Nejlepší kamarádi = Rozum a cit

10. dubna 2018 v 21:46 | Nindë |  Téma týdne



Mnoho lidí by řeklo, že rozum a cit jsou nepřátelé. Ale co když nejsou? Co když jsou to ti nejlepší kamarádi. Určitě to znáš. Nejlepší kamarádi se od dobrých kamarádů odlišují tak, že se nebojí říct ty špatné věci. Mají se rádi, v dobách temna se dokážou se podpořit, ale v průběhu normálního dne si jsou schopni nadávat do božských volů a krav.

Rozum a cit jsou naší součástí stejně jako naše ruce a nohy. Ruce a nohy vlastně taky působí na podobném principu, oboje můžou vykonávat obojí, ale každý je lepší na něco jiného. Vždyť jsou lidé co jsou schopni se najíst se lžící v noze a chodit po rukou. Masáž může být vykonávána jak rukou tak nohou. Někdy lezeme po čtyřech a využíváme jak ruce, tak nohy. Nepřijde ti, že je to tak i s rozumem a citem?

Někdy se hodí čistě rozum. Jasným příkladem je příklad z matiky. Tam potřebujeme čistou logiku, rozumově uvažovat nad tím, jestli je ten výsledek správně, i když vypadá tak divně a vůbec nevychází pěkně. Jako příklad využití rozumu i citu je během povídání v angličtině, nebo jakémkoliv cizím jazyce (čistě teoreticky i v češtině). Musíme se zamyslet nad tím co chceme říct, popřemýšlíme nad gramatikou a pak citem dodáme vše okolo, vše co jsme získali citem, když jsme stále dokola poslouchali: Hello, it's me. I was wondering... víš kam tim mířím. A pak je tu jen cit. To je když si povídáme s člověkem a soustředíme se na jeho ducha, na to kým je a citíme jestli je jeho duše na stejné vlnové délce.

Co bychom si počali, kdyby se ti dva stále hádali? To bychom se museli rozpůlit na dvě osoby, které by na sebe řvaly a obviňovaly se navzájem z toho, která víc to podělala. Nepřátelé spojuje vzájemná nenávist. A já si nemyslím, že můj rozum tak moc nesnáší můj cit a naopak. Podle mě stejně na konci dne spolu sedí na lavičce a opírají si hlavy a jsou smířené s tím co udělali, co já jsem udělala.

Myslíš si, že jsou rozum a cit nepřátelé, nebo nejlepší kamarádi?

Hořčice

Skvěle naladěný den ti přeje, tvá Nindë


 

Proč bych teď neměla mít kluka?

8. dubna 2018 v 21:02 | Nindë |  Random


Mám ráda svou nezávislost, svou svobodu. Obzvlášť mi to vysvitlo na mysli, když jsem domlouvala už druhou schůzku s jedním chlapcem. Když jsem tam tak na rohu stála a čekala, tak jsem měla neskutečnou tendenci odejít. Odejít a napsat mu, omluvit se, že dneska nic. Držela mi jen ta morálka. Panebože, vždyť on jel teď skoro půl hodiny autem do města jenom aby mně viděl. Ale stejně jsem měla chuť nasednout do nejdřívější tramvaje, jet do centra a sednout si se zmrzlinou do parku a přemýšlet nad tím co vlastně chci.

Nakonec jsem ale vydržela, přinutila jsem se ke klidu a jakmile jsme se začali bavit, tak jsem už byla v pohodě. Jen co jsme se ale doprošli, tak jsem zamířila domů. Okamžitě mi v hlavě začala blikat kontrolka "Nikdy víc". Ne že by to bylo špatné, myslím ta procházka nebo on, ale jen nic pro mě. Já bych tohle znovu už nedala. A tak jsem se rozhodla zamyslet nad jednou otázkou...

Proč bych teď neměla mít kluka?

Za prvé nejsem zamilovaná a mám dojem, že tento pocit prostě potřebuju k tomu abych byla spokojená v potenciálním vztahu.

Za druhé přijde mi, že mám občas problémy jen sama se sebou tak ještě si k tomu naložit problémy druhého člověka by mohlo vést k sebedestrukci.

Za třetí nechci se vázat, potřebuji mít stále nějaké možnosti a takhle se upoutat k jednomu člověku mi děsí a navíc nevím kde chci být za rok.

Za čvrté nemám času nazbyt. Já vždy říkám, že člověk má čas na všechno co si umane, ale co se týče tohohle, tak by mi to ničilo. Já nerada trávím hodně času chatováním a vztah tohle většinou přináší, přináší spoustu času před displejem a to se naopak snažím omezit.

Za páté jsem si všimla, že jakmile jsem měla někoho "na háku" tak jsem se přestala tolik starat o své zdraví a o to jak vypadám. A já se chci sama sobě líbit a mám dojem, že kdybych někoho měla, tak bych zpohodlněla natolik, že bych pak nic neděla.

Za šesté kdybych chtěla měnit svůj životní režim, tak by mi v tom ta druhá osoba "bránila". Stačilo mi, když jsem se s tím chlapcem bavila o tom, že si chci nechat zkrátit vlasy zas po ramena. Jeho názor, že holkám vždy sluší delší vlasy mi dostal. Obzvlášť, když jsem ještě před dvěma lety měla na hlavě ultra krátký sestřih.

Za sedmé není kam spěchat.


Přijdou ti tyhle důvody rozumné?

Hlávkové zelí

Rozkošný den ti přeje, tvá Nindë



Krok sem, krok tam, krok do Londýna

8. dubna 2018 v 10:37 | Nindë |  Téma týdne


Bylo to moje poprvé. Poprvé sama na týden jen s kamarády a ještě k tomu v Londýně. Nebylo to děsivé neznámo jako spíš neznámo, které si postupně člověk uvědomuje. Protože se neví jak bude vypadat cesta, ubytování, jak se shodneme, co všechno se pokazí a co se vydaří.

Byl to vrchol sezóny. Už od začátku roku jsme si říkali, že bychom jeli do Londýna. Nakonec se nás sešlo pět holek a čtyři kluci ze třídy. Vše základní se vyřídilo a mohlo se vyrazit. Teď bych chtěla napsat pár překvapení, co mi opravdu dostala:


- Je jedno v podstatě na jaké straně chodníku se jde, v Londýně je tolik turistů, že se na nikoho nezlobí, když jde vpravo nebo vlevo.

- Jídlo v supermarketech není drahé, některé výrobky vyjdou dokonce o dost výhodněji, výraznou cenovou vyjímkou byl snad jen některý alkohol a cigarety co stáli asi dvakrát, třikrát tolik než u nás.

- Oyster card se opravdu vyplatí, ať si kdo chce, co chce říká.

- Vyhlášená turistická místa nejsou tak boží. Okolí Westminsterského paláce bylo zahlceno lidmi, Elizabeth Tower s Big Benem byla obklopena lešením, ale hlavně celkově těch lidí, proboha...

- Vyhlášené secondhandy co jsme navštívili nebyly ani zdaleka tak levné jak jsme doufali. Stejně jsem si ale prostě musela koupit tu flanelku za 15 liber.

- Hydepark o Velikonocích není tak kouzelný jak by si někdo mohl přát.

- Oxford Street není krásná nákupní třída, spíš obyč ulice s hodně obchody

- Mind the gap

- Klid londýňanů je záviděníhodný

- Brighton je opravdu město hodné navštívení

- Londýnská muzea a galerie toho ukrývají více než by do nich jeden řekl.

- Cestou k cíli cesty lze potkat poklady. Například když jsme šli náhodnou ulicí z čínské čtvrti a najednou jsme objevili úžasný obchůdek/muzeum výtvarných prací z Harryho Pottera.


Nic moc víc mě zatím nenapadlo. Rozhodně ale doporučuji se do Londýna podívat. Je to krásné město, kde lze najít cokoliv pro jakoukoliv dušičku.

Milkshake

Přešťastný den ti přeje, tvá Nindë
 


Seznamka přes realitu

22. března 2018 v 21:38 | Nindë |  Random


Já obecně mám hodně ráda seznamování s novými lidmi. Zbožňuju od pohledu zajímavé lidi se kterými mohu prohodit pár frází. Stává se, že pak zjistím zajímavé věci. Třeba když jsem na jedné oslavě potkala holčinu na záchodcích a dala se s ní do řeči. Neskutečně mi překvapilo, že pracuje v organizaci pomáhající drogově závislým. Nebo když jsem byla na školní akci a pochválla jsem jedné slečně obrazy a nakonec jsem se obloukem dozvěděla, že dělá sama své tetování.

Tyhle rychlé poznávání jsou skvělá. Člověk se nedostane moc do hloubky, ale ty zajímavosti vytáhne z hlubin na povrch. Horší je, když mám pak říct něco na oplátku o sobě. Tam to začne zadrhávat. Protože já nevím jak sama sebe definovat, jak se představit ostatním a tím pádem světu. Jestli říkat čistou pravdu, nebo říkat své ideály. Je to trochu boj.

Na tento problém narážím obzvlášť teď, když se snažím zaujmout jednoho chlapce. On sám je jedna velká zajímavost a tak si říkám co je vhodné na sebe říct a co ne. Furt si tak nějak zachovávám tu svou ulítlou upřímnost, ale spíš jde o vypichování zajímavostí o mé osobě. Nějaký jsou, ale co když nejsou zas tak, heh, žhavý?

Seznamování tedy slouží jak k získávání nového úhlu pohledu na ostatní lidi, tak i na sebe sama. Člověk si všímá toho kým je a jak chce aby ho ostatní viděli.

Poznávání ostatních umožňuje poznání mé duše. A za to jsem vděčná.

Rád se seznamuješ s lidmi?

Treska

Překrásně překvapující den ti přeje, tvá Nindë



Jaký byl BLIK BLIK?

16. března 2018 v 22:45 | Nindë |  Random


Chtěla jsem napsat původně něco o politice, ale proboha... Zjistila jsem, že své zklamání nad Babišem, Zemanem a dalšími pochybnými představiteli našeho státu a vlády, nedokážu vyjádřit. A tak přicházím s poreferováním BLIK BLIK festivalu v Plzni.

Co je ten BLIK BLIK festival zač? Jde o festival světla od šesti do jedenácti hodin večer. Na ulicích čtvrti Slovany jsou zprovozněné různé světelné instalace. Především si pod tím lze představit promítání na veřejné budovy, inspirativní blikající předměty se skrytým významem a průvody lidí. Letos je možno celkem vidět 16 instalací z toho čtyři jsou interiérový a společný vstup na všechny stojí 50 Kč. Což není zas taková pálka. Já jsem do ulic vyrazila se dvěma kamarádkami.

Naší tůru jsme započaly na zastávce u bazénu Slovany. A následovaly jsme pár lidí, protože mapy jsou pro zoufalce samozřejmě... (my se v nich jenom nevyznáme). Naskytl se nám pohled na osvětlenou budovu Masarykovy základní školy. Zatímco jsme se kochaly hrála podivně meditační hudba s tóny rázných bubnů. Dalším stanovištěm byl kostel na Jiráskově náměstí. Tam jsme si prohlédly vznášející se zářivé medúzky a bochánky světelných mráčků. Dlouhá fronta na lístky nás odradila od koupení si VIP vstupu na čtyři interiérový instalace. Namísto toho jsme si koupily svařáček a pokračovaly k promítání Český? Lev? (strašně boží název).

Tak nám byla mírně připomenuta minulost Českého národa. Pak na nás čekal poblikávající půlmetrové figurky člověče nezlob se. Promítání na budovu Mikulášského gymnázia bylo mírně zmatené, ale roztomilé. Trochu smutnější to bylo hřbitově s elektrickým jmelím. Které jsem moc nepochopila. V podstatě to byly světýlka u stromů. A také hrála hymna u nasvíceného hrobu J.K.Tyla. U Papírny jsme si jen prohlédly promítání hladiny. Opět jsme si přečetly význam a proboha, v tom by se možná orientovala jen kombinace naší fyzikářky a vytvarkářky. Mile nás překvapil hologram na druhé straně řeky. To bylo promítání na kapky vody vystřikující z hadice. Krátký film byl o bývalém prezidentovi Masarykovi. Moc mu nebylo rozumnět, ale kvalita zvuku, hluk a jeho čengliš prostě nenní dobrá kombinace. Po cestě k DEPU2015 jsme míjely osvětlené stromy a u DEPA jsme pomocí našich dechů směřovaných do rádoby mikrofonů rozhoupaly svítící mega kyvadlo.A tím byla naše cesta uzavřena.

Vše by bylo v nejlepším pořádku, kdyby nepršelo a nebyla kosa. Kombinace ledového větru s držením deštníku není ideální pro kochání se instalacemi co daly tolika lidem spoustu práce. Mám dojem, že by se tento festival mohl konat později v roce, kdy už není taková zima. Chápu, že to nelze moc dešti poručit, ale půlka března má ještě velkou pravděpobnost nepříznivosti počasí. Lidí bych řekla, že bylo dost i přes to chladno. Přece jen už je to docela známý festival - letos se koná po čtvrté.

Kdybych měla srovnat s minulým ročníkem ovšem, tak musím uznat, že tentokrát to nebyla zast taková krása. Minulý ročník se konal více v centru města s krom toho, že nebylo tak ošklivo, tak byly i zajímavější instalace. Ne že by to bylo tentokrát špatné, to ne, jen to nebylo nic překonávajícího.

Pokud by jsi měl chuť vymrznout, projít se a rozšířit si své obzory, tak klidně upaluj do Plzně na festival svěla. Já se půjdu zahřát aby mé tělo už konečně opustily i ty poslední zbytky ledu v kostech.

Šafrán

Krásně prosvětlený den ti přeje, tvá Nindë



A co s tím?

11. března 2018 v 17:45 | Nindë |  Vážná věc


Nejlepší otázka na zamyšlení u čehokoliv: A co s tím? Když se to napíše takhle, tak to může znít dost arogantně, ale chtěla bych aby sis představil, jak ti to říká malé desetileté dítě, které má oči na vrcholku hlavy z toho jak je zvědavé. "A co s tím?"

S rodiči docela často řešíme politiku. Obvykle když máme puštěné zprávy a dojídáme večeři, tak se najednou dostaneme k tématu Babiše, Zemana, Okamury a dalších politických představitelů, ke kterým jako rodina máme značné výhrady. Předáváme si informace ohledně činů těchto osob a odsuzujeme jejich kroky. Po pár minutách mi ale v hlavě vyskočí toto: A co jako? Co s tím máme udělat? Jaké je řešení?

Reálně není asi žádné řešení, ale co takhle se jen na chvíli zamyslet nad tím jak by se to dalo vyřešit, tak aby se to co nejvíc dokázalo přiblížit reálu. Jak zařídit, aby naše daně šly tím správným směrem. Jak zařídit, aby se udržela svoboda lidu. Jak zařídit, abychom se měli stejně dobře jako dnes i za deset, třicet let. Každý přijde pravděpodobně s jiným nápadem po nějaké době, ať už kratší nebo delší.

Nemyslíš si, že by yblo přínosnější pro společnost, kdyby lidé sdíleli své nápady, než jen a pouze suchá fakta? Lidé se až moc bojí se vyjádřit, se mi zdá. Nebo mají pocit, že jim nikdo nenaslouchá. A třeba ne, třeba teď nemají nikoho s kým by si popovídali o svých nápadech, ale to neznamená, že je všem dnům konec. Na světě je určitě někdo, kdo by projevil zájem si vyslechnout jejich ideu. Měli by ho najít a obohatit se navzájem.

Jaký nápad tvá mysl hostí?

Špenát

Krásný a inspirativní den ti přeje, tvá Nindë



Nazí a zamilovaní

4. března 2018 v 23:04 | Nindë |  Random


Je vůbec správné, aby vztah něco člověku zakazoval? Jakože určitý věci jsou nejspíš správně jako je nehoblování s jinými lidmi. Ale co ostatní věci? Jako je flirt, ukazování křivek... Je to vhodné toto zamítnout?

Osobně nemám nikterak velkou zkušenost se vztahy bych řekla. Takže toto vše ber s rezervou.

Jak jsem na to vůbec přišla? Dnes jsem byla v čajovně, kde jsem se měla sejít s kamarádkou. Než ale moje oslavenkyně (už je dospělá, holka moje :3) dorazila, tak jsem si vyslechla útržky rozhovoru mladého páru ve vedlejší "kóji" i když jsem se urpuntně snažila je ignorovat a zajistit tím drobánko soukromí. Dívka vyprávěla o reakci její babičky na její druhé tetování a v souvislosti s tím příteli převyprávěla inzerát hledající mladé dívky s potetovanými rucemi nejlépe a fajn šaty s tím, že by dostaly 4 tácy na ruku za jednu šichtu. Děvče si dělalo srandu na způsob: "No to bych mohla, klidně." A chlapec na to: "No to ani náhodou." Po mikrochvilce se dívka zeptala: "A proč ne?" Na to dostala trochu nepřínosnou odpověď: "No ještě se ptej..."

Je jasný oč tam šlo. Chlapec má dojem, že tím, že chodí s tou dívkou, tak pak musí následovat její věrnost. A věrnost si vyložil tak, že se nebude ukazovat ostatním alfa samcům. Tak si říkám, jestli je to dobře. Přece jen kdyby šla do bazénu, tak z ní vidí chlapi i mnohem víc, než v nějakym baru (opravdu věřím tomu, že ten inzerát byl pro bar). Není to od něj trochu sobecký, že si chce přivlastnit tu dívku? Jakože ona furt je svobodný člověk, který může dělat cokoliv co je v souladu se zákonem. Takže hej, co jí chce omezovat její práva... Nevím jak ty, ale já kdybych měla přítele a ten se rozhodl dělat striptýz, tak kurňa klidně ať si ho dělá před cizíma holkama (takhle mluvím teď... kdybych měla opravdu přítele tak bych se chovala jinak, bla, bla, bla. Jasně, chápu ._.). Btw. Kdyby to chtěl udělat, tak bych si pravděpodobně sehnala lístky a šla se kouknout taky. Nebo bych ho poprosila o soukromou šou s tím, že bych dostala přístup do VIP sekce (neříkej mi, že si to nepřevádíš do úchylnýho smyslu...)

Ve společnosti je prostě nastavená určitá věrnost. S cizími se - neošaháváme, nelíbáme, nemuchlujem, nebavíme (v tom dospěláckým směru). Ale nemyslím si, že by tam měla patřit "částečná nahota" na veřejnosti. Kdyby někdo zadaný chtěl stát nahým modelem, tak by to jeho protějšku nemělo vadit, protože hej! Je to kvůli umění! Ale jen co by si měl vzít kratší opnutý oblečení, tak se hroutí svět. Někdy nám lehce zakrytá nahota připadá víc odhalující než samotná nahota. Je to neskutečně hloupé.

Občas se divím co lidem vadí. Prostě totální wutufuk. "Dovolil" bys svému protějšku stát nahým modelem před patnácti cizími lidmi, kteří by ho kreslili? A co kdyby to bylo focení aktu pro celostání reklamu?

Cizrna

Krásný a odhalený den ti přeje, tvá Nindë



Prchlivé mládí

24. února 2018 v 19:31 | Nindë |  Téma týdne


Můj život bude nudný, obyčejný, nikterak zvláštní. Splynu s ostatními a nesplním si nic z toho co bych chtěla. Nikdy se nepodívám do Thajska, do chudých vesnic v Africe, nikdo se po mé smrti nebude ptát jaký život jsem vedla. Zůstanu v Česku, vystuduju, budu pracovat pro zkažený systém, vdám se, vychovám děti a nakonec půjdu do důchodu a ztratím chuť žít tak moc až nakonec opravdu vypustím duši.

To mi přivedlo k slzám. Ten náraz reality a pravděpodobnosti mi udělal z očí vodotrysky. Cítila jsem neskutečné zoufalství nad mou budoucností. Teď jsem mladá, plná ideálů, nápadů, inspirace. Proč toho nevyužít a užít si život dokud je mi to umožněno? Proč prostě nevycestovat, nepodívat se do cizích krajů, nenasbírat nové pohledy, názory které bych mohla šířit? A tentokrát ne poze ustrašeně v koutě blogu, ale skutečně nahlas uprostřed místností.

Mládí mi postykutuje tolik možností. Společnost mi časem odpustí moje výstřelky. Na společnosti mi v tomto ohledu záleží jen kvůli tomu, že stále mám a budu mít domov, nebo spíše více domovů (rodina, přátelé, místa). A chci aby mě doma přivítali a ne odsoudili.

Říká se, že ti mladí jsou naší budoucností. Někdy mi přijde, že jsou až moc uzemňováni staršími. Většina se nakonec podvolí a tak vzniká stejná generace jako předešlá, ale s jinými zv. Jak bychom se mohli vzkvétat, když se mladým přistřihávají křidýlka a jsou plísněni za vše mimo normu? Jen pár jich ustojí a skutečně dokážou změnit zastaralý pořádek.

Tak snadno ale mohu své mládí promarnit. Moje každodenní rozhodnutí mohou vést k tomu, že nepromarním jen svoje mládí ale i život. Tak moc si zvyknu nebojovat za svoje výmysly, až se později automaticky přesunou v mé hlavě do koše. Každý starší člověk to říká: "Buď ráda že jsi mladá. Jen si užívej mládí." Někdy to neříkají jen starší ale i mladí. Něco na ten způsob mi dokonce řekla i sestra a to je jí teprve jednadvacet.

Mladí je období rozvoje a svobody. Lidé ho opouštějí v různém věku. Někdo dospěje v osmnácti, někdo ve třiceti a jsou i případy, kdy se mládí lidé nevzdají i přes důchod.

Myslíš si, že si stále užíváš mládí?

Kustovnice

Krásně mlaďoučký den ti přeje, tvá Nindë



Smysl života babičky

18. února 2018 v 22:56 | Nindë |  Random


Po pátečním odvázání jsem ležela doma v posteli a už nebyl ani pátek. Začala sobota a já tam stále tak ležela a přemýšlela nad svou budoucností i minulostí. Zamýšlela jsem se co jsem dřív dělala a vlastně co bylo to, co jsem chtěla dělat bez očekávání, že mě za to určití lidé budu mít radši. Přišla jsem na zajímavé věci, ale tomu se teď věnovat nebudu. Jde mi o to, že jsem se opět navrátila k otázce smyslu života a tentokrát jsem si šla pro radu ke stýčkovi Googlovi.

Strýček Google odkázal na všemožné stránky a když to zkrátím tak články, které jsem četla, říkaly: Nepřemýšlej moc nad tím, není to zas tak moc důležité, každý má stejně ten smysl života jiný. A právě to že každý má ten smysl života jiný mi přivedlo v neděli během čaje o páté k zamyšlení. Opět naše rodina seděla u babi v obýváku. Ségra se propadala do svých vlastních myšlenek, či nořila nos do časopisu. Taťka se snažil naladit babi kanál televize Zak. Mamka přepínala mezi prázdným pohledem a zaujatým posloucháním babičky. A babička... ta povídala a povídala.

Co vlastně je smyslem života mojí babičky? Tahle otázka mi přímo praštila mezi oči. Vím, že moji rodiče berou za smysl žvota výchovu svých dětí a zabezpečení rodiny. Sestry smysl života je pravděpodobně užívání si života a pomáhání lidem, když už šla na tu medicínu. Ale co moje babička? Její děti jsou dávno samostatný, je vdova a postupně jí odcházejí na věčnost její přítelkyně. Možná byste řekli, že jejím smyslem života si užívat ještě společný čas s vnoučaty. Ehm, ne. Babi má všechny své vnučky ráda, ale málokdy se na návštěvě dostanou ke slovu. Babi hodně často vypráví, ale povětšinou o lidech, které absolutně neznám. A tak se místností linou informace o tom, kde někdo bydlí, s kým se rozvedl a jak se mu posral život.

Nakonec jsem přišla na to, že smyslem života mojí babičky je pravděpodobně velmi prostý - žít. Ani ne tak přežívat ani si užívat. Prostě žít. Přece jen tuhle schopnost piluje už osmdesát let. Je poznat, že je v tom zběhlá. Neříkám, že je to dobrý ani špatný smysl života. Prostě jen takový nejspíš je.

Má podle tebe hledání smyslu života smysl?

Makový muffin

Zamýšlející den ti přeje, tvá Nindë



Mlsání

7. února 2018 v 21:32 | Nindë |  Vážná věc


Ňam, ňam, ňam. To je mi ale pochutnáníčko. V sedmém nebi jsem zatímco mi cukr proudí do hrdla, krve, mozku i srdce. Ach ne, už se blíží konec a už jsme dojeli na konečnou. Co to má být si říkáš... Tohle je ukojení chutě.

Už tak před čtvrt rokem jsem začala více přeměňovat svůj jídelníček. A to především tím, že jsem vyřadila mléčné výrobky. Vždy jsem zbožňovala topinky se sýrem, teplý mlíko s medem, postupné olizování lžičky od jogurtu a lučinu na chlebu. A pak mrknutím oka jsem tohle vše zrušila. Nebylo to zas tak těžký. Namísto lučiny jsem si mazala hummus, topinky si dávala samotný a do kafe si lila domácí rostlinný mlíko. Opravdu to nebylo těžký přejít na tuhle dietu. Prostě jsem přestala míň a míň chodit do ledničky.

Asi před dvěmi nebo třemi týdny jsem se i rozhodla vyřadit lepek. Bože, jaký to byl dobrý nápad... Po Vánocích (o těch jsem jedla docela prasózně) mi pokračovalo nadýmání, bolení břicha a hlavně po vysazení hormonální antikoncepce také akné. Hormonální antikoncepce mi v průběhu času proti pupínků trochu pomohla, ale ne dost (brala jsem jí asi 4 měsíce). To až po vysazení lepku jsem dosáhla toho, že se mi přestaly tvořit pupínky, až teda na ty který jsem si způsobila sama šmatáním po obličeji. Takže po nepapání lepku se mi udělalo jak líp v břiše tak i na obličeji.

Co ale bylo velké úskalí tohoto vyřazení lepku, bylo zvýšení chutě na sladký. Jakože jsem furt měla chuť jíst něco sladkého. Není to tak, že bych si nedopřávala sladkého zdravě, jako třeba ovocem. Dle mého názoru se to stalo totiž protože pečivo atd. se skádá ze sacharidů, které se štěpí na monosacharidy což je i cukr. Čokoláda mě nejvíc lákala a teda stále trochu láká, ale už je to o něco lepší. Měla jsem ještě docela štěstí, že jsme doma neměli žádnou mléčnou a jen 70% a víc, tak alespoň jsem tolik toho cukru do sebe nenaházela. Ale stejně když si člověk dá celou tabulku za jeden večer... a když je to několik večerů za sebou... to jsem teda neměla každý večer čokošku, sem tam se mi do toho vedralo i něco slaného.

Teď už je to o něco lepší, stále mám ten mlsný jazýček, ale jde lépe kontrolovat. Sem tam se mu poddám a nabídnu si něco mňamózního, ale jinak ho držím na uzdě. Uvědomím si, že mám prostě chuť a nechám to být. To že mám chuť, což je triviální emoce, by mi nemělo zkazit snahu o to jíst zdravěji. Je to boj momentálního pocitu a dlouhodobého přání.

Jak řešíš chutě na sladký ty?

Bramboračka

Vynikající den ti přeje, tvá Nindë



Šmakuláda Brambory Branibora

5. února 2018 v 20:46 | Nindë |  Posedlá kreativitou


Tento pokrm vznikl dne 4.ledna 1866. Byl podáván Bedřichovi Smetanovi před první premiérou opery "Braniboři v Čechách". Tuto speciální šmakuládu uvařil jistý Věnceslav z Kadešic. Ten ovšem byl zavražděn pouhé čtyři hodiny poté, co Bedřich toto jídlo požil a tak se zachoval jen jeden originální recept a to v chaloupce v Kadešicích. Tam jsem ho také našla a následně po připravení této Šmakulády jsem se rozhodla se s ním podělit, protože větší dobrotu jste určitě dlouho neměli.
Co je potřeba?

Ingredience:
100 ml velbloudího mléka
50 g hořké čokolády z Madagaskaru
200 g normandského másla
1 odleželý kachní mozek
10 listů aloe vera od babičky
špetka kmínu
pár dětských slz

Pomůcky:
Hrnek a lžíce
Malý kastrůlek
Sporák
Ostrý nůž
Větší pánev se silným dnem a poklicí
Měchačka

Kolik bude porcí?
Tento recept je jen pro labužníky a každý laubžník ví, že to co si uvaří má i sám sníst, takže doporučená porce je jen jedna.

Jak dlouho to bude trvat?
Pokud se bude počítat shánění ingrediencí, tak předpokládaný čas je měsíce, dva.

Jak Šmakuládu Brambory Branibora uvařit?
Jako první věc, která je potřeba udělat je nalít odměřené mléko do malého kastrůlku a ten následně dát na sporák. Plotýnku je nutné zapnout a to tak, aby hřála co nejvíc. Hořkou čokoládu si nalámejte na menší kousky a přidejte k mléku. Postupně by měla roztávat a to je ten pravý čas pro zamíchání lžící. Míchejte lžící tak dlouho a důrazně dokud se čokoláda v mléku úplně nerozpustí. Pak vypněte plotýnku a následně onu tekutinu přelijte z kastrůlku do hrnku. Podle toho, zda-li máte rádi horké či vlažné nápoje nechte horkou čokoládu odstát. Pak jí s nadšením v očích vypijte.

Pokud jste opravdu pili s nadšením, tak se můžete vrhnout na další krok. Na sporák položte větší pánev a zapněte na plný příkon příslušící plotýnku. Na dno pánve položte normandské máslo. Rozhodně normandské máslo nenahrazujte obyčejným českým máslem, to totiž není utvořené na vaření Šmakulád. Silně zavánějící kachní mozek si ostrým nožem rozřízněte na 3 části. Až se máslo na pánvi zcela rozpustí, tak plotýnku přepěněte na mírný oheň. Měchačkou máslo promíchejte sedmkrát směrem od západu k jihu a dvanáctkrát směrem od východu k západu. Na pánev položte všechny tři části kachního mozku a pánev přikryjte poklicí. Listy babiččina aleo vera nožem rozdělte na kostičky ty přidejte ke kachnímu mozku na pánev. Vše přesypte solí a přiklopte pokličkou. Nechte vše dusit přesně 66,6 minut. Po uplynutí té doby vypněte sporák, odendejte poklici a přesypte obsah pánve kmínem a zakápněte dětskými slzami utrpení.

Hotový pokrm je dobré servírovat přímo na pánvi a případně jej ještě můžete dosolit krkavčími slzami, protože dětské slzy mají spíše sladkokyselou chuť, nebo můžete směs dokořenit smaragdovými lupénky. Opravdu nedoporučuji suroviny nahrazovat jinými alternativami. Mohla by se tak pokazit chuť celé Šmakulády.

Pistácie

Dobrou chuť ti přeje, tvá Nindë



Dřív to nebylo tak zlé

4. února 2018 v 20:07


Asi tak před dvěma lety jsem byla jiná. Jiná neznamená špatná. Měla jsem názory ostatních lidí docela dost u ... (ehm). Co to bylo, co jsem dělala před dvěma lety? Hlavně jsem si ostříhala vlasy na krátko. Zatraceně jak já jsem byla ráda, že je mám krátké. Bylo to moje přání asi čtvrt roku, tak ještě abych nebyla ráda, že jsem si ho splnila.

Pak přišly názory ostatních lidí. Kamarádi mi asi nechtěli na plnou hubu říct, že to nevypadá dobře. Doma to bylo přesně naopak - hubu skoro nezavřeli. To když se vzpamatovali z toho šoku, tak začali sborově prohlašovat, že jsem dřív vypadala líp a ať se nikdy nenechám znova takhle ostříhat. Moje mamka mi to připomíná i teď co mám vlasy po klíční kosti.

Tenkrát jsem byla v pubertě. Jakože fakt v pubertě. A čím jsem starší, tak tím víc a víc tu pubertu ztrácím. Na jednu stranu je mi to líto. Protože jsem dost kompromisní. Dřív jsem byla víc odvážná. Nic moc mě nelimitovalo. Když jsem něco zkazila, tak jsem taky za to byla patřičně seřvána - rodiči, kamarády i sama sebou. Je fajn, že už nemám ty šílené výkyvy nálad jako dřív, ale prostě celkově už nejsem tak moc šílená. Dřív to bylo tak, že kdykoliv jsme se fotili jako rodina, tak já musela udělat něco nezvyklého. Teď? Vždy jen snaha o to aby mi to slušelo, až na pár vyjímek samozřejmě.

Co se to se mnou stalo. Dřív to bylo samý no a co, že nejsem dokonalá? Nyní si říkám, proč nejsem jako ostatní. Přijde mi, že ztrácím kousek sama sebe. Společnost mě tak moc ovlivnila, že teď najednou chci zapadnout a nebýt vyjímečná, protože to vytváří tolik konfliktů. Vzdala jsem se svých zásad, přestala jsem věřit v sama sebe a svou sílu. Zapomněla jsem na to, co všechno můžu udělat, abych byla spokojená.

Za půl roku sem bude psát už dospělá holčina, která si snad uchová svou nebojácnost z dětství. Teď jí jen zbývá ty střepy odvážnosti posbírat, vytřídit ty dobré a vystavit si je ve svém ateliéru mysli.

Co ti chybí z tvých pubertálních či dětských let?

Hořčice

Krásný vzpomínací den ti přeje, tvá Nindë



Co s tím vysvědčením...

31. ledna 2018 v 18:22 | Nindë |  Random


Výpis vysvědčení. Už ho mám doma, spokojeně mi hajá na posteli. A co já s tím?

Kdo by si na něj stěžoval. Krásných pět dvojek tam je a zbytek výborný. Je to jedno z těch hezkých vysvědčeních co mám, ale stejně není to, že by mi přinášel pohled na něj nějakou radost. Jsou to prostě fakty o kterých jsem věděla už i dřív.

Kdykoliv domů přijdu s vysvědčením, tak se na něj vrhne moje rodina jako banda supů. Je sranda je pozorovat jak do toho papíru zírají, čtou nahlas co tam je psáno a usmívají se nad slovem vyznamenání. Ne že bych měla vždy vyznamenání, ale po většinou ano. Moje rodina má z toho cáru papíru mnohem větší radost, než já sama.

K čemu mi to je vlastně? Nikdo se mi za pět let nezeptá tak co jsi měla ve třeťáku v pololetí na vysvědčení. Všem to bude jedno a i mně. Moje dobré známky vycházejí především ze snahy udržet doma mír. Nestresovat rodiče ohledně mého prospěchu. Zjistila jsem, že když budu mít dobré známky, tak vlastně bude našim naprosto jedno co dělám, hlavně když budu v jejich očích vedená jako vzorná studentka.

Co bylo ale neobvyklého na tomto výpisu. Především to, že mi bylo předáno před kinem naším panem třídním, který mimochodem dorazil asi deset minut po předesílaném čase srazu. Alespoň ten film mě přivedl na jiné myšlenky, než je dumání nad tím proč je tak důležité míti důkaz o své snaze.

Občas ani nejde pořádně o dlouhodobou snahu ze strany studentů. Nechají si nasázet špatný známky a na konci roku díky jednomu zkoušení mají zázračně průměr x,49. Já neříkám, že jim to nedalo práci, jen to stále není důkaz o tom, že by byl ten člověk nějak moc snaživý, cílevědomý. Tohle zaokrouhlování mám dojem trochu kazí produktivnost, protože někdo s průměrem 1,56 dostane stejnou známku jako někdo s průměrem 2,43. Trochu až moc velké generalizování. (Ale i mně tento systém hraje do karet)

Ale tak naše školství má mnohem víc chyb. Největší bych uvedla tu, že je ve vzdělávacím sektoru zaměstnáno příliš učitelů, kterým nezáleží na studentech a jejich vzdělání a jen si léčí svoje mindráky. Nejsem si moc jistá, jestli by tohle vyřešilo zvýšení platu. Možná by se učitelé více těšili do práce, ale stejně ti co nemají rádi předávání svých znalostí dětem, tak ti budou stále stejně nepříjemní. Ale tak už to je. Dokud nepřijde někdo uvědomělý do vlády a nezmění celý systém školství k lepšímu, tak to tak bude i navždy.

Pamatuješ si co jsi měl na vysvědčení ve třeťáku na střední? A nebo tě ještě čeká?

Nudle

Úspěšný nejen tento den ti přeje, tvá Nindë



Konec konců

28. ledna 2018 v 16:37 | Nindë |  Random


Vždy je tu ta sentatimentalita. Prostě je konec. Šmitec. Není to jako by někdo umřel, ale je to smutný. Už není nač se dívat, co dál prozkoumávat. Je to poslední díl, poslední série.

Nejsem zrovna moc velký fanoušek seriálů. Mám jen pár oblíbenců. Ale kdykoliv jsem nějaký dokoukala a věděla jsem, že už pokračování nebude, tak mi to dojalo. Dnes jsem dala sbohem Přátelům.

O tomto seriálu jsme vždy jenom slyšela od kamarádů, sem tam viděla na angličtině nějaký díl, ale nikdy jsem se nerozhodla se na Přátelé dívat. Až ve svých sedmnácti jsem se k nim dostala a budou mi chybět. Sice bych to mohla udělat jako u Jak jsem poznal vaši matku, což je seriál, který jsem zkoukla tak třikrát, ale nějak se mi nechce udělat to samé s Přáteli. Asi to byla až moc velká srdcovka.

Každý ten díl byl pro mě příjemným odpočinkem a teď mám možnost nahradit tyto chvíle jinými. Možná o něco víc produktivními. Prostě těch dvacet minut dělat něco jiného. Co ale? Mám toho tolik na výběr. Stejně si vyberu asi tu nejhorší možnost, ale tak chtělo by si udělat takový náhled co by se dalo dělat s tím časem.

Vždy mi moc lákala meditace. Obdivovala jsem ty lidi co vydrželi nic nedělat. Pokoušela jsem se o tento zvyk také, ale nikdy mi to nepřišlo tak moc příjemné. Když se řekne meditace, tak mi pak následně naskočí jóga. Jop, to by šlo. Jógu mám o dost radši. Mohla bych si třeba víc číst, to taky není na škodu. Mohla bych psát, malovat, tvořit. Ach, co já bych mohla udělat se svými dvaceti minutami... Mohla bych se jimi i změnit.

Někdo by navrhl - Tak se uč do školy! Jo, to se snadno řekne, ale kdo je ochoten se učit navíc do školy. Každý chce spíš pauzu od té školy. Je pro mě čím dál těžší se přinutit k učení. Nelíbí se mi šprtání jen abych měla dobrý známky. Proto se i docela těším na vysokou, protože když už se budu muset učit tak to bude k přípravě na budoucí povolání, doufám.

86,5 hodiny radosti s Přáteli. Je na čase v příštích týdnech je strávit jinak. Docela se na to těším, možná i budu více se svými opravdovými přáteli.

Jak bys nahradil své seriálové chvilky ty?

Pohanka

Příjemný den ti přeje, tvá Nindë



Otázka Smrti

23. ledna 2018 v 16:34 | Nindë |  Téma týdne


»Čeho se to bojíš, drahoušku?«

Toho je... Co kdyby mi v noci sežrali pavouci, co se mi zrovna množí pod postelí? Nebo co kdyby mi ráno ujel autobus? Nebo co kdybych dorazila ze školy a zjistila jsem, že už se nikdy nebudu moct obejmout se svojí mamkou?

To poslední mi děsí hlavně z toho důvodu, protože to se právě mojí mamce stalo. V sedmnácti se vrátila z vyučování a rodina byla rozvrácená smrtí mé babičky. Vzhledem k tomu, že mi je taky sedmnáct, tak mi tahle myšlenka sem tam přepadne a opravdu mě přepadne smutek z toho jak dokáže být smrt občas krutá.

Smrti se bojí spousta lidí. Snaží se jí od sebe odehnat všemi možnými rituály jako je zdravý životní styl, odříkání, zůstávání u své rutiny a vyhýbání se všemu nebezpečnému. Ale přijde mi jakoby všichni zapomínali na to, že takhle to taky vždy nefunguje. Někdy je jedno jak bojujeme proti temnotě, protože stejně od ní dostaneme na prdel. A co je horší... je to mu obyvkle tak, když to právě nečekáme.

Já osobně se nebojím své vlastní smrti. Je mi jedno, když zemřu. Nejsem sebevrah či tak, nechci si svůj výstup nebo sestup do další dimenze urychlit. Jen se k tomu stavím tak, že s tím prostě nic nenadělám. V životě je tolik radostí a strastí. Je hrozné jak nás život vydírá strachem o všechno a tak já vzdoruji alespoň tím, že strach sama o sebe vyloženě nemám.

Mnohem víc se bojím odchodu mých milovaných. Protože s každým odchodem přichází smutek a také výčitky, pochyby. Udělala jsem vše co jsem mohla? Ne, vždy jsem mohla udělat něco víc. A hlavně mi bude trvat dost dlouho zaplnit tu prázdnotu v duši po člověku se kterým se už nepozdravím tváří v tvář. Někdy za tmavých nocí přemýšlím o tom co kdyby zrovna někdo z mých kamarádů či z rodiny zemřel. Jsou to ty nejčernější myšlenky při kterých se mi zalijí oči slzami i když jsou všichni naživu.

»Všichni jednou umřeme.« Klasická věta. Je pravdivá. Je jedno jak se tomu budeme vyhýbat. Tak buďme k sobě alespoň na tu chvilku hodní, nebo alespoň ne nenávistní. Ale nebojme se ani nějakého toho odvazu, protože času je málo. Jednoduše žijme dokud to jde.

Bojíš se smrti?

Mandle

Dobře prožitý den ti přeje, tvá Nindë



Kam dál