máme nějaké to trápení a umíme se navzájem podpořit.


A teď se opravdu modlim, abych na nikoho nezapomněla ani nikoho neurazila. Někteří z uvedených si toto totiž přečtou a to je mírně děsivé. A rozhodně to není řazené podle důležitosti. Každý je pro mě důležitý. Dost možné je i to, že já je jako přátele beru, ale oni mě ne třeba... To je vždy těžké říct, stejně jako jestli je přátelství se mnou zrovna výhra.

Mám je všechny moc ráda. A stačí mi víkend, aby se u mě projevily abstinenční příznaky z nedostatku jejich přítomnosti.

To je vše. Není zatím co dále dodat.

Karamelový šejk

Precizní a úžasný den ti přeje, tvá Nindë



Ruce

22. května 2017 v 16:24 | Nindë |  Random


Ruce jsou části našeho těla, které nás dělají námi. Ani lidoopi nemají tak dokonalé ruce jako my. Lidské ruce dokážou přenášet velké předměty, ba i dělat tu nejjemnější a pečlivou práci jako je vyšívání, vyřezávaní, sestrojování hodinek a další droboučké práce.

Ruce mi vždy byly velmi drahé. Díky nim se může ničit i tvořit. Někdy pohlédnu na své ruce a říkám si co to provedly. A jindy se na ně podívám a říkám si co by mohly dokázat. Obzvlášť ty moje hbité klobáskové prsty pro mne znamenají nekonečnou moc a je škoda, že jí nevyužívám.

Na jinou notu... Při vycházce s kamarády občas tak máchám rukama, že se občas dotknou jejich rukou. Této situaci jsem začala říkat misstouch vzhledem k tomu, že se mi to s kamarádkou stávalo tak často až to skoro vypadalo, že to dělám schválně. Já mám jen prostě ručky chmatačky. Musím říct, že poslední dobou si své ručičky začínám více hlídat (dají se do kapsy/přidržují tašku/drží něco jiného), protože v určitých situacích by to opravdu mohlo být trapné.

Celkově si myslím, že naše ruce si zasluhují obdiv a větší péči a ohledy. Chudáci ti lidé, kteří je nemají. Těch je mi upřímně líto. A tak tě vyzývám k tomu, aby jsi měl své ruce rád tak jak si to zasluhují, využíval je jen k dobrým účelům a vedl je k tomu po čem toužíš.

Tvarohová buchta od maminky

Příjemný den ti přeje, tvá Nindë



Když se nikdo nedívá

18. května 2017 v 21:43 | Nindë |  Téma týdne


Jako správná lidská bytost bych se chtěla v tomto článku zaměřit na sebe a na to co dělám já, když se nikdo nedívá.

Kdysi jsem viděla jeden citát, který se ptal: Kdo jsi, když se nikdo nedívá? (na obrázku je mimochodem norský Preikestolen) Tento citát mi změnil trochu perspektivu pohledu na můj život. Protože já jsem opravdu jiná, když jsem sama a když jsem s lidmi. Teda alespoň dřív jsem se chovala všude značně rozdílně. Nyní si myslím, že rozdíly jak jednám s rodinou doma a s kamarády ve škole jsou mnohem menší. Ale co se děje, když jsem úplně sama v svém pokoji?

Pronásleduje mě samota, na kterou jsem si dost zvykla. Obzvlášť poté co jsem si před přibližně rokem a půl smazala svůj účet na facebooku. Když se nikdo nedívá, tak jsem sama a sama sebou. Mám své chvíle radosti i trápení. Sem tam si povídám sama pro sebe a směju se jen tak a pak se směju tomu jak se směju (opravdu se to nestalo jen jednou). Vím, že by tohle označilo pár lidí za bláznovství, ale já jsem takhle spokojená... jsem spokojená jako blázen. Jako blázen se učím, brečím, lenoším, prokrastinuji, tančím, zpívám si a hlavně přemýšlím ve své skrýši.

Jakmile přijdu domů a zjistím, že tam není živá duše, tak jsem neuvěřitelně ráda. To že se nikdo nedívá znamená, že můžu být taková jaká chci. Klidně můžu uprostřed kuchyně rozjet improvizovaný taneční sólo při krájení mrkve a nikdo mě za to nesoudí. I když se to nemusí zdát, tak já se stále za sebe občas stydím a to je špatně. Neměla bych se stydět za to co mám ráda. Stydit se za své skutky si dovoluji. Mi nepřijde špatné si uvědomit své chyby a trochu si je vyčítat. Přece jen za své chyby musí člověk trochu pykat, ale chápu, že všeho moc škodí.

Když mě nikdo nepozoruje, tak nechávám své emoce vyplynout na povrch. Když jsem mezi lidmi, tak držím své emoce trochu na uzdě. Mám pár nápadů proč. Možná protože nikomu nechci ublížit, nebo protože se za ně stydím a bojím se co na ně ostatní, nebo chci být brána jako více rozumná a "dospělá", či se bojím následků. A ani nevím, jestli je špatně, že své emoce skrývám. To by jsi mi mohl říct ty...

Zelenina

Den plný radosti ti přeje, tvá Nindë



Když se mé ruce a nohy pohybují

6. května 2017 v 23:21 | Nindë |  Přiznávám se... jsem jednorožec


Je zvláštní, že jsem se ještě nerozepsala o své oblíbené činnosti. Áno i když se to může zdát zvláštní, tak já opravdu ráda tancuji.

Tancuji především doma. Když jsme sama v pokoji. Pouštím si svou oblíbenou hudbu a ty pohyby prostě přicházejí samy. Samozřejmě ještě záleží jestli mám dobrou náladu. Když jsem zrovna smutná, tak se mi moc tancovat nechce a ani tancovací písničky nepomohou.

Neznámé písničky také vybírám do svého playlistu podle toho jestli mě nutí k tanci. Jestli dokáží mé tělo nějak rozpohybovat. Někdy postačí i jen klepání nožkou do rytmu a už si písničku ukládám.

Rok a půl zpátky jsem chodila do tanečních. A i když jsme se učila klasické tance, tak mě to neskutečně bavilo. Nejsem žádná přebornice v tancování. V tanečních jsem svému partnerovi také mnohokrát šlápla na nohu a měla jsem potíže s tím být narovnaná (jako ostatně vždy). Ale to nemělo vliv na mojí zábavu.

Doma se vždycky vrtím jak chci. Teda párkrát se taky stalo, že jsem byla tak rozpohybovaná, že jsem třeba nohou třískla o nábytek... no každý z nás tu bolest zná. V mém pokoji mám velké zrcadlo, takže se můžu při svém tancování pozorovat i když mi to teda nic moc nepřináší.

Můj tanec je prostě můj a podle toho i vypadá. Je jednoduše podivný. Ti co mě znají nejspíš sami ví, že je zvláštní. Občas totiž nějaký ten nezvyklý pohyb udělám i na veřejnosti mezi kamarády. Mám opravdu pocit, že se pak za mě neskonale stydí. Ale tak když se ona nálada střetne s dobrým rytmem, tak jednoduše musím...

To je vše co bych ti chtěla o mém tancování sdělit. A co ty? Rád si potancuješ, nebo se této aktivitě vyhýbáš?

Zralá Gouda

Den plný energie ti přeje, tvá Nindë



Pláč

28. dubna 2017 v 22:11 | Nindë |  Přiznávám se... jsem jednorožec



Pláč je činnost, kterou jednoduše sem tam musím vykonávat. Nemyslím, že bych přežila měsíc bez nějakého toho půlnočního breku.

Ne vždy mám k slzám důvod. Někdy se jednoduše nahromadí události, které samy o sobě jsou malicherné, ale je jich příliš. Někdy se musím vybrečet i z věcí, které mě doprovází už strašnou dobu, ale stále je držím v sobě. Jsou smutné, ale já kvůli nim zpočátku nebrečela tolik kolik bych měla. Stále mám ty výčitky z toho, že jsem měla ronit slzy, ale neronila jsem je.

Jako modelovou situaci bych uvedla, když zemřel můj děda. Jakmile jsme se to dozvěděla, tak se slzy dostavily, ale rozhodně ne v takovém množství. Na pohřbu jsem neuronila jedinou pořádnou slzu. Musím uznat, že jsem se pak cítila trochu blbě vůči příbuzným, kteří se topili ve svých slzách. Ale jen si nemysli, že bych svého dědu neměla ráda. Měla jsem ho hodně ráda. Byl to můj trochu nevrlý, tvrdohlavý vzor. Obdivovala jsem ho a opravdu mi stále chybí jeho přívětivý, lišácký úsměv. Každopádně jsem vždy příliš zesmutněla při zmínce o něm i půl roku po jeho smrti. A tak jsem jednu noc si na něj opět vzpomněla. A vše vypustila. No slzy mi z očí tekly jako voda z utrženého hydrantu, ale stálo to za to. A tohle vyplakání mi neskutečně pomohlo konečně nechat minulost minulostí a žít o něco lehčí život.

Já mám totiž zajímavý systém utěšování. Nejdřív uroním jednu slzu a pak přejdu do hysterického breku a podle závažnosti nebo počtu problému po určité době přecházím do usedavějšího pláče a začínám si říkat, že je to jedno a že všechno bude v pohodě. Pak jsem opět veselá a schopna fungovat.

Brečím buď za bílého dne, když vím, že nikdo domů dlouho nepřijde, nebo převážně v noci, když už všichni doma spí. Já navíc večer vždycky mám takovou smutnou náladu, takže to přichází přirozeněji. Nemám zrovna hezký pláč. Pohled na mou bulící tvář není zrovna lahoda. Nebudu se raději rozepisovat o mém přesoleném zevnějšku. A nehezký brekot je nejspíš i důvod proč nedokážu brečet před lidmi. Já bych se nemohla rozplakat nad smutným filmovým příběhem v kině. Vždy když vidím něco smutného na plátně, tak odvrátím zrak, mrkám a říkám si, že je to jen film. Když je to film založen na skutečných událostí, tak jsem samozřejmě trochu v háji.

A jak jsi na tom ty s pláčem? Rád si pobrečíš, nebo to v sobě držíš a nevypustíš jedinou slzičku?

Berry white

Krásný i klidně mírně smutný den ti přeje, tvá Nindë



Kam dál