Myšlenky

Čtvrtek v 20:48 | Nindë |  Random


To co mě tak nějak udržuje v chodu a pomáhá mi to prožívat každý den jsou plány. I jen jednoduchý plán jako vyžehlím deset triček, upeču koláč, půjdu se projít, je něco, co mi hodně pomáhá. Pomáhá mi to v tom se nezbláznit.

Mám docela problém s udržováním svého psychického zdraví. Moje mysl je nějakým zvláštním způsobem nastavená tak, že až moc přemýšlí, když jí nechám nezaměstnanou. Začnu přemýšlet o tom proč nejsem jako ostatní, proč nechci být jako ostatní, proč nedělám to co bych doopravdy chtěla (nejsou to neuskutečnitelné úkony), proč se tamto stalo, co se bude dít dál, jakou chci mít v budoucnu práci, zda-li bude válka, které se má sestra bojí, nebo proč se lidi bojí smrti. Nikdy se pořádně nad těmi věcmi nazamyslím, ale dopadne na mě tíha jejich významu. Když nechám svou mysl se takhle toulat, tak moje nálada klesne na bod mrazu. Pak se obvykle snažím něco napsat, nějaký text... Ale nikdy se mi nepovede ho správně zformulovat. Vždy se zaseknu v určitém bodě a přestanu.

Svou mysl se snažím zaměstnávat i jen poslechem hudby. Když není co dělat, tak prostě si pustím písničky a hledám slova v jejich textech. Když není co poslouchat, tak se dívám okolo a vstřebávám obraz okolo sebe. Snažím se všímat detailů, které mi napoví víc. Ale když pak si jdu lehnout do postele, tak není úniku. Není jak bych zastavila příval myšlenek.

Nevím jestli je dobře, že se snažím takhle přerušovat svůj přirozený tok myšlenek. Asi bych je možná měla nechat ať mě obviňují, nadávají na všechno a ukazují mi tu jednoznačnou větu: "Stejně jednou všichni umřeme." Což je neskutečná pravda a pokaždý co si to uvědomím, tak vše přestane dávat smysl.

Děsí mě všechny ty věci v mé hlavě. Jediná možnost jak vyjít tohohle začarovaného kruhu toxických myšlenek, je zaměřit se na něco jiného. Na zbytečnou činnost, která mi stejně nepřinese ve finále dobrý pocit a spíš naopak prohloubí tu propast neužitečnosti. Přijde mi, že ať už dělám cokoliv, tak je to špatně.

Páni... to je asi to nejlepší vyjádření mého problému, který (ne)řeší další problémy. Nemám zas takový problém se svým současným stavem, rozhodně to není žádná deprese. Taky netuším, jestli to někomu dalšímu bude dávat smysl tento článek, ale líp už to asi nevysvětlím.

Zetko

Přenádherný den ti přeje, tvá Nindë


 

Ráno

15. srpna 2017 v 17:53 | Nindë |  Random


Má oblíbená skladba proniká do mého snu a našeptává mi, že je čas vstávat. Nezlobím se. Přetočím se na matraci. Poslouchám jemnou melodii a otevírám oči. Vidím pořádně jen zmačkaný polštář a svou ruku na něm. Ještě chvíli zírám na svoje suché klouby prstů z mytí až moc nádobí. Pozoruji jak se má ruka začíná vrtět i bez toho abych si to tak nějak moc přála. Netrápí mě absolutně nic. Mysl mám zakalenou sny, které jsem už zapomněla. A nenašlo se v mé hlavě ještě místo na starosti mého života. Moc dobře vím, že když vstanu, tak všechny ty starosti z přechozího dne začnou přicházet. Nemůžu ale v posteli ležet celý den a civět na svojí procvičující se ručku. A tak vypnu budík a s povzdechem vstanu.

Měla bych něco připsat, ale jen bych se začala motat do svých myšlenek. Jako pokaždý, když jsem se v posledních dnech snažila něco napsat. Takže to tady zapíchnu.

Oolong

Krásný a klidný den ti přeje, tvá Nindë



Zlatokopka

1. srpna 2017 v 21:49 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Sukně tak krátká, že kdyby sbírala propisku ze země, tak ukáže své růžové kalhotky. Výstřih hluboký jak Mariánský příkop a prsa objemná jako nafukovací balóny. Celkově na sobě má opnutý textil jako každá kvalitní štětka. Ale tohle není žádná kurvička. Tohle je jen zlatokopka, nyní usazená za svým kancelářským stolem.

Pohodila si vlasy a natřela si další vrstvu rtěnky. Poslala svému odrazu v kompaktním zrcátku vzdušný polibek a vrátila se k projíždění porno stránek na počítači. Pomalu si hladila své křivky a blížila se svou drobnou ručkou k rozkroku. Vyrušilo jí ale zaklepání. Zavřela stránku v prohlížeči a nechala vstoupit svého asistenta. Trochu rozklepaně jí položil sklenici s vodou a zákusek před ní na stůl. Sladce mu poděkovala a při jeho odchodu hodnotila jeho mlaďoučké tělo. Ještě se rozhodla napít vody před tím než bude pokračovat v práci, ze které byla vyrušena. Usrkla si ze sklenice. Jen co jí odložila začala se třást.

Její ňadra se prudce zvedla jak se snažila popadnout dech. Roztřesenou rukou sáhla po nůžkách ležících na kraji stolu. Bez zbytečného otálení si je zabodola do srdce. S vytřeštěnýma očima postupně umírala a její stisk na nůžkách zeslaboval. Nakonec se její tělo svezlo z otáčivého křesla na zem.

Dalekohled jsem odložil na malý stolek u okna. Samolibě jsem se usmál. Jsem zlatokop, který okrádá zlatokopky a teď si jdu vyslechnout od policie, že má žena zemřela. A pak shrábnu to co po ní zbylo.


Rychlý, přepísklý příběh vymyšlený při posezení u okna. Snad ti nepřipadala povídka příliš nemravná.

Kuskus

Krásný, ne zas tak krutý den ti přeje, tvá Nindë



 


Minulost vs. budoucnost

31. července 2017 v 22:14 | Nindë |  Random


Už vím proč tak často přemýšlím nad minulostí! Abych nepřemýšlela nad budoucností. Jak prosté...

Moje přítomnost je zajímavá asi tak jako dlažební kostka. Pro ty, kteří se zajímají o dlažební kostky - moje současnost je naprosto nezajímavá. A tak se stává, že naprosto nezáměrně přemýšlím o věcech, které se staly před půl rokem a není nejmenší důvod je tedy řešit teď.

Přemýšlím nad nimi a pak si po pár minutách uvědomím na co to nemyslím a tak snažím svou mysl zaměřit na současnost. Po chvíli mě ale zkoumání dlažební kostky přestane bavit a tak se vrátím zpět k prozkoumávání minulosti. Pak se na sebe zlobím, protože nejsem schopna se odpoutat od věcích minulých.

Proč ale nepřemýšlím nad budoucností? Protože mě děsí. Jak minulost tak i přítomnost je lepší než strach z toho co bude dál. Budoucnost mi nenabízí moc hezké představy, protože co se jí týče tak jsem spíše skeptická a neambiciózní. Plány většinou nevyjdou, představy se nenaplní a pak se cítím zklamaná i když bych neměla.

Nepřijde mi správné se nechat lákat na koťátko (na mazlení... chvíli jsem přemýšlela jestli neposlechnout autokorekci a nenapsat na smažení) z budoucnosti, které mi stejně rozdrápe kůži a uteče s dobrou náladou. Nechci se opíjet hezkými představami a ani se děsit katastrofických scénářů.

Z minulosti mi začíná hrabat, z budoucnosti se mi dělá šoufl a přítomnost mě nudí k smrti. Asi je na čase utéct do světa čiré fantazie. Tam na mě čeká klid.

Nad čím nejčastěji a nad čím nejraději přemýšlíš ty? Nad budoucností, přítomností nebo minulostí?

Kopřivový čaj

Krásně přítomný den ti přeje, tvá Nindë



Slova

30. července 2017 v 21:24 | Nindë |  Random


Není tomu dávno co jsem si všimla svých řečí. Řetězy slov opouštějí má ústa a já si uvědomila, že nedávají smysl, nebo jsou naprosto zbytečné.

Zkus si někdy během normální konverzace s kamarády nahrávat zvuk. Pak si záznam přehraj. Je možný, že tam uslyšíš sebe jak říkáš něco čemu nemůžeš uvěřit, že jsi opravdu říkal. Naprosto jsi zapomněl, že jsi něco takového vůbec pronesl.

Něco na ten způsob se totiž stalo mně. Zjistila jsem kolik toho zbytečně říkám. Začala jsem si dávat větší pozor na to co říkám a zachovávala mlčení tam kde se hodilo. Nemám už nadále zájem o to bezcílně tlachat do prázdna a nebýt vyslyšena. Chci dávat svým slovům vždy stejnou důležitost a ne rozlišovat své řeči na důležité a ty které byly řečeny pro nic za nic. Doufám, že lidé pak budou přikládat mým výrokům větší váhu. Ale samozřejmě se zatím jen učím být více rozumná s použitím své nevymáchané pusy a změna v mém vyjadřování se teprve časem dostaví.

Změnu chci i kvůli tomu, že mě má slova v minulosti ne jednou dostala do průšvihu. Někdy je lepší se zamyslet nad tím jestli je opravdu moudré říkat své myšlenky nahlas nebo je radši nechat myšlenkami protože změna by stejně nenastala a alespoň by se nenapáchalo žádné zlo.

To že se chci napřed zamyslet nad svými řečmi neznamená, že si chci během té chvíle mlčení navymýšlet lži, které by udělaly všechny šťastné. Jen chci podat své upřímné já co nejpříjemnějším a nejstravitelnějším způsobem. Nepočítám s tím, že je možné vždy říkat pravdu a jen pravdu, ale upřímnost jsem si zamilovala a nechci s ní šetřit.

Nechtěla bych plýtvat svým hlasem na pomluvy a drby. Nevyhnu se jim i když mě občas dohání k šílenství obzvlášť když lidi naprosto nevezmou v potaz co nejvíc faktorů a nedokážou se podívat na věci z jiných úhlů. Když někdo nedokáže přijmout, že devítka se někomu může zdát jako obrácená šestka, tak má komunikace s ním není nejlehčí a zatínám zuby a čekám až se zavede téma hovoru jinam.

Ale pak si řeknu že je to vlastně jedno co si myslí. Má mysl to není a tak se alespoň nemusím stydět za to co v ní je. Někdo by se možná styděl za mou mysl. Občas tak uchýlnou jako slizký pasák kurviček a jindy nevinnou jako právě narozené holátko. Má mysl je má a pokud někoho zajímá co v ní je a nechce jí urážet tak mu jí ráda ukážu.

Tak to jsem zase zatočila trochu mimo stezku, ale stále jsme zůstali v jednom regionu si myslím. Nyní už končím se svými slovy.

Napiš mi do komentářů jaká témata hovorů ti jsou proti srsti.

Vdolky

Krásný a komunikativní den ti přeje, tvá Nindë


 

A co s tou láskou?

29. června 2017 v 19:20 | Nindë |  Random


Dnes jsem se odhodlala napsat článek na dosti ožehavé téma. Buď to dopadne na výbornou, nebo budeš mlátit hlavou o zeď. Za poškození tvého mozku nezodpovídám.

Ach, láska. Všudepřítomná i nikdy nepřítomná záležitost. Lásku lze brát z několika úhlů Já se budu ale teď věnovat lásce z úhlu romantického. Zaláskovanost mi není cizí, ale stejně o lásce jako takové nevím dost. Ber tento článek jako nahlídnutí do mysli sedmnáctileté dívky, která asi není úplně jako všechny ostatní i když v tomto ohledu asi ano.

Včera jsem projížděla hlavní stránku na youtube a mezi nabízenými videi se objevlo i toto: The Darkest Truth About Love. A tak jsem si vyslechla vše co se v něm říkalo a byla jsem dost zaražená. V podstatě to zruinovalo veškerou mou představu o lásce. Rozhodla jsem se vyjádřit k hlavním bodům videa.


Nikdy nenajdeš toho správného člověka...
Tohle absolutně popírá veškeré mé smýšlení o lásce. Já totiž věřím, tomu, že tam někde je ten správný člověk pro mě. A teď mi tohle video říká, že nikdo není ten správný a nepřijde mi, že by mi říkalo pravdu.

Jsi beznadějně sám...
Tohle je pravděpodobně pravda. Ale stále si myslím, že ten správný člověk dokáže tu prázdnotu zmírnit.

Nikdo ti neporozumí...
Další věc, kterou očekávám od lásky je porozumění. Ne úplné, to samozřejmě nejde, ale většinové ano.

Momenty lásky byly iluzí...
Tak tohle jsem moc nepochopila. Ale přijde mi, že mi to říká, že to co jsem si myslela, že byla láska láska ve skutečnosti vůbec nebyla. Což je smutný a samozřejmě možný.

Je s tebou něco špatně, stejně jako s ostatními...
Tahle část se mi líbila. Já si myslím, že každý má své problémy a každý je nějakým způsobem jedinečný a divný. A mám dojem, že nějaká "špatnost" se může protějšku líbit tak moc až se zamiluje až po uši.

Představa lásky nás rozptyluje od existenční samoty...
Další věta složitá na pochopení, ale já jsem to pochopila tak, že nám láska dává naději. Říká nám, že nejsme sami a tam někde je ten pravý. Ne že by mi to vadilo.


Celkově jsem z toho videa dostala takový pocit, že vlastně láska není, protože to co jsem považovala za úkazy pravé lásky nejsou její součástí. Taky jsem získala dojem, že člověk může prožívat lásku s každým. Protože s každým se může člověk cítit osaměle, divně, neporozumitelně... A to je hloupé. Já si stojím za pošetilou představou lásky. Správný člověk pro mě existuje, porozumí mi z valné většiny, moje špatnosti nebude brát jako špatnosti a zmírní mojí samotu tak, že tu bude pro mě a já pro něj. Možná je ode mě hloupé se držet této představy. Ale vzhledem k tomu, že jsem mladá a svobodná holka, tak mi tato představa dodává naděje a udržuje mi pozitivní myšlení, bez kterého bych spadla opět do nekončících maratonů breku, pocitu zbytečnosti a neuvěřitelného zoufalství.

Nech mi prosím tedy mojí hloupou naději na pravou lásku a neříkej mi, že nikdy nenajdu někoho kdo mě bude milovat stejně jako bych milovala já jeho. Naděje na lásku společně s dalšími typy nadějí mě totiž z části drží naživu.

Jaký je tvůj názor na lásku? Zažil jsi už někdy tu pravou lásku, nebo si to alespoň myslíš?

Jogurt s příchutí broskve

Láskyplný den ti přeje, tvá Nindë



Životní otázky

17. června 2017 v 18:10 | Nindë |  Random


Mám pro tebe pár otázek. Zkus na ně opovědět. Ber toto jako možnost k zamyšlení a jako výzvu.


Co mi brání v tom udělat to co chci?

Jakou mám hodnotu?

Jaký mám smysl?

Co má cenu řešit?

Kdy budu zcela spokojen?

Je život snem nebo noční můrou?

Proč se mi nelíbí můj současný stav?

Co mám změnit?

Jak rozumně zaplnit tu prázdnotu ve sobě?

Jak si ještě víc užít dobrodružství?

Proč se s tím nedokážu smířit?

Jak dlouho se ještě budu trápit, když to není potřeba?

Proč mi vadí samota i když jí vyhledávám a mám jí rád?

Dokážu se vyhnout životním nástrahám?

Proč je tak těžké žít?


Tyhle otázky se mi v hlavě tvoří, když začnu přemýšlet nad svým životem. Je jich mnohem víc a často mají i konkrétní charakter. Tady jsem uvedla ovšem ty filozofičtější a více obecné. Zajímaly by mě tvé odpovědi na ty otázky, protože já na většinu z nich odpověď nemám a nechce se mi je rozebírat, protože no... lenost. Ale měla bych už začít, protože mě drží v životě zpátky.

Občas mi ale tyto otázky pozvednou sebevědomí, sebejistotu a dodají odvahu. Velmi ráda si vždy položím otázku: "Ale tak proč ne?" A často zjistím, že buď odpověď nemám či je tak stupidní a naivní, že to beru jako by žádná nebyla. A tak se zvednu a udělám to co chci a potřebuju.

Jaké otázky máš ve své hlavě? A dokážeš zodpovědět na mé?

Jahody

Úžasný den ti přeje, tvá Nindë



Svetr

16. června 2017 v 23:17 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Dlouho jsem přemýšlel nad tím co dát sestře k narozeninám. Není lehké vymyslet dárek pro mladou dospívající dívku a obzvlášť, když jste ještě nedospělý puberťák. Knihy nečte tak moc jako já, hudbu poslouchá nechutně populární, elektroniku by chtěla, ale na tu finančně nemám a módu miluje, ale já se v ní nevyznám a ani mě nezajímá. Nakonec jsem se ale přece jen pro tu poslední možnost rozhodl.

I přesto že s rodiči žijeme v malém bytě, tak tam není problém dárek pro sestru ukrýt. Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem konečně tyrkysovým balícím papírem zabalil ten pracně vybraný dárek. Ukryl jsme ho do své skříně, kam má moje rodiny přístup zakázán a moc dobře to ví. Pro jistotu jsem dvířka opatřil zámkem. Moje rodina nemá zrovna pochopení pro mé počínání. Jakékoliv počínání.

Po neskutečně zdlouhavém školním dni, který jsem většinu času strávil sám se sluchátky v uších, vrátil jsem se domů. Halas linoucí se z kuchyně mi zhoršil mojí náladu pod bod mrazu po dni osamoceného vrhání smrtícího pohledu na všechny. Cetou k veselé rodině jsem si odfoukl černé vlasy, spadané do obličeje. Všem zmrznul úsměv na tváři jakmile jsem vešel. A to vykouzlilo úsměv na tváři mně. Rodina si všimla změny mého výrazu a vzhledem k tomu, že mě v podstatě neznali,tak si mysleli, že mám dobrou náladu. Sestra sfoukla svíčky z odporně neonově žlutého dortu a rodiče jí poté zatleskali. Já jen sarkasticky plácal rukama, ale to mé rodině stačilo.

Sestra už trhala obal od mého dárku. Její nadšený výraz se během pár okamžiků změnil v nechápavý a znechucený pohled. S odporem natáhla ruku a držela v ní černošedivý svetr. "No to si děláš prdel, ne?" podívala se mi do očí. "Bacha na jazyk." upozornil jí táta. Sestra ohrnula nos a pustila můj dárek na podlahu. "Jsi pěkný kus vola. Nesnášim černou, je léto a nenosim svetry. Je hezký jak mě znáš." Ironicky se zasmála a opustila úzkou kuchyňku. Rodiče mlčeli a beze slov si povídali. Jejich výrazy ve tvářích ale jasně značily, že neví jak mají postupovat.

Tak jsem jim to ulehčil. Otec se stihl ještě postavit předtím, než jsem ho bodl kuchyňským nožem, dřív ležícím na lince. Matka zaječela a skrčila se na židli. Tátu jsem bodl ještě třikrát a pak jsem ho odstrčil stranou. Jeho tělo dunivě dopadlo na podlahu a během chvíle bylo obklopeno jezírkem krve. Matku jsem surově chytil za vlasy a podřízl jí krk. Krev se mi rozprskla na obličej. Postupně jsem uvolnil stisk a nechal matčinu hlavu viset stejně jako visely její končetiny ze židle. Překročil jsem otcovo tělo a přes chodbu se dostal až k dvěřím sestřina pokoje. Jak já tu rodinu nenáviděl. Nikdy jsem nebyl její plnou součástí a neměl jsem radost být v její přítomnosti a bylo to oboustranné. Vykopl jsem dveře. Světlý nábytek v sestřině pokoji byl až příliš čistý. A tak jsem ho potřísnil její krví. Se sluchátky v uších a otočená zády ke dveřím si ani nevšimla mého příchodu. Jaké to štěstí. Jinak by trpěla asi víc.

Jahodová marmeláda

Krásný den ti přeje, tvá Nindë



Závist

16. června 2017 v 20:22 | Nindë |  Random


Jsem spokojená ve skupině lidí možná i hlavně proto, že se ke mně chovají hezky. Proč se ale chovají hezky? Mám teorii, že je to kvůli tomu, že mi nemají co závidět a tím pádem je tam prostor pro jiné věci, než negativní pocity vůči mně, vyvolané závistí.

Opravdu není co mi závidět. Nejsem nikterak extra úspěšná než ostatní lidé v mém okolí, nemám charismatickou osobnost, kterou bych okouzlila každého v místnosti a rozhodně nemám ideální vzhled, který by se někomu líbil. Celkově znám mnoho lidí o dost lepších než já v určité nebo ve všech oblastech.

Většinou se závidí "dokonalost" a tu já nabídnout nedokážu. Neříkám ovšem, že když člověk zná nějakého úžasného člověka, tak mu musí hned nutně závidět. Já třeba lidem nezávidím, nebo tedy alespoň se o to snažím. Nebo spíše takto... závidím, ale ne ve špatném smyslu. Já bych to přirovnala k obdivu. Obdivuji to jaký člověk je. Zůstávám zírat, když se dozvídám jak je skvělý. Ale nejsem taková, že bych neměla toho člověka ráda kvůli tomu, že má něco co já ne. Právě naopak ho mám ještě raději.

Dokonalosti je těžké dosáhnout. V podstatě to ani nejde, protože vždy se může vyskytnout něco ještě nádhernějšího než je ta dosavadní verze. Já často měla pocit, že jsem poznala něco nej, ale pak jsem si uvědomila, že vždyť znám jen takový malý kousek světa a co teprve vesmíru... Dokonalost je něco nadpozemského s čím se nelze reálně potkat. Ale pokud máš milovaného přítele/přítelkyni, tak klidně říkej, že je to to nejlepší na celém světě. Celkově u lidí si mylím, že si tam ten subjektivní názor o dokonalosti můžeme nechat.

Další věc nebo spíše vlastnost, která mi k tomuto tématu sedí je vychloubání. Je to v podstatě říkání, že je člověk něco víc, nebo že třeba má něco lepšího a celkově je na tom lépe. Tohle dost zabijí i konverzaci. Lidé obvykle nechtějí vědět jak se někomu daří úplně úžasně a nemá žádné problémy. Ostatní chtějí slyšet o trápeních, problémech. A to protože je to zajímavější a navíc jim to umožňuje si myslet, že na tom nejsou tak špatně, nebo je to uklidní, protože ten problém mají taky, či dokážou s danou situací poradit. Lidi tak strašně rádi radí. Rádi ukážeme, že o něčem víme víc a jak jsme chytří.

Tím že se člověk vychloubá, tak tím může zažehnout jiskru té žárlivosti. Tím pádem si člověk ještě víc sobě škodí. Proto se snažím nevychloubat se. Nemám ráda vystavování svých nových hezkých věcí ostatním a očekávání komplimentů. Celkově komplimenty mě občas dostanou i do rozpaků. Radši komplimenty skladám ostatním a pěkné věci co mám, tak trochu schovávam. Když už něco ukážu, tak je to kvůli tomu, abych zjistila jestli se to líbí i ostatním a ne jen mně.

Závistivost není moc pěkná vlastnost. Každý jí v sobě z části má, ale je jen na nás jak moc jí necháme řídit naše každodenní životy.

Maté

Překrásný den ti přeje, tvá Nindë



Romantika

14. června 2017 v 17:22 | Nindë |  Téma týdne


Co bych si z celého srdce přála? Půlnoční tanec před katedrálou.

Je to takové zvláštní přání. Je mi jedno, jestli je ten můj "pravý" na opačným konci světa, nebo za rohem. Ale až ho najdu a bude to to pravé ořechové, tak ho zatáhnu na to náměstí mého rodného města a zatančím si s ním tam. Za tmy, před kostelem, za jakéhokoliv počasí tam s ním budu ignorovat procházející lidi kolem a celkově celý svět.

Já jsem zvláštní kombinace romantičky a úchylné, neslušné, zkažené dívenky. Někdy se okolí diví na co já to nemyslím. Ale když se nad tím zamyslím, tak téměř nikdo nemá zdání o mých romantických představách. Já si je totiž nechávám spíše pro sebe, protože je to 1) divné říkat kamarádům a za 2) tím, že nejsou vyřčeny jsou ještě kouzelnější.

Abych uvedla některé své neúchylné nápady... Třeba by se mi nehorázně líbilo nějaké to milé překvapení. Žila bych si ten svůj nic moc den a najednou by se přede mnou ten člověk objevil a chtěl by se mnou klidně strávit celý den. To mi přijde docela milé. Pak bezcílné bloudění městem. Já jsem totiž ten typ, který chodí dost rychle a bylo by neuvěřitelné, kdyby mě někdo dokázal zpomalit a vychutnával si se mnou architekturu. A do třetice bych uvedla hraní si na hřišti v dešti. Já totiž jsem značně hravá a navíc bych hodně ráda zrušila své nastavení o neustálém nošení deštníků, takže takováto aktivita by to ideálně spojila.

Kde se ten "pravý" nachází, tak to je těžké říci. Kdy se mi poštěstí s ním toto všechno provést je taky těžké říct. Hlavně ani netuším jestli se to vůbec stane. Protože...

" Každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží. "

- Stephen Chbosky, Ten kdo stojí v koutě


A u mě si myslím tento citát platí dvojnásobně. Já mám názor, že si spoustu věcí nezasloužím a přijímám je jen z donucení či zvyku. A právě všechny ty mé hezké romantické vysněnosti si pravděpodobně nezasloužím a tak není třeba je nadále řešit...

Paprika

Překrásný den ti přeje, tvá Nindë



Sběratel

9. června 2017 v 22:17 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Jednoho brzkého rána z mnoha brzkých rán, putoval jsem ulicí. Ulice během dne bývá rušná, ale takhle z rána tam lze potkat jen pár spěšných pracovníků, nebo pozdních opilců. Já patřím k těm pracovníkům. Černé conversky mi umožňují tichý pohyb hlavní třídou. Už jsem byl jen pár metrů od svého cíle a tak jsem začal šátrat ve své tmavé tašce, abych vylovil klíče. Až po pár vteřinách hledání jsem si uvědomil, že vlastně klíče mám zastrčené ve své zadní kapse od kalhot. Tam ovšem nebyly. Francouzský klíč pověšený na svazek klíčů jsem musel někde vytrousit. Ještě klidně jsem se otočil a prozkoumával pohledem dlažební kostky před sebou. A skutečně jsem zahlédl odlesk kovu asi deset metrů daleko. Popoběhl jsem, abych je co nejdřív zvedl. Před tím než jsem to mohl udělat, mi ovšem cestu zastoupil jeden z pozdních opilců, který vzal mé klíče a začal si je zandavat do kapsy od plandavé bundy. Zahulákal jsem na něj a zanedlouho mu jeho obličej zdobila krev z přeraženého nosu.

Ruce jsem si ledabyle čistil o černé triko, když jsem sestupoval po schodech do obchodu. Místo svého podnikání jsem vybíral dost dlouho, protože si vyžaduje speciální podmínky. Tmu, nenápadnost a dramatický vstup. Proto taky na cihlových zdech, vedoucí do sklepního obchůdku, byly připevněny lucerničky vysílající měkké žlutavé světlo. Své opět získané klíče jsem použil k otevření svého království.

Šedavý nádech místnosti se světle dřevěným nábytkem. Police tvořeny z obsidiánově černých trubek a dřevěných planěk. Pult vysoký s přidanými barovými židlemi stál téměř uprostřed místnosti. Ale to nejdůležitější bylo to co leželo všude na nábytku. Malé nádoby - krabičky, lahvičky, flakony a další roztodivné druhy nádržek. Každá z nich má na sobě štítek s popisem. Kdo, kdy, proč.

Jindra Halská, 26.9.2013, nemocný syn
Antonín Rosterský, 8.1.1997, povýšení v práci
Linda Staňková, 6.3.2005, samota
a podobně vypadaly i ostatní popisky.

Svou prodejnu jsem otevřel před pár měsíci a během té doby se mi podařilo nashromáždit slušné množství zboží. Tak třeba Robert Jaldovký si nechal 24.11.1999 vzít svou trpělivot, aby se mu poštěstilo s přítelkyní a počali spolu syna. Eliška Kaldanká si zas nechala vzít svou radost dne 17.8.2009, aby našla ideální byt pro svůj život. Podle toho, jakou oběť lidé předali, měly lahvičky barvu.

Každý z nich si něco přál, to se mu také splnilo, když odevzdal to nejdůležitější, co byl schopen obětovat. Není dobré obětovat něco čeho si člověk neváží, protože to pak ani nedojde k vyplnění přání a stejně mu to bude odebráno.

Tak to je začátek mého dne. Prodejce a sběratel schopností, vlastností a pocitů je tu k vašim službám.

Kofola

Fajnový a úpěšný den ti přeje, tvá Nindë



Legendární den

6. června 2017 v 17:50 | Nindë |  Random


Je vůbec možné, aby byl každý den legendární?

Před měsícem jsem si zavedla sešit na zážitky. Za ten měsíc se tam nashromáždilo, na můj vkus, docela dost věcí. Pro někoho může být devět zápisů asi málo, ale mně stačí. I tak mi přináší potěšení jejich znovuprožívání, když si pročítám těch pár listů papíru.

Dneska jsem se měla dobře, až téměř na výbornou a tak jsem přemýšlela zda-li mám zapsat i dnešní den do svého sešítku. Ne každý den se člověk fotí s celou třídou (pak i jen s její částí), vyslechne si skvělou improvizovanou hudbu od spolužáků (i tu neimprovizovanou od kamaráda), namaluje si nehty barvami naproto neurčené k lakování nehtů a nemá se jednoduše tak dobře. Vím, ale že by dnešek mohl být lepší. Nemyslím tím, že by se nemusely vyskytnout určité nedostatky a problémy. Já si myslím, že právě problémy patří do života a mnohdy z nich jsou také dobré příběhy a prožitky.

Dnešek ještě může být legendární, ale nevím jak bych dokázala zázračně vylepšit svou náladu aby si myslela, že dnešek nebyl jen přežitý. Samozřejmě si cením všeho co se dnes událo a věřím, že se to neudálo jen tak. Svým způsobem je tohle nejlepší den mého života. Protože dnes je nyní a tím pádem je to nejlepší den v roce a taky v mém životě. Dnes se můžou dít zázraky. Ne včera ani zítra.

Ale tak stejně už je dnešek zaznamenán. Tady. A asi je víc důležitý než si uvědomuji, když ho má duše vyhodnotila jako dobré téma článku.

Takže moje konečné vyhodnocení? Dnešek je legendární. Stejně jako každý den. Každým dnem jsme tvarováni do naší dnešní podoby a měli bychom si toho vážit.

Pečená brambora

Naplno užitý den ti přeje, tvá Nindë



Vidím to dobré

6. června 2017 v 0:04 | Nindë |  Random


Možná se to nemusí zdát, ale vždy vidět něco krásného ve všem je těžké.

Já Jsem ten typ člověka, který i když vidí ušmudlaného bezdomovce sedět v autobuse, neohrne nos. Já nerada pohrdám lidmi. Nerada je hodnotím a srovnávám s ostatními. Vždy na někom najdu alespoň jednu krásnou věc, která je udělá celkově krásným.

Nejsem schopna upřímně o někom říct, že je hnusný. Myslím nyní vzhledově. Povahově se někteří lidé chovají i hůř než hnusně, toho jsem si vědoma.

Já když se podívám na člověka, tak ho neodsuzuji za to jak vypadá. Protože nad tím nemá od přírody téměř žádnou kontrolu. Samozřejmě pravidelné cvičení a zdravé stravování dokáže člověku vykouzlit postavu a nádherný vzhled, který si dnešní společnost tak cení. Ale nelze někomu nadávat za to jaký má nos, vlasy, prsty apod. Když někdo urazí něčí tělesnou stránku, tak uráží i několik generací před ním, které mu jí předaly. Navíc vzhled často klame. Tomu jsem se naučila už dávno.

Mnohem víc si cením toho když lidé okolo mě řeknou něco pěkného o člověku, který jasně nezapadá do ideálů dnešní společnosti, pak jsem totiž našla člověka jako jsem já.

Každý má jiný vkus. To je jasné. Ale není hezký, když člověk upřednostňuje jen ten svůj. Není fajn, když někdo prosazuje svou představu o kráse jako jedinou správnou. Trochu tolerance by to chtělo.

Snažím se vidět skrz tělesnou schránku. Pokouším se o to kašlat na to jak druhý vypadá a vidět mu co nejdřív do duše.

Problémem je, že já si zkresluji představu občas i o duši. Stává se, že ignoruji určité věci a vlastnosti až na ně zapomenu. Ale ani se za to na sebe nezlobím. Myslím, že je to krutopřísný a navíc je nutné nechat určité věci plynout a dát přednost těm lepším.

Rybíz na kyselo

Krásný den ti přeje, tvá Nindë



Nastal čas...

31. května 2017 v 22:06 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Zpěv ptáčků, šepot listí, převalování řeky, lidské naříkání.
Zelená tráva, bílá květina, modré nebe, rozlitá krev.
Vůně přírody, teplo slunce, země pod nohami, smrt přede mnou.

Ve škole jsme skončili dříve a vzhledem ke svému směru jsem jela sama do centra. S nakoupeným skromným obědem vydala jsem se do parku. Díky své rychlé chůzi jsem předcházela jednoho člověka za druhým. Spěchám, mám času dost. A tak se usazuji na betonový schod. Vidím před sebou přírodu a přitom slyším ruch města. Lidi za svými zády ignoruji celou svou podstatou. Zatímco si tak žvýkám svůj nepestrý oběd, pozoruji střípky skla po kterých přebíhá hmyz. Mám chuť všechny ty schody řádně zamést a vidět je v jejich původním stavu. Opřu si ruce o kolena a vypnu. Mé oči unaveny z nedostatku spánku jsou překryty víčky.

Když opět rozevřu víčka zastaví se mi srdce. O schod níž se válí ruka. Ztuhlá, špinavá, pohmožděná a umazaná od krve. Mně nepříjemně povědomá. Od ní se táhne krvavá šmouha po dalších schodech až k trávě. Na trávě leží tělo. Obličejem dolů. S rozhozenými zbývajícími končetinami. Stejně zničené jako ruka tak blízko mne. Slunce bojácné schovalo se a nastalo šedivo. Vše začalo ztrácet barvu.

I když jsem obličej neviděla, tak jsem si byla jistá. Byla jsem si jistá, že vím kdo to je. Přesně takhle by to vypadalo. Takhle bych vypadala, kdyby mi někdo usekl ruku, zneužil a odhodil jako hadrovou panenku. Zhurta jsem semkla víčka k sobě.

Když jsem se opět podívala. Můj zrak upřel se okamžitě na onu tvář. Můj obličej téměř neznatelný pod vrstvou zaschlé i ještě proudící krve. Modré oči upírající svůj pohled do stejných. Mírně otevřená ústa z nichž vyšla duše. Vím, že nastal čas.

Nastala doba mrtvé minulosti. Je čas začít znova. Znovu se poprvé nadechnout a přijmout duši o kterou se budu lépe starat.

Palačinky s borůvkovou marmeládou

Nový, skvělý den ti přeje, tvá Nindë



Rychle, rychle běží čas

30. května 2017 v 18:09 | Nindë |  Téma týdne


Jako o závod běžíme s časem. Snažíme se ho předehnat, ale je to marné snažit se být rychlejší než čas. Čas nemá čas s námi ztrácet čas a tak ubíhá ještě o něco rychleji.

Před více jak měsícem jsem se dozvěděla o internetové stránce, která umožňuje nechat si poslat dopis svému budoucímu já (futureme.org). Stačí napsat text, určit kdy chcete dopis poslat, vyplnit mailovou adresu a tak po vyřízení nezbytného už zbývá jen čekat. Já jsem opravdu nechtěla čekat moc dlouho, tak jsem si nastavila dobu čekání na měsíc. Takže mi nedávno onen text přišel do mailové schránky.

Nebyla jsem nadšená. Nebyla jsem vůbec ráda, že jsme se nikam nepohnula. Nebyla jsem ráda, že jsem se nezměnila. Měsíc je dlouhá doba. Nechápu jak jsem dokázala zůstat úplně ve stejném mrtvém bodě. Ten čas tak rychle uběhl a mrzí mě, že jsem ho nevyužila tak jak jsem měla. Ještě smutnější ale je, že ani po tomto rozčílení a uvědomění, jsem se neodhodlala s tím něco udělat. Dále plýtvám časem.

Je děsivé, jak ten čas letí. Ještě před chvílí byl začátek roku školního roku. Uběhl ten rok tak rychle a zároveň se toho tolik stalo. Najednou se život zdá tak krátkým. Je kraťoučký a je trochu hloupé ode mě se smířit s tím, že vše co bych chtěla nestihnu. Ale tak mohu se o pokusit si vše splnit.

Jak ale moudře hospodařit s časem? To je něco o čem nemám nejmenší zdání. Moc bych ocenila kdyby tento předmět vyučovali na školách. Já totiž nevím, co bych měla dělat ve svých volných chvílí. Nejlepší by bylo nemít žádné volné chvíle. By bylo super, kdybych dělala to co bych měla, abych život nepromarnila a užila si ho.

Plány do budoucna mě tak nějak udržují na živu. Nebýt těch plánů, tak s tím tady skoncuji, protože bych opravdu neměla proč tu být. Kdy podniknu to co mám naplánované nevím. Kupříkaldu bych chtěla odcestovat na rok do zahraničí po maturitě, moc bych si přála vlastní byt, chodit po městě v hluboké noci a celkově bych chtěla vzít život do svých vlastních rukou. Ale na to si budu muset ještě počkat. Jsem příliš mlaďoučká. Za chvíli ale taky budu na to vše příliš stařičká.

Čas je jednoduše neuvěřitelná potvora. Nechápu proč třeba na hodinách zeměpisu se musí skoro plazit a když jsem s kamarády, tak letí jak splašený. Ale tak co s tím naděláme. Pouze se můžeme pokusit s ním dobře naložit.

Pouťový koláč

Krásný a veselý den ti přeje, tvá Nindë



Kam dál